Jana Němečková

„Já jsem zastihla průvod škodováků, co šli. Takže jsem se k nim přidala. Ze začátku jsem nevěděla, o co jde. Až potom tedy mi to bylo jasné, a tak jsem se dala do toho pochodu. Jak jezdí tramvaj Prešovskou na náměstí, tak tam už stáli péesáci, které povolali. Protože někdo v milici byl rozumný, tak milicionáře (k potlačení demonstrací – pozn. ed.) nepustili. S těmi nastavenými bodáky tam (Kolik mi tehdy bylo? Málo.) jsem se cítila jako hrdinka. Došli jsme na náměstí. Protože jsem šla vepředu, tak mne proud (lidí – pozn. ed.) vytlačil až za radnici, dnes je tam (obchod – pozn. ed.) Žabka. A tam už stála vodní děla. Ta mne polívala asi ze dvou metrů. Já jsem měla oblečenou sesterskou uniformu a přes to koženkový kabát. Ze dvou metrů na mne lili vodu hadicemi, byl to děsný proud. Tak nás de facto vytlačili z náměstí. Vím, že lidé vyhazovali tehdy z radnice peníze a nějaké papíry.“

„Ale to ještě bylo tak: Spolužačky věděly, že když jsme šli průvodem, tak mne kluci, asi to byli študáci, vysadili a já jsem dávala kytičku k pomníku Masaryka. A toto se dozvěděla paní (z národního výboru ve Spáleném Poříčí – pozn. ed.). Děvčata byla pak všelijak vyslýchána a mne se nikdo neptal, mne nikdo k výslechu nevolal. Ty holky přišly (1. června 1953 – pozn. ed.) do školy a oni je tam zamkli, aby nemohly ven. A dívky vyskákaly oknem. Nějaký svazák je viděl, že jdou po městě, ještě na něj měly nějaké uštěpačné poznámky, že z toho má na kahánku. Ve škole se pak konalo velké vyslýchání. Všechny vyslýchali a mne pořád nikdo. Připadalo mi to, že si holky musí myslet, že jsem je udala já. To mě hrozně žralo, ale pořád jsem čekala, že se mě někdo bude na něco ptát. Paní Boháčová, rozená Benešová, o tom začala mluvit. Potom jsem šla po městě a měla jsem na sobě stejný kabát (jako při demonstracích – pozn. ed.). U nádraží mne zastavil nějaký pán, ukázal mi fotku, jak dávám k pomníku kytičku. A říká: ‚Tenhle kabát už nenos!‘ Nevím, kdo to byl, nějaká dobrá duše. Asi solidní člověk, který viděl mladou holku a co se děje. Takže jsem z toho vyšla a ostatní holky vyhodili ze školy. To mne hrozně mrzelo.“

„Jednou jsem byla zavolaná na gestapo (budova v Plzni na nábřeží, kde za války sídlilo gestapo a po roce 1948 Státní bezpečnost – pozn. ed.). Na výstavišti byly trhy a jeden pán ze Spáleného Poříčí tam měl velký dort na způsob kolotoče. Já jsem se tam na to dívala a měla jsem radost, že pan cukrář ze Spáleného Poříčí tam má vystavený dort a cukrářské výrobky. A na druhé straně se na mne usmívali dva pánové, protože věděli, že mne toto zajímá. Když jsem vycházela ven, tak se mne jeden z nich ptal, jestli nevím, kde by se v Plzni dobře najedli. Že tady má kolegu, to je Rakušan, a že by někam chtěli na oběd. Tak jsem jim říkala, že do Slovanu. A pak jsem byla volaná na nábřeží (pan primář Dort z toho byl úplně pryč), co mám za známosti, jak to bylo, s jakým cizincem (jsem v kontaktu – pozn. ed.). A až ten cizinec přijede, abych jim to nahlásila. Já jsem říkala: ‚To vy už dávno budete vědět.‘ Takže mne podezírali, jestli není nějaká kontrašpionáž. A jestli se mne cizinci neptali, kolik má Škodovka zaměstnanců. Já jsem říkala: ‚Mě jo? Já ani nevím, jestli je jich tam dvě stě nebo tři sta nebo kolik tisíc.‘“