Jozef Német

* 1951

  • "Byl jsem členem výboru pro státní správu a místní samosprávu a byli jsme jako gestorský výbor pro přepracování systému. Jak víte, v každém městě, v každé vesnici byl ustaven národní výbor. Dali tam předsedu, jeho tajemníky a tak dále. A tohle se mělo změnit a vypracoval se systém, že se měla zavést samospráva, že se měly volit orgány jako starostové, primátoři a vesnické rady. Jestli se v tom někdo z vás angažuje, tak víte, že pak proběhly ty první komunální volby, kde nás čekalo ještě hodně práce, protože jsme objížděli ta jednotlivá města a městečka, a dokonce i obce, které ještě, nebo dost často ti lidé tam volili ty staré. Tam byl předseda Místního národního výboru a ten se stal i starostou. A tam spousta lidí nepochopila ten princip, že ten ředitel města nebo starosta si prostě organizuje své městské nebo obecní zastupitele, kteří o všem rozhodují. Předtím byl systém takový, že rozhodoval předseda Místního národního výboru a všichni to museli respektovat."

  • "Jeli jsme na náměstí a stalo se, že se tam porouchal obrněný transportér a celý konvoj zůstal stát, nemohli ho nastartovat. A pak za ním jel další, to byl tank, tak se otočil a prostě chtěl projet, my jsme tam měli krásnou kašnu, my jsme měli mramorovou kašnu, náměstí bylo vydlážděné, a on chtěl projet potom, aby objel ten porouchaný stroj. A pak se prostě před něj postavila masa lidí a všichni začali křičet: 'Jestli tudy chceš projet, tak nás musíš zabít! A pak cisterna zacouvala, rozjela se, narazila do toho porouchaného transportéru, ten se rozjel a kolona pokračovala dál. Všichni jsme byli hrdí, že jsme zachránili naši kašnu a naše náměstíčko."

  • "V paměti mi z té doby zůstalo, jak komunistická strana nahnala lidi do družstev a zakázala jim podnikat. Konkrétně vím, že můj dědeček byl vlastně živnostník, to je jeden z důvodů, proč se měl dobře, nebo relativně dobře, že mohl vyrábět nové boty. Ale v té době už v Československu začal fungovat Baťa, který byl prostě taky podporovaný státem, a všichni ti drobní živnostníci byli likvidováni. Takže on nesměl dělat nové boty, on mohl dělat jenom boty, jenom opravovat nějaké podrážky, opravovat, nebo když byla nějaká prasklina v botě nebo něco takového. Ale tím se člověk nemohl živit. Mohl tam i tajně šít nové boty, ale to bylo zase dost přísně kontrolováno úřady. Hodněkrát k nám v noci přišli, jak se říkalo, finančníci, prostě kontrola, a ti prošli celý byt a hledali nové kůže, jestli se to dělá."

  • Full recordings
  • 1

    online, 31.03.2021

    (audio)
    duration: 01:25:01
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Praha je pro mě pořád hlavním městem, i když žiji v jiném státě

Jozef Német v roce 2021
Jozef Német v roce 2021
photo: PNS

Jozef Német se narodil 2. února 1951 v Michalovcích na východním Slovensku jako třetí ze šesti dětí. Maminka pocházela z Handlové, kde byla za války zraněna při bombardování. Dědeček, se kterým bydleli, provozoval obuvnickou živnost. Komunisté mu zakázali vyrábět novou obuv, směl jen spravovat tu starou, to ho ale nedokázalo uživit. Jozefův otec vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), aby mohly děti studovat a on měl jako elektromontér lepší práci. Vzpomíná na radost, když v roce 1961 vyletěl do vesmíru Jurij Gagarin. Jozef Német absolvoval základní školu v Michalovcích a střední průmyslovou školu v Humenném. Se školním volejbalovým družstvem vyhrál v roce 1968 celostátní soutěž. 21. srpna 1968 viděl, když Michalovcemi projížděla kolona sovětských vojáků. Vystudoval Chemicko-technologickou fakultu Slovenské vysoké školy chemické a věnoval se výrobě keramiky v různých závodech na Slovensku. Ve třetím a čtvrtém ročníku absolvoval takzvanou vojenskou přípravku, po promoci pak narukoval už jen na rok. Měsíc strávil v Podbořanech a zbytek v Chebu. Po návratu pracoval v podniku Kerko v Tomašovcích a poté v malé výrobně majoliky v Pozdišovcích. Jako bezpartajní nesměl zastávat vedoucí funkce, na místo mistra se dostal až těsně před revolucí. Ještě za komunismu jej navrhli na soudce z lidu, dělal jej pak čtyři roky. Na východě Slovenska dlouho netušili, že by se mohl komunistický režim zhroutit, první vlaštovkou byla až svíčková manifestace v Bratislavě v březnu 1988. Účastnil se veřejných shromáždění i podnikových jednání s vedením. Při prvních svobodných volbách byl zvolen poslancem Slovenské národní rady za stranu Veřejnost proti násilí. Po skončení mandátu pracoval ve velkoskladu s potravinami. Vzpomíná s lítostí na rozdělení Československa a Prahu dodnes považuje za svoje hlavní město, kde žijí i obě jeho děti. Posledních 25 let provozoval s manželkou trafiku, dnes už je v důchodu. Žije na Slovensku v Michalovcích.