„Jmenuji se Květoslava Neradová. Narodila jsem se 9. dubna 1933 v Praze. Moji rodiče tehdy nebydleli ještě v Praze, bydleli v Tachlovicích u Prahy. Takže můj domov je napůl na západ od Prahy a napůl v Praze, tedy převážně v Praze.“
„Advent byla doba docházení do Bartolomějský (na výslech StB). ,My víme, že jste schopná… My víme, že se stýkáte s celou řadou lidí…‘ Oni perfektně věděli, s kým se stýkám. Nejspíš jsem měla doma odposlouchávací zařízení a také mě spousta lidí udávalo, i studenti mě udávali, to já samozřejmě vím. Říkali: ,My bychom potřebovali od vás informace ne z fakulty, tam my máme svých informátorů dost, my bychom to potřebovali do církve, kde vy máte výborné kontakty.‘ Tohle byl jejich způsob nátlaku.“
„Můj otec uměl a dělal to, že z těch několika mrtvých udělal o jednoho víc. A tím pádem toho jednoho německého vojáka navíc umístil do společného hrobu v Ďáblicích. A toho mrtvého popraveného vydal té rodině.“
„Ti parašutisté byli (jejich těla) přechováváni dlouho v tom ústavu soudního lékařství.“ - „A zažila jste jako dítě operaci u kostela Cyrila a Metoděje na Karlově náměstí?“ - „Slyšeli jsme to a zažila jsem tím, že jsem žila na Albertově, a tam to bylo samozřejmě slyšet. Bylo slyšet už před tím, že tam najíždějí německá auta. Do celé operace byl zapojený jeden náš známý, který se s mým otcem podílel na tom zvláštním nakládání s mrtvými. Ten měl ty parašutisty, právě ten v den, kdy tam přišli Němci a kdy tam pak zahynuli, zachránit. Ten den tam měl přijet s pohřebním vozem a živé je z toho kostela odvézt. Jenomže když tam přijížděl, tak byla Resslova ulice obsazena a on se tam už nedostal.“
„Dal přes něj noviny (přes tělo mrtvého Jana Masaryka), abych ho neviděla nahého, a zavolal mě k němu. Z druhé strany k němu přišel tenkrát asistent Tesař. Můj otec měl určité zkušenosti, jak vypadají lidé, kteří buď spadnou z okna nebo jsou zastřelení nebo já nevím, co se s nimi stane, oba spontánně řekli: ,Tohle není sebevražda. Takhle nevypadá člověk po sebevraždě!‘ Jenomže lékaři, ti odpovědní a graduovaní, tvrdili, že to sebevražda byla, a už v tom protokolu, který byl sepsaný při pitvě Jana Masaryka, uvedli, že je to průkazně sebevražda a tak dále. Zatímco můj otec celou dobu tvrdil, že to sebevražda nemohla být. Měl pro to důvody. Co si vzpomínám, tak že měl odřené ruce. Říkal, že člověk, který skočí z okna, se nechytá omítky. Já tomu nerozumím, ale tohle si pamatuju. Masaryk vypadal hezky. Viděla jsem jen hlavu a nohy. Hlavu měl krásnou. Neměl ji poraněnou, nebyl zastřelený do hlavy. Poznala jsem ho hned. Byl to vlastně krásný člověk.“
Květoslava Neradová, profesorka, literátka, rozhlasová publicistka, se narodila 9. dubna 1933 v Praze, vyrůstala na Albertově, kde se kromě jiného stala svědkem krutostí v době Pražského povstání 1945. „Jako by do lidí najednou vjel ďábel,” vzpomíná na nenávist Čechů vůči německým sousedům, se kterými celou válku v poklidu žili a kteří s nacisty neměli nic společného. Květoslava byla v dětství často nemocná, vzpomíná, jak celé zimy proležela v posteli a četla. Její literární vzdělání bylo ohromující. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor čeština a ruština. Zabývala se barokem, a zvláště starými texty Bohuslava Balbína. Již ve svých 22 letech, na počátku 60. let minulého století, přednášela na univerzitě starou českou literaturu, později knihovnictví a dějiny kultury. Na přelomu 60. a 70. let pořádala tajné bytové přednášky pro studenty a setkání s literáty a herci, několikrát i s Janem Werichem. Některý ze studentů ji udal a od roku 1970 ji pravidelně zatýkala StB. Psychicky a fyzicky ji policisté trápili během mnohahodinových výslechů. Sedm let se ji agenti pokoušeli zlomit ke spolupráci. Chtěli po ní udávat disidenty například v křesťanském společenství Vigilie, které založila s několika studenty (např. Tomášem Halíkem, pozdějším knězem podzemní církve). Spolupráci s StB zásadově odmítala. V roce 1977, krátce po vzniku Charty 77, kterou šířila a rozmnožovala, ji vyhodili na nátlak tajné policie z fakulty. Její bývalí studenti jí pomohli najít místo ve Státní knihovně, kde s několika přestávkami pracovala až do roku 1990. Za totalitního režimu kromě tajných přednášek a organizování mnoha protirežimních akcí rozmnožovala samizdaty. Po sametové revoluci v roce 1989 se vrátila na fakultu žurnalistiky a založila křesťanskou Vyšší odbornou školu publicistiky. Zemřela v roce 2016.
