The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Nesvadbová (* 1935)

• narozena ve městě Ostrožec na Volyni

• volyňská Češka

• svědkyně vypálení Českého Malína 13. července 1943

• v Českém Malíně zahynula její babička, dva strýcové, dvě tety, bratranec a dvě sestřenice

• její děda Jeroným Vigner přežil vraždění v Českém Malíně

• po tragédii žila rodina v Českém Malíně

• rodina v roce 1947 reemigrovala do Československa a usadila se v Novém Malíně

• v roce 2017 žila v Šumperku

Na vlastní oči viděli peklo, které po sobě nacisté zanechali v Českém Malíně. Těla svých blízkých poznávali jen podle zbytků ohořelých oděvů. Během jediného dne 13. července 1943 plameny nebo kulky ze samopalu připravily o život 374 nevinných Čechů. Tehdy sedmiletá Emílie přišla o babičku, dva strýce, dvě tety, čtrnáctiletého bratrance a dvě sestřenice ve věku sedmi a deseti let. Přežil jen dědeček, za nímž se rodina vzápětí do Českého Malína přestěhovala. Zanedlouho poté pamětnice ležela v prázdné místnosti přikrytá prostěradlem. Znehybněly ji vysoké horečky ze zánětu mozkových blan a všichni si mysleli, že už jí není pomoci. Krátce poté, co otec pohřbil svou matku a sourozence, čekal na smrt své nejstarší dcery. V nejtěžších chvílích jeho života se mu prý zjevil anděl s radou, ať dceři podá pár kapek čaje. A právě ty Emílii Nesvadbové zachránily život. Začala kašlat a o několik týdnů později už zase stála na nohou.

S nacistou v domě

Emílie Nesvadbová, rodným příjmením Vignerová, se narodila 20. listopadu 1935 ve městě Ostrožec na Volyni v tehdejším Polsku (nyní území Ukrajiny). Na svět přišla jako nejstarší ze tří dětí rodičům Jaroslavovi a Anně Vignerovým. Rodiče patřili mezi volyňské Čechy, kteří do této oblasti, náležející carskému Rusku, přišli v druhé polovině 19. století. Na Volyni tehdy stály desítky českých obcí. Kvůli otcově práci ve mlýně ale rodina bydlela v pronajatém bytě v okresním městě, kde žilo jen několik českých rodin. Na víkendy však vyráželi k matčiným příbuzným do Kopče nebo k otcově rodině do Českého Malína. Emílie Nesvadbová vzpomíná, jak si tam jako malá často hrávala na hospodářství prarodičů s bratrancem Vladimírem. „Zažila jsem tam hezké dětství. Byli to zlatí a hodní lidé,“ dodává.

Velmi brzy ale Volyň zasáhly události druhé světové války. Už v září 1939 v rámci tajného paktu o neútočení a rozdělení Polska tuto oblast obsadil komunistický Sovětský svaz a o necelé dva roky později pro změnu nacistické Německo. Pamětnici tehdy nebylo ani šest let, přesto si vybavuje, jak se s rodiči a bratrem kvůli bombardování města ukrývali několik hodin v poli. Do bytu nad nimi se tehdy nastěhoval nějaký vysoce postavený nacista. „Musel mít velkou funkci, protože se ho všichni báli,“ vypráví Emílie Nesvadbová, která bohužel nezná podrobnosti. Je ale dost možné, že šlo přímo o vládce okresu kreislandwirta Friedricha Vogela, jenž ze své pozice musel vědět o chystaném vypálení Českého Malína. Emílie Nesvadbová vzpomíná, že nacista bydlící nad nimi asi čtrnáct dní před tragickými událostmi v Českém Malíně dům opustil. A právě tehdy Friedrich Vogel ukončil svůj úřad a ukrajinskou oblastní správu a z Ostrožce odešel.

Už navždy jí ten den zůstane v paměti

Odpoledne 13. července 1943 na byt rodiny Vignerových v Ostrožci zaklepala skupina mužů z Českého Malína. Nacisté je totiž po obklíčení jejich obce určili, aby hnali ukradený dobytek a vezli ukradené věci. V nestřežené chvíli se jim podařilo uniknout a zachránit, ale to ještě netušili, že jako jedni z mála přežili a jejich blízké nacisté povraždili. Otec se s nimi a sedmiletou Emílií následně vydal do Českého Malína, aby zjistil, co se stalo s jeho rodiči a sourozenci. Dodnes se Emílii Nesvadbové velmi těžko mluví o tom, co tam tehdy uviděla. „Ten první moment už nikdy ze svých vzpomínek nesmažu,“ dodává.

Rozsah celé tragédie byl otřesný. Nacisté postříleli nebo zaživa upálili 374 nevinných Čechů, z nichž bylo 105 chlapců a dívek do čtrnácti let. Za oběť jim padlo i 132 Ukrajinců a 26 Poláků. Spálili osmašedesát domů a mnoho dalších budov, mezi nimi i kostel. Dodnes zůstává nevyjasněno, proč si nacisté vybrali zrovna Český Malín. Emílie Nesvadbová vzpomíná hlavně na štiplavý zápach spáleniště, ohořelé končetiny a uprostřed toho všeho dětské botičky, které se pro ni staly symbolem utrpení místních obyvatel.

Otec běhal od domu k domu a hledal své rodiče a sourozence. Našel však jen kus ohořelého oděvu své matky, osmašedesátileté Alžběty Vignerové. V plamenech zahynul také jeho třiačtyřicetiletý bratr Václav se svou o šest let mladší manželkou Marií a čtrnáctiletým synem Vladimírem. Zemřela také otcova dvaatřicetiletá sestra Anežka Zemanová se svým čtyřiatřicetiletým manželem Borisem a jejich dvěma dcerami – desetiletou Eliškou a sedmiletou Mařenkou.

Z rodiny přežil jen dědeček pamětnice Jeroným Vigner. „Přišli tam Němci a děda nemohl na nohy. Byl hodně nemocný. Všechny vyhnali ven, ale on zůstal v posteli. Přišel jeden Němec a ten mu prý pomohl a řekl mu, ať jde do obilí, a děda se tak zachránil. Poslal ho jinam než ostatní,“ vypráví pamětnice.

Kapka života

Ještě několik dní lidé hledali své rodiny ve spáleništi. „Zjišťovali to pomocí klacků nebo hůlek. Někdo své příbuzné poznal podle prstýnku, někdo podle přívěsku,“ vypráví Emílie Nesvadbová, jejíž rodina už v Českém Malíně zůstala s dědečkem Jeronýmem a nastěhovala se do jednoho z mála nevypálených domů. O několik měsíců později, v únoru 1944, Volyň osvobodila sovětská armáda a mnozí z přeživších mužů pak vstoupili do československého armádního sboru bojujícího po boku sovětské armády. Otec zůstal, protože po úrazu na pile nemohl pohybovat s několika prsty na ruce, a tudíž ho do armády nepřijali.

Radost z osvobození ale zakrátko zakalila další těžká chvíle. Pamětnice velmi těžce onemocněla na zápal mozkových blan. Ačkoli přímo v domě bydlela ukrajinská lékařka, nemoc se stále zhoršovala. „Měla jsem šílený horečky a několik dní to nešlo dolů. Jak se pouštělo žilou, tak mně břitvou rozsekali záda, položili mě na stůl a chlapi mě drželi a dávali nahřáté baňky, které vytahovaly krev. Třikrát mně to dělali,“ vypráví pamětnice a dodává, že doktorka rodičům řekla, že další léčba již nemá smysl a musí se smířit se smrtí své dcery. „Dali mě pak do prázdné místnosti, otevřeli okna a přikryli plachtou. Asi to byla klinická smrt. Tatínek nespal a prý k němu přišel anděl a řekl, ať mi dá horký čaj. Uvařil mi proto čaj, ale kvůli zaseklým zubům mně nešla otevřít pusa. Otevřel mi ji nožem a dal mi pár kapek. Prý jsem se zakuckala a doktorka ve vedlejší místnosti to slyšela, rozrazila dveře a přiběhla. Pak už to jelo a zachránila mě,“ vzpomíná Emílie Nesvadbová, která tehdy strávila tři čtvrtě roku v posteli.

Z Českého Malína do Nového Malína

Až do roku 1947 pamětnice chodila do obnovené školy v Českém Malíně. V lednu roku 1947 všichni přeživší Češi nastoupili v rámci reemigrace do nákladních vagonů mířících do Československa. „O ničem jiném se nemluvilo a všichni se moc těšili,“ dodává Emílie Nesvadbová.

O několik týdnů později vystoupila rodina Vignerových v Šumperku a následně si našla dům v sousedním Frankštátě, kam se po odsunu Němců nastěhovalo mnoho rodin právě z vypáleného Českého Malína. Z piety obec v roce 1947 změnila svůj název na Nový Malín.

Vignerovi měli v domě opravnu kol, a přestože otec do té doby žádné kolo nevlastnil, začal ji soukromě provozovat. Jenže v únoru 1948 převzala moc ve státě komunistická strana. Přestože nový režim v květnu 1948 ústavou deklaroval ochranu drobného a středního podnikání a nedotknutelnost majetku, skutečnost byla zcela jiná. Následkem různých omezení živnostníci končili se svou činností. Otec ještě nějaký čas odolával, ale nakonec i on musel svou dílnu zavřít. Emílie Nesvadbová však byla v posudku ke studiu zaznamenána jako dcera živnostníka, a tak ji nepřijali na ošetřovatelskou školu, kam se hlásila. Na jiné studium nechtěla, a tak v patnácti letech nastoupila do podniku na výrobu měřicí a regulační techniky Metra Šumperk, kde zůstala dvaačtyřicet let, až do svého odchodu do důchodu.

Bratra zavřeli

V roce 1955 se provdala za Oldřicha Nesvadbu, s nímž později měla dvě děti, Ladislava a Irenu. Novomanželé se poté přestěhovali do bytu v Šumperku. Někdy v padesátých letech vstoupila pamětnice do komunistické strany, částečně z přesvědčení a také kvůli svým potomkům. Chtěla, aby alespoň oni dosáhli na vzdělání. V zaměstnání z toho však neměla žádné výrazné výhody a zůstala na postu dělnice.

Syn Ladislav se ale na studia málem nedostal. Se dvěma spolužáky z gymnázia totiž na jaře roku 1976 natrhli patnáctou a pětadvacátou stranu občanského průkazu, čímž chtěli vyjádřit svůj tichý vzdor vůči tehdejší vládnoucí garnituře. Tyto stránky totiž symbolizovaly XV. sjezd ÚV KSČ a XXV. sjezd ÚV KSSS (ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu). To však neušlo pozornosti policejních složek a všichni tři museli k výslechu na Veřejnou bezpečnost. Ladislavovi to také zaznamenali do posudku, což značně komplikovalo jeho přijetí na vysokou školu. Aby negativní posudek z gymnázia smazal, musel nejprve vystudovat tříletou ekonomickou školu a teprve pak ho již s čistým posudkem přijali na vyšší studium.

I bratr pamětnice Václav Vigner se dostal do sporu s tehdejším režimem. S manželkou se stali členy společenství Svědkové Jehovovi. Komunistický režim však toto náboženské společenství neuznával, a tudíž se stalo ilegálním. V roce 1986 tak Václava Vignera, který působil také jako kazatel, odsoudili za maření dozoru nad církvemi k půlročnímu trestu odnětí svobody. Jeho manželka dostala výpověď ze zaměstnání a krátce před jeho nástupem do vězení spáchala sebevraždu. Zůstaly po ní čtyři děti, z nichž dvě ještě nedosáhly plnoletosti a úřady by je po dobu otcova věznění zařadily do dětského domova. Emílie Nesvadbová si je proto vzala k sobě domů.

Do svého rodného kraje na Volyni se pamětnice jela podívat až po pádu komunismu. Vzpomíná, že ji zaskočila bída tamních obyvatel, jejichž životní úroveň se za půl století výrazněji nezměnila. Pravidelně ale jezdí na piety v Novém Malíně, které probíhají každý rok kolem 13. července a jsou na nich čtena jména zavražděných Čechů, mezi nimi i jejích blízkých příbuzných Alžběty, Václava, Marie a Vladimíra Vignerových a také Borise, Anežky, Elišky a Marie Zemanových.

„Slušnost, úcta k druhým lidem, nepodvádět, nekrást a trochu se nad určitými věcmi povznést,“ přidává na závěr své poselství pro budoucí generace Emílie Nesvadbová.

Poznámka: Emílie Nesvadbová vzpomíná na svého přeživšího dědečka jako na Jeronýma Vignera. Ve všech dostupných publikacích je ale uveden jako Jarolím Vigner. V příběhu používám jméno podle pamětnice – Jeroným.

CÍLEK, R. – RICHTER, K. – VEVERKA, P.: Hlasy z hořících domů. Nakladatelství XYZ, Praha 2011.

MARTINOVSKÝ, J. A.: Kronika Českého Malína. Ministerstvo informací, Praha 1945.