Vida Neuwirthová

„Já si myslím, že je dobré, když už tady jsme, tak abychom tady něco zanechali, aby to nebyla stopa ‚já jsem tady byla‘, ale že jsem pro společnost, pro lidi něco udělala, že to mělo nějaký význam. A to si tak držím od Viktora Fischla, který píše, že tady nejsme jen jako šašci někoho, kdo nás stvořil, ale že tady máme nějaký význam a že je dobré, když jsme ještě tady, tak se samozřejmě radovat z každého kamínku, z každé květiny kolem nás, ale taky tady pro někoho něco udělat, protože si myslím, nemůžu úplně říct, že někdo říká, že teď uděláš ty něco pro někoho a ono se ti to pak vrátí. Myslím si, že pro mnoho lidí to tak není, že třeba nedělají vůbec nic a mají se docela dobře, ale nevím, jestli ten jejich život je tak naplněn. Takže já si myslím, že tím, že pro někoho něco člověk udělá nebo si to myslí, že tady nějakou stopu má, tak to si myslím, že pak i mě naplňuje, že bychom měli něco pro druhýho dokázat udělat a nic za to nečekat.“

„Asi do těch čtrnácti let jsem žila jako řada ostatních dětí, i když v té době to bylo asi trošku těžší, ale to si do těch čtrnácti tolik možná neuvědomujete. A já ještě méně, protože jsem od svých asi pěti let byla v Kühnově dětském sboru a jezdili jsme hodně na různé festivaly do zahraničí, takže já jsem dokonce byla i mnohokrát tam, kam se nedostala řada ostatních dětí ani dospělých. Takže když jsem se občas táty ptala, proč má číslo na ruce, tak mi říkal tak s úsměvem, že je to nějaké telefonní číslo nebo že je to číslo do nebe. Až mne to potom trošku zlobilo, že mi to tenkrát stačilo, jak je možný, že jsem byla takový ignorant, že jsem za tím nešla nějak více, ale když to jsou vaši rodiče, tak jim věříte takový život, jaký spolu máte. A byl prima, tak na to vůbec nejste připravenej. Ještě ve škole se o židovské historii skoro nemluvilo, a tak do té doby jsem byla pole neorané.“