„Z toho titulu, že jsem byl přírodovědec, na mě spadla taková funkce – okresní dobrovolný konzervátor ochrany přírody. To byla taková komunistická funkce. Neměl jsem žádné pravomoci. Když někdo chtěl pokácet strom, tak se musel zeptat toho okresního konzervátora. Když si ho stejně pokácel a nezeptal se, tak já jsem neměl možnost to nějakým způsobem ovlivnit. Třeba z toho titulu jsem pak značil všechny rezervace v Jizerských horách. Na svých zádech jsem odnesl… Musel jsem si nasekat ty kůly, zasadit je do země, nabarvit… To jsem buď dělal sám, nebo mi pomáhali nějací mladí kluci, dneska už třeba šedesátiletí dědové. Většinou jsem to ale v té liberecké části – ne pro Jablonec, protože jsem byl okresním konzervátorem pro Liberec – zasadil sám.“
„Kdy se mi poprvé znelíbili komunisti, bylo hned v roce čtyřicet osm. Můj tatínek byl ředitelem exportního oddělení československé keramiky, v co se transformovali ty hornobřízské obkladačky. Protože měl rozsáhlé obchodní styky, tak mně dojednal někde v Norsku s nějakým člověkem, který měl na fjordech motorový člun a pozval mě, abych tam měsíc bydlel, jezdil s ním a chytal tresky. Tak já jsem se těšil, učil jsem se anglicky a taky jsem měl knížky o Norsku. No, a komunisti mě tam nepustili, takže od té doby se mnou měli utrum.“
„Jednou někdo zazvonil a tam za dveřmi byla taková židovská rodina. Ukázalo se, že to jsou příbuzní pana Votického. To byl manžel té tety Votické, která vychovala mého tatínka. On byl Žid. Zemřel už někdy v roce třicet šest, ale zřejmě měl příbuzné. A tehdy, jak jsem vyrozuměl, přišli požádat tatínka, aby jim schoval nějaké věci, protože sami šli do koncentračního tábora. Vím, že maminka s hrůzou mě a sestru začala lifrovat do kuchyně, abychom tomu nebyli přítomní. Tehdy to nebyla legrace. Tehdy za to byl trest smrti, když někdo převzal od Židů nějaké šperky nebo peníze. Oni měli povinnost je odevzdat, a když to neudělali, tak za to hrozil trest smrti. Obsah toho [co přišli schovat] samozřejmě nevím, protože jsem nebyl přítomen. Ale pak tam zbyla taková stavebnice Merkur, kterou mně přivezli. A maminka mi s tím zakázala hrát.“
„Na Slovensku jsem byl poprvé v roce padesát tři. To jsme si ještě s dalším spolužákem poslali čtyři bedny věcí a měli jsme takový měsíční tábor v Látané dolině v Roháčích. Tehdy celou tou dolinou za celý měsíc neprošel jediný člověk. Dneska jsou Tatry zaplavené lidmi. Stanovali jsme tam a pak nám větrná bouře roztrhala ten starej stan, tak jsme se přestěhovali do takové staré koliby. Měli jsme expedici starodávného, až amerického typu. To bylo v roce 53, tehdy byla měnová reforma. Komunisti lidi okradli, jim vzali jedna ku padesáti. Takže jídlo jsme předtím sušili. Kůrky na kamnech, abychom si je pak vzali s sebou. Pak jsme je rozvářeli do polívky, a to jsme jedli. Tam jsem se naučil si nevybírat v jídle. Vím, že jsme si pak mazali chleba hořčicí. To byla taková pochoutka. Kluci pak zubní pastou, když už bylo nejhůř. Takže to byla taková dobrá škola. Roháče v roce 1953.“
Miloslav Nevrlý (přezdívkou Náčelník) je český zoolog, spisovatel, skaut a milovník přírody. Narodil se 29. října 1933 v Praze. Dětství prožil za druhé světové války a hned po jejím konci začal chodit do Skauta a do Sokola. Po válce byl jeho otec záhy po odmítnutí vstupu do komunistické strany vyhozen ze své pozice v hornobřízské keramičce. Tento incident naštěstí neovlivnil přijetí mladého Miloslava na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval na katedře systematické zoologie. K studiu tohoto oboru ho hnal hlavně jeho zájem o chytání a kroužkování ptáků. Záhy po ukončení studií v roce 1957 začal pracovat v libereckém muzeu. V Liberci také pomáhal vést Miloši Zapletalovi skautský oddíl, po zákazu skautingu v roce 1970 vedený jako turistický oddíl mládeže. Sám i se členy oddílu pořádal mnoho putování po českých i zahraničních pohořích. Již od svých studentských let také psal a vydával oborné i neodborné články. Postupně si vypracoval specifický způsob psaní a vydal celou řadu knih, z nichž většina byla inspirována právě jeho putováními a jeho láskou k přírodě. Mezi jeho nejznámější tituly patří Kniha o Jizerských horách, Karpatské hry nebo Zašlá chuť morušek. Po roce 1989 se krátce angažoval v Občanském fóru.
Hana Drtilová, Jáchym Jaksch, Ludmila Březinová, Kryštof Sůva, Filip Masnica, Anna Masnicová a Magdaléna Drtilová Pedagogické vedení: Mgr. Michaela Ulvrová
