The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Nikerle (* 1922)

• narozen 20. srpna 1922 v Gerlachově na Slovensku

• od podzimu 1943 do října 1944 byl ve slovenské armádě

• po SNP vstoupil do československého sboru

• prošel boji u Liptovského Mikuláše a na Malé a Velké Fatře

• po demobilizaci v březnu 1946 žil v Gerlachově

• v roce 1986 se přestěhoval do Zábřehu na Moravě, kde žije i dnes

Jan Nikerle se narodil v roce 1922 v Gerlachově na Slovensku. Tam také absolvoval obecní školu a potom nastoupil na školu hospodářskou. Tu ale musel opustit, protože po dědově smrti byl jako nejstarší syn nucen převzít hospodářství.

Ve slovenské armádě

V březnu 1939 vznikl klerofašistický Slovenský štát. „Všichni mladí, co jsme byli, tak jsme si byli vědomi, že zanedlouho budeme muset na vojnu.“ V roce 1943 dostal povolávací rozkaz i Jan Nikerle. Po výcviku v Levoči byl přiřazen k pěchotě a se svým oddílem měl být poslán na Ukrajinu. „V únoru jsme měli jet na Ukrajinu. Už jsme byli nachystáni. Jen na transport jsme čekali. Asi dva nebo tři dny jsme čekali a potom přišel fonogram, že nejedem… Měli jsme být na Ukrajině, ale Němci už nám nevěřili, protože ti, co tam byli, tak přešli na druhou stranu. Tak nás potom už nepustili na Ukrajinu, ale zůstali jsme v Polsku u města Sanok a Rymanów.“

V Polsku byl pamětník u strážní služby, a to až do července 1944, kdy se na dosah přiblížila sovětská armáda. Celý pluk byl potom převelen zpět na Slovensko. To už to ale ve slovenské armádě vřelo. „Jedni důstojníci byli pro slovenskou armádu, jiní byli pro Sovětský svaz. Zakrátko už byly hrozný zmatky a už se nedalo na nic spolehnout.“ V srpnu 1944 vypuklo Slovenské národní povstání a to byl definitivní konec slovenské armády ovládané nacistickým Německem. „To bylo tak, že se ta armáda, která tam byla, tak se rozpadla. Kdo měl možnost a byl někde z blízka, tak šel domů. Kdo chtěl, tak šel k partyzánům nebo do Svobodovy armády. Hodně vojáků taky pochytali Němci a vzali je do zajetí. Ta naše jednotka se vlastně rozpadla.“

V československých jednotkách

Jan Nikerle se rozhodl pro vstup do československého armádního sboru, který se v té době pohyboval na slovenském území. Po čtrnáctidenním výcviku byl odvelen k Liptovskému Mikuláši. Tam prošel křtem dvouměsíčních urputných bojů a i jako zásobovač byl několikrát velmi blízko smrti. „Tam padlo hodně našich lidí. Němci měli za sebou les a my jsme byli na rovině. Takže nás měli jako na dlani… My jsme byli víc ohroženi minometnou a dělostřeleckou palbou. A jak už jsme se blížili se zásobami k zákopům, tak už i kulometnou palbou. Ale my jsme v Liptovském Mikuláši chodili většinou v noci. Ve dne se chodit nedalo, protože Němci to měli tak zastřílený a zabezpečený, že by tam těžko někdo prošel.“

Další postup vedl přes Velkou a Malou Fatru. Jan Nikerle nejvíc vzpomíná na boje kolem města Martin, kde byl v horském terénu nasazen jako zásobovač v lyžařském praporu automatčíků. „Čtyři týdny jsme byli v tom sněhu… Naše jednotka měla název ,lyžařský prapor automatčíků‘, a to až po Martinské hole. Na Martinské hole už nás bylo tak málo z těch sto padesáti, že jsme nebyli bojeschopní. Nemohli jsme zastat nějaké místo v linii. Důstojníci padli a museli být někým nahrazeni a mužstvo také. Potom za námi přišli záložníci z Turčanského Svätého Martina. Jednu nebo dvě noci bylo s námi asi třicet nebo čtyřicet lidí. První noc, jak začala palba, tak všichni ze strachu utekli. Couvli dozadu. Tak potom rozhodli, major Chrastina požádal, aby to zrušili. Já jsem se dostal k jedné kulometné rotě ve 4. brigádě.“

Po krutých bojích na Slovensku se pamětník dostal na Moravu, kde se dozvěděl radostnou zprávu o konci války. „Všichni jsme byli hrozně unaveni, ale přesto jsme měli hroznou radost, že už je konec.“

Z armády byl Jan Nikerle propuštěn až v březnu 1946. Jeho ročník byl totiž na vojně pozdržen, aby udržoval pořádek v prvních poválečných měsících.

V civilu

Po návratu domů pracoval nejprve na statku a potom jako řidič sanitky v ústavu pro nemocné tuberkulózou v Tatranské Poliance. U volantu už zůstal a po odchodu z nemocnice jezdil až do důchodu pro pozemní stavby. V roce 1986 se s manželkou Marií přestěhoval za synem do Zábřehu na Moravě, kde žije i dnes. A jak vlastně vzpomíná na válku a prožité boje? Takto mi odpověděl na otázku, jak jako věřící člověk prožíval vstup do armády: „Tak jako každý z nás, kteří jsme tehdy šli do armády. Ti, kteří byli protestanti nebo katolíci, mladí kluci, kteří šli tenkrát do armády a do boje. Tak já jsem byl za to, aby člověk nemusel vraždit. Tam se tomu nedalo ale moc vyhýbat. Válka je taková, že nemusíte ani vraždit. Jestli budete pekařem… Na vojně vám stačí dopravit třeba střelivo. To je, jako byste vraždili. To není přímá vražda – moje. Ale jsem vlastně spolučinitel těch ostatních věcí.“