Jan Nikerle

„My jsme byli víc ohroženi minometnou a dělostřeleckou palbou. A jak už jsme se blížili se zásobami k zákopům, tak už i kulometnou palbou. Ale my jsme v Liptovském Mikuláši chodili většinou v noci. Ve dne se chodit nedalo, protože Němci to měli tak zastřílený a zabezpečený, že by tam těžko někdo prošel.“

„To bylo tak, že se ta armáda, která tam byla, tak se rozpadla. Kdo měl možnost a byl někde z blízka, tak šel domů. Kdo chtěl, tak šel k partyzánům nebo do Svobodovy armády. Hodně vojáků taky pochytali Němci a vzali je do zajetí. Ta naše jednotka se vlastně rozpadla.“

„Naše jednotka měla název ,lyžařský prapor automatčíků‘, a to až po Martinské hole. Na Martinské hole už nás bylo tak málo z těch sto padesáti, že jsme nebyli bojeschopní. Nemohli jsme zastat nějaké místo v linii. Důstojníci padli a museli být někým nahrazeni a mužstvo také. Potom za námi přišli záložníci z Turčanského Svätého Martina. Jednu nebo dvě noci bylo s námi asi třicet nebo čtyřicet lidí. První noc, jak začala palba, tak všichni ze strachu utekli. Couvli dozadu. Tak potom rozhodli, major Chrastina požádal, aby to zrušili. Já jsem se dostal k jedné kulometné rotě ve 4. brigádě.“