Ioannis Nitsios

Tazatel: „Ty hlavní boje byly na severu?“ - „No to bylo v celým Řecku. Ale hlavní bylo, abychom měli hranici otevřenou, abychom nosili raněný do Albánie nebo do Bulharska. Abychom měli otevřenou hranici. Někteří říkali: ,Neměli jsme dělat otevřenou hranici.‘ A kudy by šli ranění a kudy děti nebo starý lidi? Protože my jsme bojovali o hranice, aby byly otevřený. A bojovali lidi i tam dole. Byli blízko Atén. Byla armáda. V celém Řecku, v Peloponéze, Krétě, ostrovech, všude bojovali.“

Tazatel: „Jak se vám vlastně líbilo těch osm let života v Uzbekistánu?“ - „Dobrý, dobrý. My jsme dělali na závodě a vždycky na podzim většinou Uzbekistán má melouny takový větší, zeleninu a bavlnu. Nás poslali měsíc pomáhat na poli sbírat bavlnu. Co jsme vydělali tam, dostali jsme peníze a závod zaplatil ten měsíc, takže jsme měli dvakrát výplatu.“

„Sedmdesát kilometrů to trvalo, aby se vojáci dostali k hranicím. Skoro tři měsíce. My jsme měli bunkry. Dvacet tisíc vojáků tam padlo. Naši padli hlavně od děl a letadel.“

„Raněný. Naši. Jak je dostali vojáci, tak je zastřelili. Hned. Jak my jsme dostali raněný vojáky, my jsme je dali do Albánie, do nemocnice. Taková doba byla. Co jsme dostali normální vojáky, zůstali v Albánii. V roce dvaapadesát se vrátili zpátky do Řecka.“