The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ioannis Nitsios (* 1929)

• narozen 27. ledna 1929 v Langadii v Řecku

• pocházel z velmi chudého kraje

• jako partyzán bojoval v řecké občanské válce v levicové Demokratické armádě

• v listopadu 1949 odjel s dalšími partyzány do Taškentu v SSSR

• rodina byla roztroušena po celé Evropě

• v roce 1958 se nastěhoval do Starých Purkartic u Krnova

• od roku 1970 žije v Krnově

Ioannis Nitsios se narodil 27. ledna 1929 ve vesnici Langadia (dnes již neexistuje) v okrese Gravena, kraji Makedonie v Řecku. Tato oblast byla velmi chudá. ,,Vůbec nebyly silnice tam v západní Makedonii.“

Ioannis Nitsios absolvoval jen dvě třídy obecní školy v Langadii, protože učitele jako komunistu zatkli a školu uzavřeli. Bylo to v době Metaxasovy diktatury, kdy byly podobné případy na denním pořádku. Potom pomáhal doma na malém rodinném políčku.

Druhá světová válka

V oblasti severního Řecka probíhaly za druhé světové války velmi tvrdé boje. Nejprve na konci října 1940 vstoupili z Albánie do Řecka Italové, což vyvolalo obrovskou nevoli řeckého národa. Do boje za osvobození se přidala i část rodiny. „Napadl jeden metr sněhu a lidé nosili na ramenou zbraně.“

Po vyhnání Italů vstoupili v dubnu 1941 na řecké území Němci. „Jak přišli Němci, brali všechno. Pšenici, všechno. Byl hlad. … Vesnice trochu jídla měly, ale ve městech umírali.“ Němci za sebemenší přestupek třeba jen z podezření z podpory partyzánů (LAS) vypalovali celé vesnice a vraždili obyvatelstvo. V blízkosti Langadie byla vypálena vesnice a muži od patnácti do šedesáti let zavražděni.

Občanská válka

V letech 1946–1949 probíhala v Řecku občanská válka. Horská území severního Řecka tehdy kontrolovala levice pod vedením Komunistické strany Řecka prostřednictvím tzv. Prozatímní demokratické vlády Řecka (PDKE) a Demokratické armády Řecka (DSE). Proti ní stála pravicová monarchistická vláda podporována Velkou Británií a později i Spojenými státy.

Jak vzpomíná Ioannis Nitsios, pravicová monarchistická vláda nemilosrdně útočila na severní Řecko. „V celém Řecku zavraždili a znásilnili ženy… Kvůli tomu vraždění, toho bylo dost, oni aji venku, aji na poli vraždili lidi, tak to potom začala občanská válka, aby přestalo vraždění.“

U partyzánů

Severní Řecko bylo neustále bombardováno. Obyvatelstvo se nacházelo v permanentním ohrožení a obrovském stresu. Lidé měli hlad a strach, a tak začali opouštět rodné vesnice a odcházet k partyzánům nebo za hranice do Albánie. „Ženy a tak, jak se začalo bombardovat, tak odcházely do Albánie… Tatínek taky šel do Albánie a potom já jsem bojoval v Demokratické armádě dva roky.“

Ioannis Nitsios odešel ve svých devatenácti letech do hor a přidal se k partyzánům. Postupně se s partyzány přesouval do západní Makedonie k hranicím Albánie. Zpočátku spali v bunkrech, které si sami postavili. V horách ale nebyly stromy, a tak dřevo na bunkry museli nosit dlouhé kilometry. „My jsme nosili dřevo spoustu kilometrů daleko. Tam nebylo dřevo.“ Jídlo sháněli po okolních vesnicích s levicově zaměřeným obyvatelstvem. „Jídlo byla bída. Ze začátku pomáhaly některé levicové vesnice. Pravicové ne. Ty nepomáhaly nic.“

Partyzánské oddíly DSE byly početně slabší a technicky méně vybavené. A tak byly postupně stále více zatlačovány na sever. „Procházeli jsme hory, řeky, byli jsme špinaví, měli jsme vši a byli jsme neumytí.“

Vojáci DSE se snažili hlavně udržet otevřené hranice s Albánií, aby jimi mohli proudit utečenci a ranění vojáci. „My jsme měli skoro celý hranice. Od Makedonie až po hranice Turecka… Ale hlavní bylo, abychom měli hranici otevřenou, abychom nosili raněný do Albánie nebo do Bulharska. Abychom měli otevřenou hranici. Někteří říkali: ,Neměli jsme dělat otevřenou hranici.‘ A kudy by šli ranění a kudy děti nebo starý lidi? Protože my jsme bojovali o hranice, aby byly otevřený. A bojovali lidi i tam dole. Byli blízko Atén. Byla armáda. V celém Řecku, v Peloponéze, Krétě, ostrovech, všude bojovali.“

Pravicové armádě trvalo tři roky, než se dostala k hranicím Albánie. Boje byly čím dál ostřejší. Okolní vesnice a hory byly bombardovány napalmem. „Já jsem viděl, jak bombardovali. Pouštěli benzin a všechno.“

Jak vzpomíná Ioannis Nitsios, pravicová armáda na raněné nebrala ohledy. „Raněný. Naši. Jak je dostali vojáci, tak je zastřelili. Hned. Jak my jsme dostali raněný vojáky, my jsme je dali do Albánie, do nemocnice. Taková doba byla. Co jsme dostali normální vojáky, zůstali v Albánii. V roce dvaapadesát se vrátili zpátky do Řecka.“

Závěrečná bitva proběhla v pohoří Grammos na hoře Vici. „Sedmdesát kilometrů to trvalo, aby se vojáci dostali k hranicím. Skoro tři měsíce. My jsme měli bunkry. Dvacet tisíc vojáků tam padlo. Naši padli hlavně od děl a letadel.“ Horu drželi tři dny. „Tam jsme se drželi tři dny. Dost nás tam padlo.“

Na straně DSE bojovalo také velké množství žen (35 %). „Bojovaly normálně. Většinou byly sestry nebo spojařky.“ U partyzánů byl také bratr Ioannise Nitsiose. „My jsme byli tři bratři v občanské válce. Jeden padl, jedem umřel v Kyjevě, jenom já žiju.“

Konec občanské války a odjezd do Taškentu

Po podepsání mírové smlouvy přijal partyzány jako levicové bojovníky Sovětský svaz. „Jak skončila občanská válka, tak to trvalo pět, šest dní, tak jsme nastoupili směrem k Albánii.“ Vojáků bylo asi dvacet pět tisíc, před hranicemi museli složit zbraně. „Ti, co byli na jihu, tak oni jeli do Bulharska, do Rumunska. My jsme byli v Makedonii, tak jsme šli do Albánie. Z Albánie potom jsme šli do bývalého Sovětského svazu – do Taškentu.“

Lodí pluli 28. října 1949 přes Egejské moře do Batumy v Adzurské republice v SSSR. „Tam my jsme se koupali. Čistili všechno. My jsme měli vši ještě z války. Dali nám jídlo. Vojáci obsluhovali. Řekové. Mluvili normálně řecky. Taky jsme se dívali, asi tři sta lidí. My jsme se dívali na kino. Ukazovali tu občanskou válku, co byla v Rusku, ten Čapajev (legendární velitel v ruské občanské válce, pozn. autora), tak tam. Odpoledne jsme sedli do nákladního vlaku.“

Pokračovali přes Gruzii, Ázerbajdžán, Kaspické moře a Turkmenistán do Taškentu v Uzbekistánu, kam jich přijelo asi sedmnáct tisíc. Mezi partyzány bylo mnoho žen. „My jsme byli mladí. Od sedmnácti do dvaceti pěti roků. Ti staří, to bylo deset procent. Víc ne.“

Uzbecké obyvatelstvo je velmi vřele přijalo. Byli rozdělení do patnácti táborů v Taškentu a okolí. Žili v komunitách a udržovali si své řecké svátky a zvyky. Měli vlastní fotbalový klub, zúčastňovali se místních spartakiád a i jinak se podíleli na místním kulturním životě. „V Taškentu bylo pěkně… My jsme dělali na závodě a vždycky na podzim většinou Uzbekistán má melouny takový větší, zeleninu a bavlnu. Nás poslali měsíc pomáhat na poli sbírat bavlnu. Co jsme vydělali tam, dostali jsme peníze a závod zaplatil ten měsíc, takže jsme měli dvakrát výplatu.“

Jeho rodina byla roztroušena po celé Evropě. Zatímco část příbuzných zůstala v Řecku, otec, sestra a jeden z bratrů byli v Československu. V Taškentu byl Ioannis Nitsios s bratrem Teodorem. Ten se později oženil s Ukrajinkou a svou životní pouť ukončil v Kyjevě.

V Československu

V roce 1958 se rozhodl, že odjede za rodinou do Československa. „Mně se to tu nelíbilo. Byl tu sníh a já neměl rád sníh.“ Za rodinou přijel do Starých Purkartic jen s dvěma kufry, které byly jeho celým majetkem. Od roku 1970 bydlel a pracoval v Krnově.

Celý život se chtěl vrátit do Řecka, a tak si nevyřídil ani československé občanství. V době hlavního návratu Řeků do rodné vlasti mu onemocněla manželka, a tak promeškal určený čas pro návrat. Dnes na stará kolena už po návratu netouží, a dokonce si po roce 1990 požádal i o české občanství. Často ale Řecko navštěvuje a jeho syn se tam dokonce usadil.

Ioannis Nitsios si dodnes myslí, že hlavními viníky občanské vály v Řecku a páchaných zvěrstev s ní spojených byly Velká Británie a Spojené státy, které tuto činnost aktivně i pasivně podporovaly.

V současnosti žije v Krnově.