The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Čvančara (* 1948)

Slovy můžeš zatajit, co chceš. Skutky tě prozradí

narozen 20. 11. 1948 v Praze
1958: zavření bratra Františka
1960-1967: členem turistického oddílu Dvojka
1970: založil kapelu Taxmeni
1991: vydal první knihu - Akce atentát a začal se věnovat historii
pracuje pro Ústav totalitních režimů

Jaroslav Čvančara

„Slovy můžeš zatajit, co chceš. Skutky tě prozradí.“

Dětství a rodina

Jaroslav se narodil 20. listopadu roku 1948 v Praze na Žižkově. Jeho rodiče byli průkopníky československého filmu, a jeho strýc dokonce promítal u slavného Viktora Ponrepa [1]. Jaroslav vyrůstal se třemi sourozenci: se sestrou Janou, bratrem Františkem a bratrem Miroslavem. Zájem rodičů o film se do jejich dětství silně promítl. Rodiče se nejprve živili jako opraváři starých filmů, prodlužovali jim životnost. Ve třicátých letech minulého století se zvedl zájem o film a jejich živnost prosperovala, vybudovali půjčovnu filmů, založili archív filmů a postupně provozovali sedm biografů včetně jednoho letního kina. „To kino bylo úžasný, narvané lidmi, protože se tam promítaly tematické filmy ve stanovených večerech. Ve čtvrtek se chodilo na komiky nebo byly večery jenom s westernama. A o přestávkách tam zpívaly trampské soubory, ale ne lecjaké, například Ingrišova parta, tam byl Eduard Ingriš [2], slavný trampský skladatel, co složil Niagaru.“ převypravuje Jaroslav vzpomínky svých rodičů na letní kino na Žižkově.

V březnu 1939 zabavili němečtí filmoví exekutoři většinu filmů, jež patřily Čvančarovým. Odvezli je do německých říšských archivů. Po válce se Jaroslavův otec pokusil svou živnost obnovit, ale to, co za tři roky nashromáždil, mu v roce 1948 zabavili komunisté. Ale pouze filmy jim nestačily. Rodinu perzekuovali: často konali domovní prohlídky, občas Jaroslavova otce odvedli a vyslýchali. „Takže já jsem vyrůstal v této atmosféře a v tomto zájmu o historii, protože se historie naší rodiny neustále dotýkala,“ vzpomíná Jaroslav na to, co ho v dětství silně ovlivnilo. V padesátých letech jejich rodina přišla téměř o všechno. Všichni se měli moc rádi, a tak i bez materiálního bohatství mohl Jaroslav vyrůstat ve fungující rodině. Otec byl poslán do výroby, maminka směla dělat pouze uklízečku. Když bylo Jaroslavovi pět let, byl často nemocný. Jeho bratr Miroslav, který byl po válce ve skautu, mu začal nosit foglarovky a svázané Mladé hlasatele, Vpředy a Junáky. Tato četba se mu hodně zalíbila.

V roce 1958 komunisté zavřeli jeho bratra Františka do tábora v Příbrami za politicky zaměřený vtip, který pronesl na vojně. Půl roku o něm rodina nic nevěděla a až po dlouhé době čekání se dozvěděli, že je uvězněn. Za celé dva roky ho mohla rodina pouze jednou navštívit. Jaroslav za ním jel se svou maminkou: „Teď nás uvedli do té místnosti, kde byli vězni. A to bylo vždycky: vězeň, dozorce, vězeň, dozorce. A vypadalo to tak, že tlusťoch hnusnej byl dozorce a droboučký sympaťák byl vězeň. My jsme seděli naproti nim, ani bychom na něj nedosáhli. Měli jsme půl hodiny a mohli jsme mluvit jen o tom, co dozorce povolil.“ Františka pustili roku 1960 na hromadnou amnestii pro politické vězně, ale to už měl většinu trestu za sebou. Celý tento proces s bratrem Jaroslava velmi zasáhl, protože se svými sourozenci měl hodně hluboký vztah. Ve svých deseti natruc začal nosit bratrův skautský kroj, i přestože byl skauting zakázaný. Naštěstí si ho celkem nikdo nevšiml. Začal se více zajímat o skauting, dozvěděl se o Svojsíkovi a chodil salutovat na jeho hrob na Vyšehrad, kde přísahal svůj soukromý slib…

V roce 1962 jim tatínek zemřel. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. 8. 1968 se rodina navždy rozdělila: bratr František a sestra Jana s rodinami odešli do kanadského exilu. Žijí tam dodnes a pravidelně přijíždějí do Čech.

Seznámení s Jaroslavem Foglarem

„Já jsem tehdy ani nevěděl, jestli Foglar žije nebo ne, já jsem si myslel, že buď je taky zavřene,j nebo je někde v emigraci, protože každej slušnej člověk byl buď v emigraci, nebo zavřenej. A hlavně takovýhle člověk, kterýho jsem si vybájil jako dvoumetrovýho Rikitana, prostě toho nej nej,“ vypráví Jaroslav. Tatínek mu zjistil, že Foglar žije, a dokonce mu sehnal adresu. Tak se tam několik měsíců Jaroslav vypravoval a doufal, že tam Foglara zastihne. Ale dlouhou dobu mu nikdo neotvíral. Až nakonec mu otevřela stará paní Foglarová a on se s ní domluvil, že za čtrnáct dní přijde, až bude její syn doma. Tak tam přišel, zazvonil a konečně viděl vysněného Jaroslava Foglara. Nejprve byl překvapen, protože před ním nestál jeho vysněný dvoumetrový Rikitan, ale malý starší pán. Prvotní překvapení ale zahnalo příjemné popovídání s oblíbeným spisovatelem. Nechal si podepsat knížku. Na konci schůzky čekalo Jaroslava další překvapení, když mu Foglar sdělil, že bájný oddíl Dvojka existuje, a dokonce Jaroslava pozval na prohlídku klubovny, která se nacházela na konečné stanici v Radlicích. Jaroslav si nejprve myslel, že jde do tajného skautského oddílu, který je provozován i přes zákaz. Ale při návštěvě oddílu zjistil, že se dostal do turistického oddílu komunistickou stranou povoleného.

V oddíle se mu velmi líbilo, najednou zažil úplně jiné chování starších chlapců, bylo tam velmi přátelské prostředí, které se ještě znásobilo ve chvíli, kdy se tam objevil Foglar ‒ Jestřáb. V oddíle byla velká legrace, a tak tam Jaroslav začal chodit pravidelně. „Měl jsem hned na začátku konflikt s Jestřábem, protože tím, že jsem si myslel, že jdu do tajného skautského oddílu, tak jsem měl opasek Buď připraven. Já jsem ještě tehdy nebyl Jáček, ale byl jsem Jarek. Tak on si mě zavolal a říkal mi: ,Jarku, ten pásek musíš sundat.‛ Já jsem na něj koukal. Jestřáb, Foglar po mně chce, abych sundal svůj posvátný skautský pásek,“ popisuje Jáček svoje první zážitky z Dvojky. Brzy pochopil, že v oddíle nejsou jenom kluci nadšení do skautingu a obdivovatelé známého spisovatele Jaroslava Foglara. Jestřáb ho sám upozornil na to, před kým by si měl dávat pozor a nemluvit s ním o politice. Jáček zůstal činný v oddíle až do roku 1967. Zúčastnil se čtyř táborů. V roce 1964 se na táboře při běhu vážně zranil. Následkem toho prodělal tři operace. V oddíle byl sport na vysoké úrovni, v Radlicích u klubovny měli hřiště a tam sportovali. Někteří hoši tam nebyli kvůli Jestřábovi, ale byli tam hlavně kvůli tomu sportu. Provozovali tam všechny možné sportovní disciplíny, jenom téměř nehráli fotbal, protože ten neměl Jestřáb z neznámého důvodu rád.

„Já celý život mám kladný vztah ke skautingu, ale skautem jsem nikdy nebyl. Protože jsem z oddílu z činného členstva odešel na přelomu roku 1967 a 1968, kdy se tu skauting obnovoval. V té době už jsem měl s Jestřábem nějaké názorové rozpory a to Jestřáb moc nebral,“ vysvětluje Jáček. Před odchodem působil jako vedoucí Zelené družiny a měl na své svěřence až příliš fundamentální nároky. Tak moc byl ovlivněn Foglarovými knížkami a poněkud nereálně chtěl, aby to v oddíle fungovalo podobně jako v Jestřábových příbězích. Jestřáb ve snaze oddíl udržet i v takto složité době nemohl na jeho názory přistoupit. Jáček z oddílu odešel. I po odchodu z oddílu byl s Jestřábem v blízkém kontaktu, dopisovali si, jezdil na návštěvy na tábor a Jaroslav o Jestřábovi natočil krátký dokumentární film Jestřáb.

Studium

Protože rodina Čvančarova byla komunistickým režimem označena za problémovou, děti nemohly pokračovat ve studiu na střední nebo vysoké škole. Skončily základní školu a pak se mohly vyučit, ale to jen ze známosti. Když se v druhé polovině šedesátých let poměry uvolnily, byly již jiné problémy a starosti. V době tzv. normalizace se Jaroslav několikrát snažil dostat na filmovou školu. Jeho znalosti o filmu byly velmi dobré, ale když se přišlo na to, že pochází z filmové rodiny Čvančarů, byl odmítnut. Totéž se opakovalo v televizi, když nastoupil jako asistent kamery pod Otu Hofmana [3], který ho vyhodil.

Život muzikanta před odchodem na vojnu

Jaroslav v roce 1965 chodil na tajné filmové projekce na Elektrotechnickou fakultu ČVUT, kde se seznámil s Janem Vyčítalem a Marko Čermákem, kteří založili skupinu Greenhorns [4]. Kapela se mu líbila, a tak chodil na jejich koncerty a s kluky z kapely na pivo. Brzy se nechal zlákat k trampingu. Začal jezdit na vandry s lidmi, kteří dříve chodili do Jestřábova oddílu. Pod vlivem Marko Čermáka se začal učit hrát na banjo. Založil skupinu a přihlásil ji na hudební festival Porta 1968 [5]. Sice skončili předposlední, ale to ho od muziky neodradilo. Pak přišel 21. srpen a jeho bratr František, který byl výborný hudebník, odešel do Kanady. Dívka, s kterou se seznámil na trampu a do které se zamiloval, dala přednost jinému. Jaroslav měl sice odklad nástupu na vojnu, protože se snažil dostat na nějakou školu, a v roce 1968 už by to i bylo možné, ale byl odchodem bratra a odmítnutím dívky natolik zhrzený, že raději odešel na vojnu.

Vojna

V roce 1968 odešel tedy na vojnu a podle svého mínění dobře udělal, protože zažil ještě „takovou dobrou vojnu“. Důstojníci měli úplně jiné starosti a na mužstvo neměli moc čas, takže si vojáci dělali hodně, co chtěli. Jaroslav často jezdil domů. To trvalo tak rok. Byl na vojně v Prachaticích. Na vojně měl vojenskou kapelu, s kterou hráli na mnohých místech. Promítal také filmy, vedl útvarovou knihovnu, distribuoval denní tisk. Jejich kapelu zařadili do posádkové hudby v Českých Budějovicích, a tak jezdili po posádkách a dělali takovou estrádní šou. Poté byli posláni, aby hráli v Polsku. Jejich kapela byla hodně oblíbená, a v Polsku byli dokonce vyznamenání polským generálem. Až po letech se Jaroslav dočetl, že to byl nechvalně známý generál Wojciech Jaruzelski... Měsíc před odchodem do civilu byl málem uvězněn, protože se zdržel hlasování při odhlasování petice o družbě se sousední sovětskou posádkou. Hlasování se zdrželo dvanáct lidí z jeho světnice, oni hledali viníka a obvinili jeho. Ale velitel roty mu pomohl se z toho vyvléknout a všechno dobře dopadlo.

Život po vojně

Když se vrátil do civilu, tak dal dohromady zase kapelu, většinou z muzikantů, které poznal na vojně v Prachaticích. Nejprve hráli jako předskokani Greenhornů, ale pak je Greenhorni přestali zvát, protože občas Taxmeni sklidili větší úspěch než oni. V roce 1974 Taxmeni vyhráli finále Porty. Každá kapela, i ta amatérská, musela být někde registrována, a aby ji zaregistrovali, musela udělat přehrávky. Taxmeni se zaregistrovali u Pražského kulturního střediska. Před komisí museli projít několikabodovými přehrávkami, zahrát a museli umět číst z not. Nejhorší byly politické pohovory, většina kapel na tom ztroskotala, ale Jaroslava politika zajímala, takže toho věděl víc než zkoušející, tudíž touto zkouškou prošel bez problému. Ale postupně bylo čím dál tím těžší získat tu registraci, protože komise kontrolovala, kolik kapela hraje angažovaných písní. Oni sice nehráli žádné, ale ze začátku se jim dařilo si to vymýšlet, ale pak po nich chtěli ty písně i zahrát a všechno se začalo komplikovat. Museli si změnit jméno, protože kapela nesměla mít anglický název, s tím se ještě smířili a v roce 1975 se museli přejmenovat na Krajánky. Ale pak po umělcích začali chtít, aby podepisovali petice, např. proti Václavu Havlovi, proti Chartě 77 atd. Někteří to podepisovali, ale Taxmeni to rozhodně odmítli. V té době vydali své nejpodařenější LP Z pastvin velkoměsta, přesto Jaroslav kapelu, která byla v největším rozletu, rozpustil. Téměř deset let nehráli. V roce 1987-1988 Jaroslav kapelu obnovil, ale ze starých hráčů zbyl jen jeden, takže kapelu postavil z nových hráčů a hrají dodnes.

V roce 1976 se Jaroslav oženil. S manželkou ho seznámil kamarád z Foglarova oddílu Petr Štovíček. Manželka Hana je doktorkou práv. Mají dva syny, Honza se narodil roku 1977 a Jirka roku 1979. Jaroslav pracoval 35 let na Zeleném pruhu na střední škole technické. Předtím vykonával různá zaměstnání např. v propagaci Dopravního podniku, poté u Osobní lodní dopravy či u družstva Trabant-servis. Na práci lodníka Jaroslav velmi rád vzpomíná, žádná politika se tam nevedla a potkal se tam se spoustou zajímavých lidí, ale tehdy se ještě tolik o historii nezajímal, takže si dodnes vyčítá, že ty zajímavé lidi nevyzpovídal.

Zájem o Heydricha

„Tím, že jsem ze Žižkova, tak se u nás často mluvilo o době války, o době heydrichiády. Obzvlášť proto, že naši příbuzní žili v Biskupcově ulici, kde žila rodina Moravcových a řídící učitel Zelenka-Hajský, podporovatelé parašutistů. Takže se u nás o tom hodně mluvilo a taky jsme měli v knihovně knížku Za Heydrichem stín od pana Andrejse. V dospělosti jsem se o to víc začal zajímat, znovu jsem to přečetl, tím, jak jsem to přečetl, tak vyvstala řada otázek, které jsem chtěl vědět. Třeba proč tři naši příbuzní byli zastřeleni v době heydrichiády tady na bývalém popravišti v Kobylisích. Chtěl jsem vědět proč a jak. Tak jsem začal studovat různé souvislosti. Tehdy jsem se za tím panem spisovatelem Andrejsem, co napsal tu krásnou knížku, vypravil. A on mě hned při prvním setkání varoval: ,Nedělejte to, to Vás zachvátí jako droga a už Vás to nikdy nepustí,‛“ popisuje Jaroslav začátky svého zájmu o historické souvislosti. Díky svému zájmu se seznámil se spoustou zajímavých lidí. Dostal se do různých archivů. V dnešní době je Jaroslav žádaným odborníkem na domácí a zahraniční odboj a na vše, co s tímto tématem souvisí. Napsal několik knih: Akce atentát [6], Heydrich [7], trilogii Někomu život, někomu smrt [8]. Dnes je Jaroslav zaměstnán v Ústavu pro studium totalitních režimů. Pro časopis Paměť a dějiny zpracovává různé studie, např. o herečce Anně Letenské [9], o vojenské kariéře bratrů Mašínů [10], o prezidentu Benešovi v kinematografii, o kapitulaci v Čimelicích v roce 1945 atd. Je jedním z hlavních protagonistů seriálu České televize Heydrich – Konečné řešení. V časopise Reflex mu vyšel článek o Janu Kubišovi [11], další články připravuje. (Některé články si můžete přečíst v dodatečných materiálech.)

Vydané knihy

Po revoluci publikoval několik článků, první článek o kapitánu Nechanském [12] mu nechtěli nikde otisknout, byl to první článek, který popisoval praktiky padesátých let. V roce 1991 vydával první knihu.

-Akce atentát, vydáno 1991

-Taxmeni, vydáno 2000

-Někomu život, někomu smrt 1939-1941, vydáno2002

-Někomu život, někomu smrt 1941-1943, vydáno 2003

-Heydrich, vydáno 2004

-Někomu život, někomu smrt 1943-1945, vydáno 2007

-Zaniklý svět stříbrných pláten, Po stopách pražských biografů, vydal s bratrem Miroslavem, vydáno, 2011

-Operace Silver A, vydal společně se Zdeňkem Jelínkem a Josefem Plzákem, vydáno 2011

-Heydrich, vydáno 2011

Jaroslav Čvančara je člověkem, který se nezalekl překážek a i v nelehké době, kterou zažil, si našel způsob, jak udělat svůj život veselejším a smysluplnějším nejen sobě, ale i lidem okolo sebe.

Nahrála: Petra Kunstová

Zpracovala: Petra Kunstová, kontakt: Petra.Kunstova@gmail.com

Zde si můžete přečíst doplňující informace o lidech, událostech atd., které jsou v příběhu Jaroslava Čvančary zmíněny:

[1] http://cs.wikipedia.org/wiki/Viktor_Ponrepo

[2] http://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_Ingri%C5%A1

[3] http://cs.wikipedia.org/wiki/Ota_Hofman

[4] http://cs.wikipedia.org/wiki/Greenhorns

[5] http://www.porta-festival.cz/ http://cs.wikipedia.org/wiki/Porta

[6] http://www.databazeknih.cz/knihy/akce-atentat-59900

[7] http://www.kosmas.cz/knihy/124407/heydrich/ http://www.kosmas.cz/knihy/166667/heydrich/

[8] http://www.kosmas.cz/knihy/127691/nekomu-zivot-nekomu-smrt-ceskoslovensky-odboj-a-nacisticka-okupacni-moc-1939-1941/

http://www.kosmas.cz/knihy/127692/nekomu-zivot-nekomu-smrt-ii-ceskoslovensky-odboj-a-nacisticka-okupacni-moc-1941-1943/