Jaroslav Čvančara

„Tím, že jsem ze Žižkova, tak se u nás často mluvilo o době války, o době heydrichiády. Obzvlášť proto, že naši příbuzní žili v Biskupcově ulici, kde žila rodina Moravcových a řídící učitel Zelenka-Hajský, podporovatelé parašutistů. Takže se u nás o tom hodně mluvilo a taky jsme měli v knihovně knížku ,Za Heydrichem stín‛ od pana Andrejse. V dospělosti jsem se o to víc začal zajímat, znovu jsem to přečetl, tím jak jsem to přečetl, tak vyvstala řada otázek, které jsem chtěl vědět. Třeba proč tři naši příbuzní byli zastřeleni v době heydrichiády tady na bývalém popravišti v Kobylisích. Chtěl jsem vědět proč a jak. Tak jsem začal studovat různé souvislosti. Tehdy jsem se za tím panem spisovatelem Andrejsem, co napsal tu krásnou knížku, vypravil. A on mě hned při prvním setkání varoval: ,Nedělejte to, to Vás zachvátí jako droga a už Vás to nikdy nepustí.‛ Samozřejmě měl pravdu. Ale nelituji toho, protože jsem měl čest seznámit se skvostnými lidmi za minulého režimu utlumenými a pozavíranými. Poznal jsem spoustu lidských osudů a spoustu báječných lidí. Poznal jsem i několik lidí, ke kterým jsem vzhlížel jako k hrdinům, a pak jsem poznal, že to jsou nebezpeční konfidenti, ať už pracovali pro gestapo nebo pro Státní bezpečnost. Ale to jsem tehdy ve své naivitě nevěděl, neznal. Tak jsem ty rozměry toho teprve získával. Dostal jsem se do úžasných archivů německých, britských, naších a tak dál.“

„Já jsem tehdy ani nevěděl, jestli Foglar žije nebo ne, já jsem si myslel, že buď je taky zavřenej, nebo je někde v emigraci, protože každej slušnej člověk byl buď v emigraci, nebo zavřenej. A hlavně takovýhle člověk, kterýho jsem si vybájil jako dvoumetrovýho Rikitana, prostě toho nej nej. Tatínek, který mi chtěl splnit každé přání, mi někde sehnal, že Foglar žije v ulici Vilhéma Picka 16, dnes je to Korunní ulice. To byl rok 1960. Tak jsem se tam několik měsíců dvakrát třikrát týdně po škole vypravoval v domnění, že tam toho Foglara někdy zastihnu. Hned jsem si zjistil, že bydlí ve třetím patře, a tak jsem zvonil, ťukal, ale nikdo neotvíral nikdy. Do toho přišly prázdniny, to taky nikdo neotvíral. Já jsem tehdy nevěděl, že Foglarova maminka je už v Pikovicích od května a že Foglar je buď s oddílem, nebo v práci v Černé ulici v domově mládeže. Až jednou mi otevřela paní Foglarová, po prázdninách, a já jsem říkal, teď jsem tam koktal něco, a ona říkala tak velice vlídně: ,Tak přijďte za čtrnáct dnů.‛ Tak já jsem přišel za těch čtrnáct dní. Otevřel Foglar. Já jsem koukal na ty dva metry velkýho Rikitána. A on tam nebyl. Protože on byl malý, ne příliš vyšší než já tehdy. Tak jsem najednou viděl Foglara, staršího, jemu tehdy bylo asi padesát. Pro mě to byl stařík. Ale dobrý, hned jsme spolu konverzovali, vzal mě dovnitř do svého pokoje. Tam jsem se posadil a tak jsme si povídali. Přinesl jsem si na podepsání nějakou knížku. A na závěr té debaty on mě úplně šokoval, protože mi řekl, že ten oddíl, ta Dvojka, turistický oddíl, že to existuje. Napsal si moji adresu, a že mě pozve do měsíce na prohlídku klubovny. A to se taky stalo. Ten dopis ještě mám, byl jsem vyzván, abych se v sobotu v prosinci 1960 dostavil do Radlic na konečnou stanici čísla 18, kde mě bude čekat spojka. To znělo konspirativně, to se mi líbilo, protože jsem si myslel, že přijdu do nějakého zakázaného doupěte.“