Jaroslav Čvančara

„V březnu 1939 vtrhli za přítomnosti gestapa Němci, jako filmový exekutoři, do půjčovny mých rodičů, nastěhovali se tam asi na tři dny a vlastně celou tu živnost zabavili. Filmy odvezli do říše, do svých archivů. Dodnes nám nevrátili centimetr filmu. Totéž se opakovalo po únoru 1948, kdy se otec po válce snažil zmátořit, ale to, co za ty tři roky dal dohromady, to komunisti zlikvidovali. To bylo ale horší, protože Němci alespoň moje rodiče nezavřeli, kdežto komunisti mého otce neustále zatýkali, tu na jeden, tu na dva dny, brali je k výslechu, a bratra dokonce zavřeli na dva roky.“

„Tím, že jsem ze Žižkova, tak se u nás často mluvilo o době války, o době heydrichiády. Obzvlášť proto, že naši příbuzní žili v Biskupcově ulici, kde žila rodina Moravcových a řídící učitel Zelenka-Hajský, podporovatelé parašutistů. Takže se u nás o tom hodně mluvilo a taky jsme měli v knihovně knížku ,Za Heydrichem stín‛ od pana Andrejse. V dospělosti jsem se o to víc začal zajímat, znovu jsem to přečetl, tím jak jsem to přečetl, tak vyvstala řada otázek, které jsem chtěl vědět. Třeba proč tři naši příbuzní byli zastřeleni v době heydrichiády tady na bývalém popravišti v Kobylisích. Chtěl jsem vědět proč a jak. Tak jsem začal studovat různé souvislosti. Tehdy jsem se za tím panem spisovatelem Andrejsem, co napsal tu krásnou knížku, vypravil. A on mě hned při prvním setkání varoval: ,Nedělejte to, to Vás zachvátí jako droga a už Vás to nikdy nepustí.‛ Samozřejmě měl pravdu. Ale nelituji toho, protože jsem měl čest seznámit se skvostnými lidmi za minulého režimu utlumenými a pozavíranými. Poznal jsem spoustu lidských osudů a spoustu báječných lidí. Poznal jsem i několik lidí, ke kterým jsem vzhlížel jako k hrdinům, a pak jsem poznal, že to jsou nebezpeční konfidenti, ať už pracovali pro gestapo nebo pro Státní bezpečnost. Ale to jsem tehdy ve své naivitě nevěděl, neznal. Tak jsem ty rozměry toho teprve získával. Dostal jsem se do úžasných archivů německých, britských, naších a tak dál.“