The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Fassmann (* 1923)

• narozen 17. září 1923 v Rožnově pod Radhoštěm

• pochází ze šlechtického rodu, jeho babička byla Anna Kamel z Hardeggu

• jeho prarodiče koupili v roce 1912 rožnovský pivovar

• jeho studium pivovarnické školy přerušila druhá světová válka

• v roce 1949 byl rodinný pivovar znárodněn

• do penze pracoval jako řadový zaměstnanec v hospodářském družstvu v Rožnově

• v roce 1994 mu byl objekt bývalého pivovaru vrácen v restituci ve zdevastovaném stavu

• objekt byl předán vnukovi Tomáši Kupčíkovi, který z něj znovu vybudoval prosperující pivovar a lázně

Měl před sebou jasně danou cestou. Jako jediný syn převezme pivovar a bude pokračovat v rodinné tradici. Nakonec dědic uznávané podnikatelské rodiny Fassmannů skončil jako řadový zaměstnanec v hospodářském družstvu. Vykládal vagony a sledoval, jak rodinný majetek chátrá.

Vladimír Fassmann se narodil 17. září 1923 v domě na náměstí v Rožnově pod Radhoštěm. Když o tom vypráví, podotýká, že tehdy byly domácí porody běžné. Rodit do nemocnice nejezdily ani ženy tak významných mužů, jako byl jeho táta. Jméno Fassmann v Rožnově hodně znamenalo už léta předtím, než se pamětník narodil. Jeho otec Vladimír a matka Heda vedli tamní pivovar. Ten koupili v roce 1912 jeho prarodiče. Dědeček Albert Málek byl sládek pivovaru v Želetavě, babička byla šlechtična Anna Kamel z Hardeggu. Oba do Rožnova rádi v létě jezdili na dovolenou. Když se dozvěděli, že je tamní pivovar na prodej, Anna ho ze svého věna manželovi koupila. V rodině se pak o pivovaru mluvilo jako o daru z lásky. Albert a Anna měli dvě dcery, obě se provdaly za syny Jana Fassmanna, majitele rožnovských papíren. Dcera Heda a její muž Vladimír Fassmann st. převzali od Málků rodinný pivovar. V Rožnově každý znal Fassmanna papírníka a Fassmanna pivovarníka i jejich rodiny, nejvýznamnější podnikatelský klan široko daleko.

„Tím okamžikem, kdy se moje matka Heda provdala, dědeček Málek, majitel pivovaru, jí a jejímu manželovi smluvně pivovar předal. Ve smlouvě se maminka zavazuje, že mu za ten majetek bude dávat měsíčně určitou částku peněz a že v případě jeho úmrtí bude jeho manželka dostávat menší částku. Tenkrát důchody nebyly, tak se takto postupovalo. V té době byl i deputát. Zaměstnanci pivovaru měli nárok na tři litry piva na osobu a den. To měl taky zapsáno, že bude dostávat deputát tři litry piva denně a v případě jeho úmrtí bude jeho žena dostávat jeden a půl litru piva denně. Jsou to maličkosti, ale tehdy lidé mysleli i na to,“ vypráví Vladimír Fassmann.

Idylický život v lázních

Jeho dětství bylo pevně spojeno s chodem rodinného pivovaru a také s tím, že Rožnov pod Radhoštěm býval vyhlášené lázeňské město, do kterého v létě přijížděli lidé z celé republiky. Život v něm byl v době jeho mládí idylický: „V parku byly často koncerty. Úterky a pátky od osmi do desíti večer hrála vojenská hudba, v neděli byl od desíti do dvanácti dopoledne promenádní koncert. Byla tam promenádní alej. To byla lavička vedle lavičky a za nimi ještě další dvě řady. Všechno bylo obsazené, ve všední dny i v neděli. Chodili tam místní lidé i hosté, které jsme všechny znali, protože sem jezdili na dovolené každoročně. Místní si přivydělávali tím, že přes léto pronajímali byty lázeňským hostům. Jezdili sem lidé z Ostravy, z Brna i z mnohem větší dálky.“

Dětství pamětník prožil v bytě na rožnovském náměstí, kde žil s rodiči a babičkou Annou. Přestože byli úspěšná podnikatelská rodina, žili poměrně skromně. „Otec pocházel z rodiny, kde bylo vše přísně vedené. Na dovolenou se nejezdilo. Nanejvýš se pronajalo auto a jeli jsme na hrady Helfštýn, Hukvaldy nebo nahoru na Pustevny. V Rožnově stálo na náměstí v řadě šest taxíků, první stál pan Polanecký a s tím jsme jezdívali.“

V jejich bytě na náměstí panoval přesně daný řád. Když se v nedalekém pivovaru, papírně a pletárně v poledne zatroubilo, viděl, jak procesí zaměstnanců z podniků spěchá do svých domovů na obědy a po hodině zase zpět do práce. Pravidelně takto přicházel domů na oběd i jeho táta. „Pamatuji se, jak se strýc Janko vždy v pět odpoledne převlékl a už měl u domu připraveného koně. Do tři čtvrtě na sedm na něm jezdil, pak ho pan Skalík odvezl, strýc se převlékl a v sedm už musel mít večeři. U nás to bylo podobně přísné. Oběd musel být přesně ve dvanáct a večeře přesně v sedm.“

Jako kluk chodíval do rodinného pivovaru na sladké pivo. „Ještě dříve, než se začalo vařit s chmelem, stékalo do korýtek, a tak jsme na ně chodívali. Oddělili jsme si takových pět litrů, přinesli je domů a převařili. Byl to takový sladový med. Moc dobré to bylo,“ vzpomíná Vladimír Fassmann.

Občas v pivovaru pomáhal. Malou bečku vyhodil na stojan a stáhl páku, která měla na konci trojzubec. Ten zapíchl do dřevěné zátky v bečce a propíchl ji, aby se zátka dala vytáhnout. Pamatuje i na dobu, kdy ještě v Rožnově, a tedy ani v pivovaru, nebyla elektřina a mnohé práce se tam prováděly při svíčkách.

Příprava na převzetí rodinného podniku

Pamětník nikdy nepřemýšlel nad tím, že by dělal něco jiného než jeho táta a děda, tedy pracoval v rodinném podniku. Jistota, že tomu tak bude, se jen prohloubila, když u Fassmannových došlo k tragédii. Jeho otec dostal infarkt. A to právě v době, kdy jeho žena Heda byla na dovolené v Jugoslávii, což byla naprosto výjimečná věc. Tehdy ani bohatí lidé běžně necestovali na dovolenou k moři. „Tehdy jedna ostravská firma pořádala zájezd autobusem do Jugoslávie a maminka jela se sestrou. Takže jsme jí ani neměli jak dát vědět, co se doma stalo. Bylo to v roce 1937, otec měl čtyřicet devět let. Poslal se hned taxík pro lékaře až do Ostravy. Páni doktoři přijeli a vypustili mu půl litru krve. Místní lékaři byli při tom také. Otec ochrnul na jednu stranu. Maminka se pak o něj starala, ale zhoršilo se to a zemřel.“

Heda Fassmannová převzala vedení pivovaru. Ještě za svobodna chodívala otci Albertu Málkovi pomáhat do kanceláře, takže o chodu podniku měla přehled. Podařilo se jí sehnat sládka, který pocházel ze vzdálené rodiny. Důvěřovala mu, svěřila mu výrobu a sama se zabývala vedením pivovaru po administrativní stránce. Od Vladimíra Fassmanna se očekávalo, že se mezitím bude připravovat na den, kdy nastoupí na její místo. „Většinou se ve všech rodinách počítalo s tím, že syn musí převzít po rodičích živnost nebo podnik. Proto jsem šel na zkušenou do jiných pivovarů, abych viděl, jak to tam vypadá. Prošel jsem celkem tři,“ vysvětluje.

Jak Fassmannovi přečkali válku

Rodina přečkala v podstatě bez úhony i druhou světovou válku. Pamětník nastoupil v roce 1943 na Vyšší pivovarskou školu v Praze. Absolvoval první ročník, ale když měl nastoupit do druhého, jeho stejně starý spolužák byl povolán na nucené práce do Německa. Vladimír Fassmann se polekal, že se ho bude týkat totéž. Odjel tedy z Prahy do Rožnova pod Radhoštěm a doufal, že se mu tam podaří schovat. „Přece jen doma bylo doma a byla tam i nějaká ta známost,“ podotýká. Vyplatilo se. Přihlásil se na úřadu práce a tam mu poradili, že jej před nasazením v Německu může zachránit práce ve válečném průmyslu. Fassmannova papírna, kterou vedl jeho strýc, v té době vyráběla z lepenky izolace pod nábojnice, což bylo považováno za válečnou výrobu, a tak ho tam příbuzní zaměstnali. Vydržel tam až do konce války.

Štěstí měl i v tom, že pivovar nebyl válkou výrazněji poničen. Když Rožnov osvobozovala Rudá armáda, s matkou se ukryl do skladiště. Byly tam silné zdi, takže střelbu přežili bez úhony. „Pivovar utrpěl několik zásahů, ale zadělali jsme okna pytli s pískem a přečkali tam i poslední výbuch, to byl ten, kdy vyletěl do vzduchu most,“ popisuje poslední dny války v Rožnově pod Radhoštěm.

Znárodnění pivovaru v roce 1949

Vladimír Fassmann musel narukovat na základní vojenskou službu. Když se dostal domů na dovolenou, zjistil, že se rodinný sen o tom, jak dál rozvíjí pivovarnickou tradici, hroutí. Psal se rok 1949 a komunisté znárodňovali soukromé podniky. Za jeho matkou Hedou přijeli pánové z pivovaru v Přerově, vedoucí KSČ, předseda ROH a sládek. Řekli jí, že věc je jasná, že jejich pivovar je malý, suroviny k výrobě piva jsou na příděl a o tom, kdo je dostane, rozhodují oni. A řekli i toto: „My zařídíme, že ty suroviny nedostanete. Ale jsme ochotni vás převzít. Netlačíme na vás, ženo, rozmyslete si to, ale my přijdeme.“

Pamětník další vývoj událostí líčí takto: „Skutečně přišli. Třiadvacátého prosince, den před Štědrým dnem. Přinesli dohodu a že jestli jsme ochotni ji podepsat. Já trval aspoň na tom, aby zůstala lahvárna, stáčírna piva, ale oni u nás chtěli udělat jen sklad. Dalo se to do poznámky, ale nic jsme nenadělali. Co maminka mohla dělat... Strana byla výš. Tak to podepsala. A tím se pivovar od 1. ledna 1949 zavřel.“

Vladimír Fassmann o té době mluví nerad. Když už, tak velmi stručně. „Museli jsme se přizpůsobit,“ shrnuje. Tvrdí, že se lidé k němu i jeho matce v té pro ně těžké době chovali vesměs slušně, ale má i nepříjemnou zkušenost s tím, jak nástup komunistů k moci měnil charaktery. U Fassmannových pracoval v pivovaru bednář. Byl velmi zručný a měli ho rádi. Za války skončil v koncentračním táboře. Heda Fassmannová se dohodla s jeho ženou, že jí přesto bude dál vyplácet peníze, jako kdyby u nich pracoval. „Odměnou“ od něj bylo, že když se z koncentračního tábora vrátil, zasazoval se o to, aby Fassmannovi o pivovar přišli. „No už z něj byl pokrokový, nový člověk. Byla to doba, kdy lidé, kteří dříve nic moc neznamenali, najednou měli velké slovo. A kdo chtěl přežít, musel s nimi vycházet,“ shrnuje pamětník.

Nájemné ve vlastní vile

Musel si rychle najít zaměstnání. Jeho matka dostala práci v papírně a nakonec tam pracovala jako telefonistka. On musel potupně čekat, až ho prověří odboráři a komunisté a rozhodnou, zda může být přijat do nově vznikajícího hospodářského družstva, které právě zakládalo oddělení zabývající se množením trav. Přijali ho. Podnik se usídlil v areálu jeho pivovaru. A byl tu další problém. S matkou bydlel ve vile, která stojí na stejné parcele jako pivovar. Fassmannovi ji postavili a bydleli v ní. Hrozilo, že z ní budou vystěhováni, ale nakonec stačilo, že si ponechali jen několik pokojů, a mohli zůstat. Za život v domě, který sami vybudovali, však museli začít platit nájemné. Vladimír Fassmann vzpomíná: „Byl tady rozumný ředitel, který měl svůj dům, tak o ten náš neměl zájem. To bylo štěstí. Do spodního patra nastěhovali zaměstnance, kteří tady pracovali. Ale byl tady i silný komunista, předseda strany, dělal na vrátnici. A ten se naopak divil, že nám pivovar vzali, a nic za něj nezaplatili. Bylo mu divné, co se dělo.“

Dřina a vykládání vagonů

Pamětník se oženil a narodily se mu dvě dcery. Vedl běžný život řadového zaměstnance, pracoval v administrativě i manuálně. V areálu bývalého pivovaru postupně vznikla významná travinářská stanice, ze které se vyvážela travní semena i do zahraničí. Měl na starost údržbu strojů a aut, ovšem to, že bydlel přímo v areálu, přinášelo i další práci. „Zpočátku se dělalo o sobotách, pak byly soboty volné. Jenže se stávalo, že ve volný den přijel vagon. Vrátný pokaždé přišel za mnou. No tak jsem musel sednout na traktor, manželka a děcka musely pomáhat, lidi byli v té době doma. Muselo se vykládat. To znamená dojet na nádraží, vše z vagonu přeložit na vlečku, dovézt do areálu, tady vyložit na rampě a jet pro další zboží. Třikrát čtyřikrát za sebou podle toho, jak byl velký vagon. Někdy bylo zboží těžké, třeba vojtěška. To byly těžké pytle, padesát i šedesát kilo měly. Pro mě jakžtakž, ale pro manželku to už nebylo. Někdy to bylo velmi náročné.“

A tak jediný dědic pivovaru, potomek šlechtické rodiny, vykládal vagony a díval se, jak rodinný majetek chátrá. Když však dostává otázky týkající se té doby, silně se brání dát najevo jakékoli emoce. Neodpovídá na dotazy, zda prožíval smutek nebo vztek, opakuje vždy stejnou pragmatickou větu: „Člověk se musí přizpůsobit.“

Jeho volný čas za socialismu naplňovala láska k autům, byl členem rožnovského autoklubu a jako pokladník se podílel na organizaci motokrosových závodů. Když nastoupil do penze, pracoval v travinářském podniku dál jako řidič.

Vozil nadřízené a vzpomíná na tu dobu rád: „Nikdy se ke mně nechovali špatně. Já byl pro ně vždy pan Fassmann. Jen když přijela delegace z Prahy, říkali mi soudruhu. Z místních by si to nikdo nedovolil.“

Znovuobnovení pivovaru

Po listopadové revoluci v roce 1989 zažádal Vladimír Fassmann o navrácení areálu bývalého pivovaru v restituci. Po řadě jednání mu byl vrácen v roce 1994. Majetek krátce poté přepsal na svého jediného vnuka Tomáše Kupčíka. Cítil, že už nemá sílu ani nápady, co se zničeným majetkem podniknout. Areál byl ve velmi špatném stavu a pamětník vůbec neuvažoval nad tím, že by se v něm někdy podařilo pivovarnickou tradici obnovit. Zkázu dokonaly povodně, které v roce 1997 zdevastovaly velkou část Moravy a také pro areál pivovaru byly zničující.

Nakonec se však v roce 2000 Tomáši Kupčíkovi podařilo pivovar znovu rozjet. Nyní se v areálu rodiny Fassmannových vaří nejen pivo, ale jsou tam i restaurace, lázně a čokoládovna. Pivovar již dostal řadu ocenění a stal se oblíbeným výletním místem. Vladimír Fassmann žije s manželkou dál ve vile přímo v pivovaru a sleduje, jak místo, které mu komunisté vzali, znovu začalo žít. Je však velmi opatrný na jakoukoli chválu a projevy radosti. „Nevěřil jsem, že se to podaří. Je to shoda náhod a štěstí. Svět je dnes úplně jiný. Nevím, jestli lepší, nebo horší, je jiný. Vždyť já pamatuju, jak se žilo, když nebyla elektřina. Prožil jsem dobu, kdy kolo byla výjimečná věc. Pak bylo výjimečné auto. A dnes? Auto je úplně běžné. Svět se mění velmi rychle. Ale pořád platí, že pokud chce člověk přežít, v každé době se musí přizpůsobit. Hlavou zeď neprorazíte.“