Ernst Nodes

"V mé rodné vesnici stojí ve středu obce malá kaplička, asi tak tři nebo čtyři metry velká. Na ní je malá zvonice a to, jak kaple vypadá, odpovídá tomu, co zažila. Já, a už někteří přede mnou, jsme se snažili podnítit její případnou opravu. Byl jsem také ve spojení se starostou Hořic, ten byl té věci otevřený, snažil se, podával žádosti. Před dvěma nebo třemi měsíci jsem dostal zprávu, že oprava byla povolena a před pár týdny začaly práce, kapli teď tedy zase opraví. A starosta si také přál, protože uvnitř ve zvoničce byl původně malý zvon, tak si myslel, že by bylo pěkné, kdyby tam zase nějaký zvon přišel. A na to jsem mu právě řekl, že se pokusím takový zvon sehnat. A jak to teď vypadá, tak se mi to i povede."

"Celý transport, tedy od odsunu z rodného místa až po příjezd do budoucího bydliště, trval přesně dva měsíce. Dva měsíce jsme byli na cestě, z toho ovšem většinu času v dobytčáku."

A moje matka vždy říkala, že v posledním z táborů, ve kterých jsme byli, v Backnen, byl můj zdravotní stav tak špatný, že kdybychom bývali brzy neodešli, byl bych to býval nepřežil. Ona už opravdu počítala s nejhorším.

"Moje matka o tom hodně vyprávěla. Ty tábory – dalo by se říct, že podle dnešních standardů byly tábory pod lidskou důstojnost. Strava byla přirozeně velmi skrovná a za nic moc nestála. A pak také často vyprávěla, a to bylo i v jiných táborech, že je trápil hmyz, vši, štěnice a všelijaká havěť, které k tomu soužení ještě přispívaly."