The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vítězslav Nohejl (* 1927)

• narozen 12. listopadu 1927 v Praze v rodině dělníka a služebné

• během druhé světové války se vyučil kuchařem, praxi měl ve význačných pražských hotelech

• v hotelu Zlatá Husa zažil kruté chování německých nacistů k českým občanům

• na konci války nosil jídlo bojujícím na barikádách

• po válce pracoval jako kuchař a vedoucí v rekreačních střediscích a na horských chatách

• v roce 1971 začal pracovat jako kuchař na dánském velvyslanectví

• v roce 1975 podepsal vědomou spolupráci s StB

• v rezidenci dánského velvyslance opakovaně a dlouhodobě nasazoval operativní odposlouchávací techniku až do roku 1984

• po ukončení diplomatické služby v Československu jezdil za velvyslancovou ženou Ursule Möller do berlínského sídla s úkoly od StB v rámci akce StB Beneda I.

• v roce 2023 žil v Bechyni

Za války se Vítězslav Nohejl vyučil kuchařem a vařil v nejlepších hotelech v Praze. Ve svém oboru se stal vynikajícím specialistou. Pro jeho um si jej vybrali jako hlavního kuchaře do rezidence dánského velvyslanectví v Praze, kde nastoupil hned na začátku normalizace v roce 1971. Díky svému kádrovému profilu, kdy jeho otec byl u vzniku Komunistické strany Československa (KSČ) v roce 1921, a faktu, že má přístup do všech částí ambasády, ho oslovila Státní bezpečnost (StB). Už na konci roku 1973 si ho vzala do hledáčku a v roce 1975 se stal aktivním spolupracovníkem StB. Po dobu více než deseti let nasazoval v prostorách dánského velvyslanectví a na dalších místech operativní odposlouchávací techniku. Jako agent Státní bezpečnosti s krycím jménem Hejl byl nasazen prioritně v rámci akce Beneda I. na velvyslancovu ženu Ursule Möller, která měla vazby na československý disent.

Táta byl u zrodu Komunistické strany Československa

Vítězslav Nohejl se narodil 12. listopadu 1927 v Praze jako nejmladší ze tří sourozenců v rodině továrního dělníka a služebné. Rodina žila v bytě v Holešovicích, kde se říkalo Na Veselé bídě. „Byli jsme chudí, měli jsme nouzi a hlad. Ale my jsme se za to nestyděli. Chodili jsme ve starém oblečení, ale vždycky čistí. Tatínek nás vychovával čestně a rovně a sebemenší lež trestal. Nosil opasek a jak nás přistihl při nějaké lži, tak nás okamžitě vymrskal.“ Jeho otec Václav Nohejl se stal členem KSČ hned po jejím vzniku v roce 1921 a věřil, že se stranou jim bude lépe. Rád vyprávěl dětem, jaké to bylo v době, kdy se KSČ v naší zemi nacházela ještě v plenkách. „Táta nám líčil, jak chodili na 1. máje do průvodu, to se ještě nechodilo na Letenskou pláň, ale pod Petřín. Jako mladí komunisté měli vlajky a pochodovali s nimi. Policajti před ně vtrhli, vlajky strhli, ale oni byli připravení a vytáhli další vlajky. Policajti se k nim chovali tvrdě, tak se s nimi prali. Co je měli co mlátit, nesli jenom vlajky na 1. máje!“

Bratr byl zavřený za sabotáž v Terezíně. Když utekl, tajně jsem mu nosil jídlo

Doba druhé světové války byla pro celou rodinu velmi těžká. Pamětníkův starší bratr i otec skončili ve vězení, maminka ochrnula a na konci války zemřela. 

Bratr Václav byl, stejně jako většina jeho vrstevníků a vyučených řemeslníků, nasazen do továrny Junkers Werke ve Vysočanech v Praze, kde pracoval na soustruhu. Nastavené plány plnil a ve fabrice se stal dobrým pracovníkem. Proto ho časem přeložili od soustruhu na montáž letadel. Václav byl zařazený na montážní práce u vrtule střemhlavého bombardéru, bitevního letounu Junkers JU 87 Stuka. Ta už byla namontovaná a on jen kontroloval ložiska, jestli jsou v pořádku. Poté Němci vše zalili speciálním olejem, letadlo prošlo kontrolou a šlo do provozu. „Václav mezi ta dvě ložiska, která kontroloval, nasypal velmi jemný kovový prach od soustruhu. Nikdo nic nepoznal, udělal to několikrát a poškodil tím několik letadel.“ Když se zjistilo, že letouny mají poškozená ložiska, zaměřilo se pátrání po vinících i na montážní linky. „Přišli si pro něj přímo do fabriky. Hned v továrně dostal od Němců výprask a pak šel do koncentráku, do Terezína. Tátu do koncentráku nedali, ale trýznili ho jinak. Chodil k výslechům, opakovaně ho zavřeli do vězení a pak zase pustili domů. Vyšetřovali ho, jestli on nemá nějakou vazbu na někoho dalšího, kdo by sabotoval německá letadla. Mě taky vyslýchali, na mě ale gestapáci jen řvali, nebili mě.“ Pamětník vzpomíná na to, že bratra Václava po propuštění z Terezína totálně nasadili v Brémách, odkud se mu podařilo utéct. „Byl v Terezíně a pak ho přesunuli na nucené práce do Německa, do Brém, kde měl kopat zákopy. Vyprávěl mi, jak Brémy bombardovali a potom jak utekl. Utíkal lesem, pěšky a v noci, až se nějak dostal domů, do Prahy, a tady se skrýval u své známé.“ Po svém útěku z Německa, kdy se zdárně dostal až do Prahy, žil Václav schovaný u ženy, která se po válce stala jeho manželkou. Ta ho ukrývala až do konce války. Vítězslav mu střídavě se sestrou Helenou nosil tajně jídlo. Otec jim plánoval cestu, vždy volil jinou trasu, aby byli nenápadní. „Normálně ho držela v bytě načerno, nepřihlášeného. On ale nesměl ani na krok, a to ani domů. V bytě mluvili šeptem, na stěnách měli všelijaké deky.“ 

Šetřením v archivech Památníku Terezín bylo zjištěno, že bratr pamětníka Václav Nohejl, narozený 28. prosince 1923, byl vězněn ve věznici gestapa v Malé pevnosti Terezín, a to od 03. března 1944 do 07. dubna 1944, poté ho propustili.[1] Dále nebylo z relevantních zdrojů zjištěno, zda Václava Nohejla nasadili přímo v Brémách a zda se mu odtud podařilo utéci.

Jako kuchařský učeň zažil brutální chování Wilhelma Keitela

Na začátku války bylo Vítězslavovi 12 let, na jejím konci už byl plnoletý. Po ukončení základního vzdělání v protektorátní škole nastoupil do učení jako kuchařský učeň. A protože chtěl složit zkoušky I. stupně, bylo podmínkou absolvovat praxi v podnicích příslušné úrovně. Díky tomu se dostal na tak význačná místa, jako je hotel Zlatá Husa nebo hotel Paříž. Tady se během své praxe poprvé napřímo setkal s německou agresí a arogancí. Ve svém vyprávění vzpomíná na návštěvy německého vysokého důstojníka, nechvalně proslulého Wilhelma Keitela, který chodil na obědy do Hotelu Zlatá Husa. „Jako učedník jsem zažil toho hajzla Keitela, jak chodil ozbrojený s tou svou germánskou partou na oběd k nám do Husy a pak tam přiožralý střílel. Nikdy se nevědělo, jestli střelí do lampičky nebo do holky, co mu nesla jídlo, nebo jestli střelí šéfkuchaře. K mladým holkám, které ho obsluhovaly, se choval neurvale, úplně je jako ženy znelidštěl. Brali nás jako póvl. Prostě člověk nesměl odmítnout, Keitel nesnesl nějaké ‘ne’. Bylo to kruté. Všichni věděli, co je zač, a každý k němu šel jídlo servírovat s hrůzou.“ Vítězslav Nohejl velmi nerad vzpomíná na toto období strachu a beznaděje. „Zažili jsme strašné okamžiky, když ti Němci, kteří něco znamenali, uplatňovali svou moc a my jsme byli povinni jim sloužit.”

Na dánském velvyslanectví mi nabídli plat v markách, tak jsem to vzal

Po válce a po vojně pracoval na různých zotavovnách a horských chatách, ale třeba i v závodní jídelně ministerstva vnitra v Praze. Stal se i členem Svazu kuchařů. A právě z tohoto svazu přišla v roce 1971 nabídka, aby nastoupil jako kuchař v rezidenci dánského velvyslance v Praze. „Dánové si nevzali s sebou svého kuchaře, trvali na tom, že chtějí mít tady místního. Ten, kdo pracoval na ambasádě, měl hodně slušný plat, byl to plat v tuzexových penězích nebo v markách, tak jsem na to kývnul.“ Ale už v roce 1974 ho oslovila Státní bezpečnost a chtěla po něm, aby s nimi spolupracoval. „Přišel za mnou takový sympatický pán a chtěl mě získat ke spolupráci s StB. Chtěl, abych hlásil, kdo chodí na velvyslanectví a o čem se tam mluví.“ Podle slov Vítězslava Nohejla se v prvním roce prověřování jeho osoby nevyjádřil ke spolupráci s tajnou policií vlastně nijak, ani kladně, ani záporně. „Tak trochu šalamounsky jsem opakovaně odpovídal ano i ne. S ostatními kolegy v práci jsme se bavili o tom, že na takových citlivých místech, jako je velvyslanectví, je nějaká spolupráce s orgány našeho státu asi normální. Ale já jsem to s nimi hrál chytře a oni mi dali na nějakou dobu pokoj.“

Buď podepíšu, nebo na velvyslanectví končím

Z dochovaných materiálů Archivu bezpečnostních složek (ABS), ze spisu arch. č. SL-2143 MV vyplývá, že už v prosinci 1973 Vítězslava Nohejla Státní bezpečnost jako objekt aktivně sledovala a již v této době ho vedla jako kandidáta tajné spolupráce (KTS) pod krycím jménem Hejl.[2] Podle slov Vítězslava Nohejla za ním příslušníci StB přišli poprvé v roce 1974 a následně na jaře v roce 1975 s nimi byl nucen podepsat spolupráci. „Ano, podepsal jsem spolupráci. Bylo to pod tlakem. Měl jsem rád svoji práci a kdybych to nepodepsal, tak bych v rezidenci nemohl dělat kuchaře. Ale musím říct, že nebyli nijak ostří. Šlo o práci. Tlačili na mě tím, že když nepodepíšu, přijdu o místo.“

Ze spisu arch. č. TS-790145 MV, který je uložen v ABS, je patrné, že Vítězslav Nohejl podepsal spolupráci se Státní bezpečností a dne 10. dubna 1975 se stal agentem StB. Cílem jeho práce pro tajnou policii mělo být nasazování operativní techniky do prostor rezidence dánského velvyslanectví v Praze. Podle výše uvedeného svazku bylo jeho získání do řad spolupracovníků dobrovolné, na základě vlasteneckého podkladu, kdy uváděl, že v této spolupráci spatřuje svou občanskou povinnost.[3]  

První odposlech dal jen za hodiny, aby tikot rušil nahrávku

Vítězslava Nohejla naverbovali do řad agentů prioritně ke spolupráci v akci Beneda I. (tedy akci Státní bezpečnosti, která se zaměřovala na sledování a potlačování disidentů a osob, které považovali za nebezpečné pro komunistický režim) k nasazování operativní techniky. Podle informací vyplývajících ze svazku ABS arch. čís. TS-790146 už v únoru 1975, tedy ještě jako KTS, Vítězslav Nohejl úspěšně provedl několikeré nasazení tzv. přenosného úkonu TA-111, tedy trvalého odposlouchávacího zařízení.[4] Jako hlavní kuchař dánského velvyslanectví měl přístup téměř po celé rezidenci. Podle slov Vítězslava Nohejla bylo jeho prvním úkolem nainstalovat v místnosti, kde velvyslanec pořádá slavnostní hostiny se svými hosty, odposlouchávací zařízení. „Dostal jsem takové prkýnko, kus dřeva. Na tom byl amplión a mikrofon. Dal jsem to za hodiny. Ty hodiny normálně šly, tedy tikaly. A já jsem od kolegů, kteří také museli toto dělat, zaslechl, že když se to dá na ty hodiny, tak ten tikot přehluší nahrávanou řeč. Tak jsem si myslel, že stejně pak z nahrávky nic neuslyší. Všechno to bylo pod vlivem takového sebebytí – buď budeš, nebo nebudeš. A já už jsem v té době měl nějakou úroveň a nechtěl jsem o ni přijít. A určitě jsem nebyl sám, kdo tohle dělal.“ 

Byl jsem důmyslný, odposlech jsem vždy perfektně schoval

Jak ale říká, po prvním nasazení operativní techniky za tikající hodiny už odposlechy dával vědomě na místa, kde bylo slyšet zvuk z místnosti perfektně. Ve svém vyprávění popisuje, že odposlouchávací zařízení dostal zpravidla na procházce v parku. Poté ho nainstaloval na potřebné místo. Ve stejný okamžik stál nenápadně blízko rezidence jeho kolega z StB, který prostřednictvím jiného přístroje, jenž měl u sebe, reguloval hlasitost a kvalitu přenášeného zvuku. „Ten odposlech byl kousek dřeva, asi 20 centimetrů dlouhý a jeden centimetr silný, ale hladký z obou stran. Mělo to dvě přisávačky. Tak já to dával tam, kam mi řekli, podle instrukcí. Všecko to bylo vždycky, dovoluji si říct, důmyslně poschovávané, aby to někdo neodkopl nebo nezničil bouchnutím. Na to všechno jsem myslel a dával to tam, kde to bylo nejlepší.“ Vítězslav Nohejl pracoval na ambasádě po dobu více než deseti let. Dnes už si detailně nevzpomíná, kolik přesně nasadil do rezidence velvyslanectví Dánska operativní techniky ke sledování ambasadorů a jejich života, ale myslí si, že zařízení mohlo být asi deset. „Já to nikdy nepočítal. Dostal jsem prkýnko a dal ho tam, kam potřebovali. Ale pak jsem místa uložení i měnil, aby na to nepřišel někdo zevnitř, z rezidence.“

Byli to pro mě zápaďáci, neudělal jsem nic špatného 

Probíhala 70. léta a studená válka, pro Vítězslava Nohejla byl dánský velvyslanec, jeho žena i hosté, kteří ho navštěvovali, kapitalisté, proti kterým je třeba bojovat. Podle jeho slov tedy spolupracoval vědomě a z přesvědčení. „Já věděl, že pracuju na ambasádě, na kapitalistické ambasádě. Mě vychovali v duchu toho komunisty. Masaryka a Beneše už méně, protože táta Beneše neměl moc rád. Všechno jsem to přežil, jak se říká. Nešel jsem do žádné strany, nebyl jsem žádný komunista ani nic.“ To, že pracoval pro tajnou policii a v rezidenci nasazoval operativní techniku na odposlouchávání přítomných, bral jako svůj boj za republiku proti Západu. „Dánové byli kapitalistický národ, pro mě vyloženě zápaďáci. Nedělal jsem nic špatného. Svojí činností jsem podporoval svoje češství a jinak než těmi odposlechy jsem s těmi kapitalisty bojovat nemohl.“

Ze spisového materiálu uchovaného v ABS pod arch. č. TS-790145 vyplývá, že Vítězslav Nohejl, agent StB vedený pod krycím jménem Hejl, opakovaně dostával za výborně odvedenou práci odměny. Ty byly realizovány v různých formách. Někdy se jednalo o urychlenou opravu jeho soukromého vozidla, někdy o zahlazení pokuty jeho dcery, jindy dostal finanční odměnu ve výši od 300 do 1 000 Kčs nebo mu prostřednictvím StB refundovali jeho plat. Dostával i věcné dary jako třeba plnicí pero s pozlaceným hrotem.[5] Na přímou otázku, zda inkasoval peníze za spolupráci se Státní bezpečností, případně zda přijal nějaké výhody či dary, uvádí: „Auto mi opravili, byl to Moskvič, to je pravda, potřeboval jsem ho na cesty do práce. Myslím, že jsem dostal i nějaké výhody, ale ty peníze, to už si nepamatuju. Na to si nevzpomínám. Ale asi byly i peníze. Ale kdo by si nevzal? Nechci ani o tom mluvit.“ 

Přesto, že to byla žena kapitalisty, chovala se ke mně slušně

Během své mnohaleté spolupráce se Státní bezpečností, kdy ho tajná policie využívala pravidelně k nasazování operativní techniky k odposlechu a kdy na pravidelných schůzkách předával informace o dění v rezidenci, bylo jeho další a pro StB velmi důležitou činností napojení na Ursule Möller, manželku velvyslance Poula Möllera. Ten svůj úřad v Praze v tehdejším Československu vykonával v letech 1969–1974, tedy krátce po událostech pražského jara a začátku normalizace. Vítězslav Nohejl pracoval v rezidenci dánského velvyslanectví už od roku 1971, a proto ambasadora i jeho ženu znal velmi dobře. V době, kdy v rezidenci pracoval jako kuchař, pečoval současně i o vzhled Ursule Möller. „Měl jsem od maminky své kolegyně recept na bylinný krém na pleť. Jednalo se o takovou skládanku všelijakých mastí. Jednou měla madam nějaký problém na tváři, tak jsem jí to namazal, a ono se to vyhojilo. A pak už jsem jí na obličej dával tu mnou vyrobenou mast pravidelně.“ Poté, co Möllerovi v Praze na velvyslanectví ukončili svůj úřad a přemístili se do západního Německa, do Berlína, vyžadovala madam Möller, aby za ní Vítězslav Nohejl pravidelně jezdil a ošetřoval jí pleť svým krémem. „Jezdil jsem za ní po dobu asi jednoho roku vždycky autem nebo létal letadlem, tak jednou za dva týdny. Za péči o svou pleť mým krémem mi dávala 100 marek. To byl tenkrát peníz! Proč bych si to nevzal? Udělal by to tak každý, kdo by tu možnost měl.“

Této nastolené důvěry využila Státní bezpečnost a Vítězslava Nohejla do Berlína nejenže pouštěla, ale i úkolovala. Jak ze svazku uchovaném v ABS pod arch. č. TS-790145 vyplývá, jeho řídící orgán před odjezdem do Berlína vždy provedl řádnou instruktáž, kde agenta Hejla poučil o tom, jak se má chovat a na co se Ursuly Möller má ptát.[6] „Před odjezdem jsem vždycky nějaké instrukce dostal, ale už si nepamatuji, jaké přesně to byly,“ říká k tomu pamětník.

Půjčil jsem madam byt své dcery

Ursule Möller byla napojena na československý disent a udržovala styky s pro Státní bezpečnost zájmovými osobami, jmenovitě např. s Otou Ornestem, Pavlem Tigridem a dalšími. I po svém odchodu z Československa se do země vracela na krátké návštěvy, během kterých potřebovala najít vhodné ubytování. I v tom jí Vítězslav Nohejl pomohl. V roce 1976 jí zapůjčil byt, ve kterém v té době už samostatně bydlela jeho dospělá dcera. „Madam mě požádala, jestli bych jí ten byt půjčil. Měla tady toho svého známého, který za ní chodil už do rezidence, Ornesta. Tak jsem jí ho půjčil. Nechal jsem se ukecat.“ Podle dostupných informací měla Státní bezpečnost podezření, že Möller zneužívá svých cest do ČSSR k zprostředkování styku mezi československou pravicí a emigrací v zahraničí, proto v pamětníkově bytě nasadili odposlech. Za přítomnosti Vítězslava Nohejla příslušníci Státní bezpečnosti vyfotografovali její dokumenty a písemnosti, které měla v zavazadlech, přičemž pamětník měl ukázat příslušníkům StB, které věci jsou její.[7] „To jsme se takhle domluvili. Já jsem je pustil do bytu a oni si to tam dali. Jestli jsem u toho byl? To už je hodně let zpátky, už si to nepamatuji, ale je možné, že ano. To všechno byla jejich věc. Já jsem jen pak chtěl, aby byt vyčistili, než se do něj vrátí dcera, aby na nic nepřišla.“

Nakonec došlo v zahraničí k dekonspiraci

Vítězslav Nohejl byl aktivním spolupracovníkem Státní bezpečnosti až do roku 1984, kdy odešel do penze. Ale už na podzim roku 1983 zjistila zvláštní komise Federálního ministerstva vnitra (FMV), která měla na starosti koordinaci různých aktivit spojených s posilováním bezpečnostních opatření, mimo jiné na poli zahraniční špionáže, obrany ekonomických zájmů a vnitřní kontrarozvědné činnosti, že došlo k dekonspiraci Hejla. Po důkladném šetření k ní došlo bez přičinění samotného agenta. Pamětník ve svém vyprávění naznačil, že se o své činnosti při jedné z návštěv Berlína zmínil Ursule Möller, ale dále se o tom nechtěl bavit. 

Pro dokreslení celého příběhu je nutné uvést, že Ursule Möller, manželka dánského velvyslance v ČSSR v letech 1969–1974, byla známá svou aktivní podporou tehdejšího disentu. V roce 1969, kdy se její manžel stal velvyslancem, se zapojila do pomoci československému exilu a opozici. Následně dělala spojku mezi disidentem a emigrantem Pavlem Tigridem a domácí opozicí, a to i po svém odchodu z Prahy v roce 1974, kdy nadále navštěvovala Československo. Za tuto svou činnost získala v roce 2011 in memoriam medaili Za svobodu a demokracii – za svou statečnost a přínos v těžkých časech.[8]

Vítězslav Nohejl podle svých slov nevěděl ani tehdy, ani nyní o tom, že by se Ursule Möller podílela na jakékoli disidentské činnosti. „Ona to nebyla žádná politička, ta na to neměla. Ta by nedovedla takhle klamat. Ona to byla taková prostě žena velvyslance,“ zakončuje své vyprávění o madam Möller.

Svojí činností jsem podporoval svoje češství, za tím si stojím

„Ta doba byla zlá a my jsme byli trošku sobci a báli jsme se o tu svoji existenci a rodinu, tak jsme se ochotně přizpůsobili tak, abychom přežili ty režimy. Já jsem měl štěstí, že jsem měl zaměstnání, a to dobře placené. Myslím si, že jsem nepodlézal režimu ani jsem nejednal proti němu, nestál jsem proti češství, proti prezidentovi. Prostě já byl, jsem a budu po tátovi Čech. Češství znamenalo, že budete respektovat to, jak je ten režim nastavený,“ uzavírá své vyprávění Vítězslav Nohejl.

 

[1] Zdroj: https://www.pamatnik-terezin.cz/vezen/mp-nohejl-vaclav

[2] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS), arch. č. SL-2143 MV, str. 6. Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.

[3] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS), arch. č. TS-790145, str. 17, 19, 21, 83. Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.

[4] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS), arch. č. TS-790145, str. 33. Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.

[5] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS), arch. č. TS-790145, str. 35, 39, 47. Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.

[6] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS), arch. č. TS-790145, str. 109. Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.

[7] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS), arch. č. TS-790145, str. 63. Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.

[8] Zdroj: https://www.ustrcr.cz/o-nas/cena-ustr/slavnostni-predani-ceny-vaclava-bendy-2011/