The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřiška Nová (* 1946)

• narodila se 15. ledna 1946 v Plzni

• otec Jindřich Kelíšek byl v roce 1950 odsouzen za velezradu k 16 letům vězení

• byl vězněn v Jáchymově a v lágrech Bytíz a Vojna u Příbrami, propuštěn koncem roku 1959

• rehabilitován podruhé plně až v 90. letech

• Jindřiška Nová nesměla studovat na gymnáziu, vyučila se elektromechaničkou

• po vyučení vystudovala střední průmyslovou elektrotechnickou školu

• pracovala od roku 1967 do roku 1992 v plzeňské Škodovce

• 1967 se vdala za Josefa Nového, vychovali jednu dceru

• po změně režimu podala neúspěšně žalobu o náhradu mrtvého a živého inventáře vloženého do JZD

• kvůli dluhu za soudní a právní výlohy se dostala do exekucí

Když byly Jindřišce Nové čtyři roky, jejího tatínka zatkli a odsoudili ve vykonstruovaném procesu k 16 letům vězení. Prošel si lágry v Jáchymově, Bytízu i Vojně u Příbrami a dlouho po jeho propuštění v roce 1959 musela rodina nést těžký úděl příbuzných politického vězně. Jindřiška Nová toužila stát se dětskou lékařkou, ale nesměla studovat a nakonec se vyučila elektromechaničkou, sestra mohla být jen prodavačkou, maminka natírala vagony. Ačkoliv byl otec v roce 1969 rehabilitován a dostal odškodnění, rozhodnutí bylo o dva roky později zrušeno a Jindřiška Nová ještě po jeho smrti původní odškodné splácela. Po sametové revoluci svitla naděje na nápravu minulých křivd a Jindřiška Nová se rozhodla podat žalobu o náhradu za mrtvý a živý inventář, který rodina v 50. letech vložila do jednotného zemědělského družstva. Nejenže její žádost soudy několika instancí zamítly, ale dostala se do pasti dluhů a exekucí za náklady řízení.

Krám se zavřel a už tam nikdy nikdo nesměl

Jindřiška Nová se narodila 15. ledna 1946 v Plzni matce Marii, rozené Šnajdrové, a otci Jindřichu Kelíškovi, později měla mladší sestru. Maminka byla v Třemošné dcerou sedláka, rodina vlastnila velký statek a polnosti o rozloze 24 hektarů, tatínek provozoval drogerii. Na statku bylo hodně práce, matka měla ještě dva sourozence a všichni museli pomáhat. Zejména po roce 1948, kdy byly na sedláky uvaleny povinné odvody, bylo stále těžší hospodářství udržovat, navíc dědeček Šnajdr zemřel předčasně v roce 1951. „Bydleli tam všichni v jedné cimře, on to žádnej med nebyl. Ke snídani byla bramborová štouchačka a bílý kafe z lógru, v poledne obyčejný jídlo a k večeři zase jenom kafe z lógru,“ říká pamětnice o poměrech na statku. Babička se obávala, že ji vystěhují, a v první polovině 50. let vložila majetek do jednotného zemědělského družstva (JZD).

V roce 1950 zasáhla celou rodinu osudová rána. Otec Jindřich Kelíšek byl 7. dubna 1950, dva dny před svými 37. narozeninami, zatčen a obviněn z činnosti proti republice a z velezrady. Konkrétně Jindřich Kelíšek měl údajně v roce 1949 spolu s pěti dalšími lidmi hovořit o možnosti pádu komunistického režimu a připravovat se na převzetí moci v Třemošné. Uskutečnila se pouze jedna schůzka, pak byli účastníci zatčeni. Tato zjištění pochází z Vyhodnocení archivního svazku, které se dochovalo jako součást spisu V_51_PL_003.[1] Byl nejprve odsouzen k 23 letům odnětí svobody, to bylo později zmírněno na 16 let, k propadnutí majetku a pokutě 10 tisíc korun.

„Krám se zavřel a už tam nikdy nikdo nesměl. Mamince vyhrožovali, že ji zavřou taky a nás dají do dětského domova,“ popisuje Jindřiška Nová okolnosti otcova uvěznění. Maminka poté chodila do JZD pracovat jako brigádnice, ale odměnou jí byl jen pytel obilí a pár korun, proto nastoupila do dílen Československých státních drah (ČSD) v Plzni, kde stříkala vagony červenou barvou. „Jednou nám šla naproti a byla úplně rudá, jak stříkala tou barvou. Taky si zažila olovnatou barvu,“ dodává Jindřiška Nová. 

Roku 1952 nastoupila Jindřiška Nová do školy, kde podle svých slov šikanou ani výsměchem za odsouzeného otce netrpěla. Ten byl nejprve vězněn v Jáchymově, tam ho rodina mohla po roce poprvé navštívit. „To byla taková příšerná dřevěná bouda, bylo tam pletivo, na jedné straně stál tatínek, na druhé my,“ vzpomíná si na návštěvu Jindřiška Nová. Později byl otec převezen k Příbrami, do lágrů Bytíz a Vojna, návštěvy musely být předem ohlášené, jen dvě děti a dva dospělí. „Jezdili jsme vlakem do Milína, oni je přiváželi autobusem, pak jsme tam přišli, byla tam dřevěná bouda, my tam vlezli zepředu a zezadu nastupovali trestanci,“ vybavuje si pamětnice řídká setkání s otcem.

V roce 1959 se zhoršilo zdraví dědečka, Jindřicha Kelíška st., a tatínek požádal, aby ho mohl ještě navštívit. To mu kupodivu povolili, podle slov pamětnice strávil tři dny doma, a když dědeček na Mikuláše 1959 zemřel, mohl tatínek opět přijet na pohřeb. Poté byl 22. prosince definitivně propuštěn. Obával se, jak bude doma přijat, protože se stávalo, že Státní bezpečnost (StB) na ženy vězňů nasadila agenta, aby manželství rozvedl. „Maminka na tatínka čekala, ona naopak byla hodně s námi, protože měla režijku [ČSD], jezdili jsme vlakem i do Krkonoš,“ vysvětluje Jindřiška Nová, jak manželství jejích rodičů přestálo i dlouhé odloučení. „Tatínek z vězení přivezl 1 100 korun, a říkal, vidíš, taky jsem nepřijel s prázdnou, a maminka to vydělávala za měsíc,“ dodává ještě k návratu tatínka z vězení. Ačkoliv Jindřiška Nová otce roky téměř  neviděla, měli spolu poté blízký vztah.

Na gymnázium jsem absolutně neměla šanci

Po smrti dědečka se Jindřiška Nová přestěhovala k babičce do Plzně. Když ukončila základní osmiletou docházku, chtěla se hlásit na gymnázium, protože jejím snem bylo stát se dětskou lékařkou, ale ačkoliv měla samé jedničky, neměla šanci. „Napsali tatínkovi, že národní výbor v Třemošné a osmiletá škola mě nedoporučují do školy. Za prvé tatínek byl protistátně trestán a vězněn a za druhý rodiče se nezúčastňují veřejnýho života. A tím jsem to měla zpečetěný.“ Podobně se vedlo její mladší sestře, která původně chtěla být zdravotní sestrou. „Šla o rok dřív do školy, ve třinácti a půl letech vyšla z osmičky, dva roky se učila prodavačkou a už v 15 a půl letech chodila na celé dni dělat.“

Jindřišce Nové nabídli místo gymnázia učební obory horník, frézař nebo zámečník. Nakonec byla přijata ve Škodovce na obor elektromechanička, úroveň výuky a znalostí však nebyla valná, šlo spíše o pomocné práce. Protože byla vzornou učnicí, mistrová ji po vyučení doporučila ke studiu na střední škole. Jindřiška Nová tak dostala šanci vystudovat se spolužáky o dva roky mladšími průmyslovou elektrotechnickou školu. Tu ukončila v roce 1967, kdy byl zrušen systém umístěnek, a nedařilo se jí sehnat práci. Nakonec jí syn známé z JZD, komunista, dohodil místo ve Škodovce u tzv. rysplotny.

Ve Škodovce vystřídala Jindřiška Nová několik pracovních pozic, kvůli svému kádrovému posudku však měla vždycky velmi nízký plat, přesto tam pracovala až do roku 1992. V roce 1967 se provdala za Josefa Nového, který byl z rodiny sedláků, a proto nemohl ani on studovat. Vyučil se elektrikářem, pak vystudoval po večerech střední průmyslovou školu a nakonec se stal mistrem na učilišti. Tam mu v roce 1971 nabídli vstup do KSČ. „Já jsem řekla, jestli tam půjdeš, já se s tebou nechám rozvést. Já jsem to tomu tátovi nemohla udělat. Možná, kdyby to byl vzal, tak jsme se měli krásně. Ale ani on sám by byl nešel. Pořád za námi chodili z té komunistické buňky, muž jim jednou řekl: ‚Napište si, můj tchán byl zavřenej, já jsem syn živnostníka.‘ Tak už nepřišli, ale musel z toho místa odejít,“ popisuje Jindřiška Nová, jak její manžel přišel o místo. Poté musel střídat různá manuální zaměstnání. Manželé spolu vychovali jednu dceru.

Komunisti jsou komunisti, ty jiný nebudou, ty jsou mstivý

Dne 21. srpna, kdy Československo obsadily armády Varšavské smlouvy, měla jít Jindřiška Nová do práce, ale v rádiu hlásili zprávy o přepadení země a před domem už stály tanky. Podle svých slov vpád vojsk a následnou okupaci příliš emotivně neprožívali, říká: „Nám už to bylo jedno, jestli to jsou Rusáci, nebo komunisti, to bylo pro nás stejný, nechali jsme to osudu.“ V roce 1979 mohla vycestovat s rodinou do Jugoslávie, na vodácký zájezd, a teoreticky měli možnost emigrovat. O tom však Jindřiška Nová nikdy vážně neuvažovala, stýskalo by se jí po rodné zemi a nechtěla tu nechat své příbuzné.

V roce 1969 jejího tatínka soudně rehabilitovali a vyplatili mu i odškodné za odsouzení za velezradu v roce 1950. S nastupující normalizací se poměry opět utužily, v roce 1971 byl rehabilitační rozsudek zrušen a stát požadoval po otci odškodné zpět. Splácel ho po malých částkách, a když v roce 1983 zemřel, musela dluh doplatit Jindřiška Nová. Druhá rehabilitace pak proběhla v 90. letech, kdy jí bylo vyplaceno 2 a půl tisíce korun za práci otce v uranových dolech v Jáchymově. Jindřich Kelíšek, narozený 9. dubna 1913 v Plzni, je také nositelem osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu.

V roce 1989 pracovala Jindřiška Nová v oddělení jaderné energetiky ve Škodovce, také tam se v listopadu konala setkání se studenty a následné demonstrace, kterých se účastnila, i když se zpočátku bála, zda nejde o nějakou provokaci StB. Ačkoliv měla z pádu totalitního režimu radost, podle jejích slov se nic nezměnilo, šéfové ve Škodovce i jinde jen převlékli kabáty a zůstali ve funkcích, komunisté zůstali na svých místech. Celkově je z vývoje po sametové revoluci zklamaná, čekala spravedlnost, ale nedočkala se jí. K tomuto jejímu rozčarování jistě přispěla těžká osobní zkušenost.

Jindřiška Nová po matce zdědila dva hektary zemědělské půdy, na kterých hospodařila akciová společnost, nástupce původního JZD. Ta zaslala pamětnici novou nájemní smlouvu, se kterou nesouhlasila. Do roku 2012 bylo možné podat žádost o restituci a náhradu za mrtvý a živý inventář vložený do družstva. Jindřiška Nová se obrátila s žalobou na soud v dobré víře, že je v právu a nebude hradit ani soudní výlohy. Soud však zamítl její požadavek na jiné podmínky v nájemní smlouvě i náhradu za inventář a právnička zemědělské akciové společnosti požadovala úhradu svých výloh. Jindřiška Nová, již v zastoupení právníka Stanislava Balíka, podala odvolání, dále dovolání k Nejvyššímu soudu, a dokonce se obrátila na Ústavní soud, všechny instance však potvrdily původní rozsudek. Právnička akciové společnosti nakonec žádala zaplatit 165.000 Kč svých nákladů, a i přes to, že Jindřiška Nová chtěla vše uhradit, exekutor jí v krátké době nechal zablokovat účty, důchod a uvalil exekuci na všechny rodinné nemovitosti i pole.

Ačkoliv v době natáčení již pamětnice všechny dluhy zaplatila, exekuce na dům stále trvala a ona má pocit bezpráví a nemožnosti dovolat se spravedlnosti. Celá rodina stres způsobený soudními průtahy a exekucemi těžce nesla. „Naše rodina byla podruhé okradena, pro mě se nic nezlepšilo, za to, že jsem chtěla vypořádat restituci, tak je celá naše rodina zničená. Komunisti jsou komunisti, ty jiný nebudou, ty jsou mstivý,“ uzavírá Jindřiška Nová s hořkostí své vyprávění.

 

[1] Zdroj: ABS. Dokument je dostupný v dodatečných materiálech.