Jindřiška Nová

* 1946

  • „Než jsem šla do školy, tak už jsem uměla číst i počítat, pak jsem, prát jsem se uměla, učit jsem se uměla, tak já jsem se prala i s klukama, takže já jsem to měla dobrý, jako ve škole. Akorát, když já jsem vycházela z tý školy, tak zrovna tatínek přišel na ty Vánoce, já jsem v lednu si podávala přihlášku, chtěla jsem jít, protože jsem věděla, že mě na gymnázium nevezmou, tenkrát já nevím, tak jsem se hlásila na Doubravce v Plzni, to bylo takové jako podřadnější gymnázium, no ale absolutně jsem neměla šanci, protože já se samejma jednotkama jsem nesměla, a s trojkama se dostávali. To jsem brala jako takový bezpráví.“ – „A proč jste nesměla?“ – „Protože napsali tatínkovi, že národní výbor v Třemošné a osmiletá střední škola jako mě nedoporučují do školy. Za prvé tatínek byl protistátně trestán a vězněn a za druhý rodiče se nezúčastňujou veřejnýho života. No a tím jsem to měla jako zpečetěný. A já chtívala, myslela jsem si vždycky, že budu dětskou doktorkou, a pak jsem si řekla: ‚No, když bych měla těm bolševikům léčit děti, tak je lepší, když jsem to nedělala.‘“

  • „Děda už na tom byl hodně špatně, jako jeho otec, tak si tatínek zažádal, jestli by ho směl navštívit před smrtí, a oni mu to kupodivu povolili. A pamatuju se, že ta druhá sestřenice, jako od tý tety Slávy, tak ta se narodila až v červenci a tatínka zavřeli 7. dubna, takže ho vůbec neznala, tak ta k nám přiběhla jako z toho statku a přišla, my jsme měli totiž druhej den jet na návštěvu, tak k nám přiběhla a říká: ‚Teto, je u nás buď strejda Míra, to byl tatínkův bratr, oni byli dva, to byl učitel, anebo je to váš tatínek.‘ Tak mami: ‚Copak to povídáš?‘ A ona: ‚Opravdu, pojď tam!‘ Tak tam maminka běžela, no a tatínek tam seděl u babi v tý světnici a měl na sobě dědovo šaty. To si pamatuju, takový tvídový sako a kalhoty, a že když ho pustili, tak on směl v modračkách a stavěl se u babi, jako u rodičů v Plzni. To byli vždycky jako Plzeňáci z města. A teďko maminka mu vyčítala, proč šel napřed k babičce, k rodičům, a ne domu, a on prej jí říkal, že neví, jak ho přivítá. Víte, to bylo hrozný.“

  • „A to jsme tam přišli a oni je vždycky, když už jsme tam stáli, tak oni je přiváželi autobusem, ty trestance, všichni tam seděli v tom autobusu, a já jsem si ještě říkala, my jezdíme vždycky tak naštochaný, když tam jedem, a oni…, no oni museli sedět, aby měli přehled ty bachaři o nich. No a když jsme tam potom přišli, tak to byla zas taková hrozná dřevěná bouda, my tam vlezli jedním vchodem zepředu a druhým zezadu tam vždycky vstupovali ty trestanci. No a když jsme měli potom návštěvu, tak to byli, ale to už nevím, jestli to bylo i v tom Milíně, protože to mi bylo pět let nebo do šesti. Ale jinak to bylo na Vojně a Bytízu takhle. To byly stoly možná tak metr padesát široký a uprostřed bylo takový asi 25 čísel vysoký prkno a přes to byly bílý hadry, jako ubrusy. To jsme nevěděli, jestli tam měli naslouchávací zařízení nebo co. No a tatínek, když seděl, tak z každý strany to byl bachař, trestanec, bachař, trestanec, bachař, ještě tam chodili po tej cimře, on byla dost velká, tak tam duněla ta podlaha, když byla dřevěná, a ještě tam potom stávali. A jednou tatínek takhle mamince zašeptal: ‚Tady je Bóža Modrejch.‘ Jo, ten tam měl chudák taky návštěvu. No a tatínek to tedy přežil.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 11.12.2018

    (audio)
    duration: 01:51:33
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Mamince vyhrožovali, že ji zavřou taky a nás dají do domova

Jindřiška Nová, 2018
Jindřiška Nová, 2018
photo: Post Bellum

Jindřiška Nová se narodila 15. ledna 1946 v Plzni matce Marii, rozené Šnajdrové, z rodiny sedláků, a otci Jindřichu Kelíškovi, který provozoval v Třemošné drogerii. V dubnu roku 1950 tatínka zatkli a následně ve vykonstruovaném procesu odsoudili za velezradu k 16 letům vězení, z nichž si odpykal přes devět let v lágrech v Jáchymově, na Bytízu a Vojně u Příbrami. Byl propuštěn roku 1959 a plně rehabilitován až v 90. letech, jeho rodina dlouho trpěla údělem příbuzných politického vězně. Mladší sestra se mohla vyučit jen prodavačkou, maminka natírala vagony u Československých státních drah. Jindřiška Nová nesměla studovat na gymnáziu a vyučila se elektromechaničkou, později vystudovala střední průmyslovou školu. V roce 1967 se provdala za Josefa Nového, kterému jako synovi kulaka odepřeli přístup ke studiu. Stal se elektrikářem a poté, co odmítl vstup do KSČ, přišel o místo mistra v učilišti. Vychovali spolu jednu dceru. Jindřiška Nová pracovala až do roku 1992 na různých pozicích v plzeňské Škodovce, vzhledem ke svým kádrovým materiálům za velmi nízký plat. Tam také zažila konec komunistického režimu, ačkoliv měla velká očekávání, polistopadový vývoj ji nakonec zklamal. Jindřiška Nová se po roce 2000 rozhodla podat žalobu o náhradu za mrtvý a živý inventář, který rodina v 50. letech vložila do jednotného zemědělského družstva. Její žádost soudy několika instancí zamítly a dostala se do pasti dluhů a exekucí za náklady řízení.