Václav Novák

„Tak jsme tam přišli a přijely další nákladní vozidla, který přivezly vojenský materiál a potraviny a tyhlety věci na to zásobování. Všechno to tam stálo u toho kláštera. Začli vyhánět ty řádové sestry. Se vším možným. Nakládali je na vojenská auta a odváželi je někam pryč, ani jsme nevěděli kam. Takže vlastně začalo to ubytování úplně od začátku. Vozila se tam sláma, slamníky, takže jsme si museli nacpat slamníky, pak zase přivezli po nějaký době i postele, železné. Takže my jsme si museli sami všecko připravovat. Polní kuchyně byla venku, vařila pro nás jídla a tyhlety věci, abychom vůbec mohli existovat. Viděl jsem, jak vlastně vyháněli ty sestry, že jim nedovolili, když některá si něco zapomněla na pokoji, třeba obrázek nebo něco, že jim nedovolili ani se vrátit. Popadli je, brutálně je naložili a odváželi. Některé plakaly, některé křičely, abatyše, to si úplně umím představit, je pořád bránila, vzpírala se, ale nebylo jim to nic platné. Možná tři čtyři hodiny to trvalo, ta akce, samotné vystěhování. A pak jsme se začali zařizovat, protože jsem měl stavební průmyslovku a byl jsem podporučík, udělali ze mě velitele čety, takže jsem se účastnil celé té přípravy. Takže jsem viděl třeba v kapli, kde se udělalo z kaple, v jedné sklad potravin vojenských, kde se dostávaly tisíce a tisíce konzerv vojenských a tyhlety věci. Do druhé kaple se naskládala munice.“