Vladimír Novák

„S dětma jsem chodil rád, ještě jsme to vydrželi jeden rok, to už jsem byl na průmyslovce, a protože já jsem na dovolenou, my jsme byli čtyři, že jo, tři bráchové a ségra, takže jsme na dovolenou nějak tak nejezdili nikam, tak jsme dělali takovou letní aktivitu, tomu říkali, tak s tou partou těch dětí opravdu kroniku, všechno, spoustu výletů a toho. A pak se to hodnotilo a nakonec to vyhrála nějaká vedoucí, o který jsme věděli, že s dětma téměř nechodí, vždycky přišla do lesa a tam je vyhnala, nedělali skoro nic, ale jo, její tatínek byl malíř, tak jí namaloval krásnou kroniku, něco tam nalhali, a tak to vyhráli. A to mě tenkrát tak vzalo, že jsem neměl odvahu prostě dětem říct, jak to prostě je, a tak jsem prostě skončili a přestal jsem toho Pionýra vést.“

„Já si nepamatuju, že bysme měli problémy se svejma dcerami v dospívání. Někdo je z toho… Ale ony byly zaměstnaný tímhletím a řekl bych, že jim to v životě moc pomohlo, že se snažily být samostatný. Třeba ta starší potom šla támhle na vesnici a musela si naštípat dříví a všechno udělat sama na tom domečku. Takže to pro ni taky bylo dobrý, že uměla vzít tu sekeru a pilu… A dělaly taky… Já jsem vedl středisko a sháním doma dceru, když začaly, kde jsou, a ony se sebraly a šly támhle holky… Kolik jí bylo? Dvanáct let. A vzaly si pilu a sekeru a šly do Sovího údolí si dělat bunkr. Já myslel, že mě odvezou. Prostě bez vedoucích, vyrazily akorát … tenkrát to dobře dopadlo.“