"No, tak jestli někdo chce vidět, jak by to u nás vypadalo, ať se jede podívat na Kubu. Protože na Kubě já jsem byla tři týdny a říkala jsem si: ‚Aha, tak to je ten socialistický blahobyt. Takhle bychom dopadli, kdyby nebyl osmdesátý devátý rok.' Tam se to rozkládá a je to prostě společnost, která hodně připomíná tu dobu, ve které my jsme žili. Samozřejmě je ta země daleko chudší. To jsou ty socialistické skanzeny, kam bych poslala každého, aby se jel podívat, jak to vypadá, když je totalita, když si nesmí myslet něco jiného, než mu někdo (strana a vláda) nařídí. Když s tím bude souhlasit, tak se bude mít dobře. Když s tím nebude souhlasit, nebude se mít dobře. Tak v tom já bych tedy žít nechtěla. Velice bych varovala před tím, aby tyhle tendence ve společnosti zvítězily, protože to nebude nic dobrého. Možná bych zase uvažovala o nějaké emigraci."
"Pamatuju si, že Dienstbier 10. prosince 1989 stříhal ostnaté dráty na Šumavě. A my jsme jezdívali, protože můj muž dělal v Metrostavu a oni měli rekreační středisko na Špičáku na Šumavě. A my jsme z té jídelny viděli přes údolí na Großer Arber, na Velký Javor, Německo. Dole pod Špičákem byla hranice v Železné Rudě. A my jsme viděli ty německé lyžaře, jak jezdí na těch osvětlených sjezdovkách večer, a říkali jsme: ‚To je taková paralýza. Oni jsou za ostnatým drátem, my je vidíme, ale nemůžeme tam.' To bylo jako v akváriu. To byl pro nás vždycky ten šílený symbol železné opony. Jakmile se rozstřihly dráty, tak můj muž řekl: ‚A jedeme na Velký Javor.' Takže ještě tenkrát v prosinci jsme jeli celá rodina na Velký Javor, protože to nám přišlo, jakože konečně železná opona padla."
"Klukům jsem dala kufr, ať ho odvezou domů mému tátovi, a že tam zůstávám. Dala jsem jim věci, které mu mají dát, a oni z toho byli úplně opaření. Říkali: ‚No ale víš, co se nám stane, vždyť to bude katastrofa pro nás.' A já jsem říkala: ‚Já vím, ale prostě nechtěla jsem vám to říct na začátku, tak vám to říkám teď, já se s vámi nevrátím.' Tak odjeli, nechali mě tam. A já jsem byla opravdu rozhodnutá, že počkám na přítele, a zůstala jsem tam čtrnáct dnů. Už jsem se v podstatě domluvila se strýcem, ale tenkrát jsem volala tátovi od něho a řekla jsem, co se stalo: ‚Tati, já se nevrátím, nechtěla jsem ti to říct. Zůstanu tady a čekám na Ivana, až přijede. Prostě, už se do Čech nevrátím.' Jak jsem tady říkala, že ten táta byl vždycky pro mě taková osoba, kterou jsem respektovala, tak ta jeho reakce mě velice překvapila. On sám byl vlastně protirežimní, ale začal mě přesvědčovat, abych se vrátila, a říkal: ‚Uvědom si, kolika lidem tady způsobíš problémy, brácha nebude moct dostudovat.' Prostě začal na mě takhle tlačit, abych se vrátila. Nevím, co bylo důvodem, asi se bál a tomu mému strýci, čili jeho bratranci, řekl, že mě má poslat zpátky."
"Vystoupila jsem na tom letišti a najednou to bylo jako facka, najednou mi to došlo, do čeho jsem se to vrátila zase. A měla jsem pak takový deprese. Já jsem pak chodila po tý Praze a říkala jsem si, že to není možný, proč jsem se vracela. To bylo prostě zas z tý svobodný země do tý nesvobodný. A pamatuju si, že kamarád mi tehdy zařídil, že můžu jet na takzvaný MBT do Švédska – mezinárodní budovatelský tábor. A tenkrát už mi to v bance nepovolili a řekli, že jsem potencionální emigrant a nedostala jsem ani doložku, nic, vůbec nic. A tak moje jediná cesta byla prostě vdát se a mít děti a utéct na mateřskou a přečkat. Nějak jsem se s tím prostě musela smířit a to víte, že jsem si kladla otázku, kdybych byla bejvala tvrdá a zůstala tam, jak by se můj život vyvíjel, jestli by to bylo lepší nebo horší, ale to je kdyby jak by.“
„My jsme ještě v tom 69. na pozvání téhle té Giovanny, kterou jsme potkali v tom Rumunsku v 68., jsme vyjeli k nim. To jsem já viděla poprvé obchoďák západní a dostala jsem horečku úplně. A tahle ta Giovanna, když viděla, jak já v patnácti, v šestnácti jsem z toho byla úplně vedle, tak mi pak dala nějaký svoje věci. Tak to jsou pro mě takový zážitky, který dodneška si pamatuju. Ale hlavně ona nám tenkrát nabídla, jestli tam chceme zůstat, tak že by tam zařídila tátovi práci, mámě práci. Prostě počítala s tím jako s hotovou věcí, že bychom tam zůstali. A to si pamatuju, že jsme seděli celý den na lavičce a zvažovali jsme pro a proti. A máma nakonec kvůli tomu, že měla rodiče tady, a že by se o ně neměl kdo starat, protože její sestra zemřela, tak jsme nevěděli, jak se to bude vyvíjet a jestli ty hranice… Zatím to ještě pořád šlo, takže nás to nenapadlo. A naši tehdy rozhodli, že se teda vrátíme zpátky.“
Vracela jsem se domů, ale hned po přistání mi došlo, že to byla chyba
Lenka Nováková se narodila 20. června 1953 v Ostravě. Její rodiče Svatava a Ivan Novotní v té době pracovali oba v nemocnici, maminka jako úřednice, tatínek jako právník. Vyrůstala na Ostravsku, s rodinou v létě vyráželi na letní cesty do zemí východního bloku. V létě roku 1968 mohli vycestovat na pár dní do Vídně. Domů se vraceli v noci z 20. na 21. srpna. O rok později byli v Itálii u přátel a uvažovali, zda tam nezůstanou natrvalo. Nakonec se však rozhodli vrátit domů. V roce 1972 složila maturitu, v Ostravě následně vystudovala ekonomii. V závěru studia dostala stipendium od Státní banky československé a po škole nastoupila do její ostravské pobočky. V roce 1978 přijala nabídku přestoupit do Prahy. Později se jí podařilo získat výjezdní doložku na 14 dní na Západ. Během cest navštívila svého strýce, který před lety emigroval do Nizozemska, a chtěla u něj natrvalo zůstat. Z tohoto plánu nakonec sešlo a vrátila se do Československa. V roce 1980 se vdala za Jiřího Nováka a založila s ním rodinu. V Praze se zapojila se do různých kulturních, režimu nepohodlných spolků (například Jazzová sekce). V dění během sametové revoluce roku 1989 se angažovala účastí na demonstracích, roznášením letáků a obvoláváním známých, které informovala o dění v Praze. V roce 2023 žila v Praze, kde vyučovala na vysoké škole.