The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Lenka Nováková (* 1953)

• narozena 20. června 1953 v Ostravě

• v srpnu 1968 se v noci, kdy do země přijely tanky, vracela z Vídně

• v létě 1969 uvažovala s rodinou o tom, zda zůstane natrvalo v Itálii

• v roce 1979 odjela do Nizozemska s plánem emigrovat

• v roce 1980 se vdala za Jiřího Nováka

• v roce 2023 žila v Praze, kde vyučovala na vysoké škole

Ve svém životě se několikrát potýkala s otázkou zůstat, či odejít. Když byla doma, hlodala v ní myšlenka na emigraci, když k ní v zahraničí dostala příležitost, uvažovala o tom, zda by se raději neměla vrátit domů ke své rodině. Takové dilema jí přinášel život v komunistickém Československu, v Evropě rozdělené železnou oponou na dva rozdílné světy, svobodný a nesvobodný. Učinit konečné rozhodnutí není v takové situaci nikdy jednoduché. Zvláště, když nelze vzít zpět.

Lenka, nebo Lenina?

20. června 1953 se v rodině Svatavy a Ivana Novotných narodila dcera Lenka. Nejprve rodina žila v Ostravě, potom se přestěhovala na nové sídliště v Porubě. Po několika letech se však opět přesunula blíže k rodičům Svatavy Novotné. Maminka Lenky Novotné, později Novákové, pracovala jako úřednice v nemocnici, tatínek tam přechodně také působil jako právník, aby unikl tzv. Akci 77, komunistickému plánu z roku 1951 na přesun sedmdesáti sedmi tisíc zaměstnanců státní správy do průmyslové výroby.

Padesátá léta byla ve vzpomínkách pamětnice charakteristická silným vlivem sovětské ideologie. To se projevovalo nejen ve vrcholné československé politice, ale také na úrovni jednotlivců z té části společnosti, která nový kurz směřování země na východ vítala. Když přišla jednou malou Lenku vyzvednout její maminka do školky a oslovila ji zdrobnělinou „Leninko,“ a maminka jiného dítěte se nad tím pozastavila se slovy: „Vy jste dali své dceři jméno Lenina?“ A hrdě prohlásila: „My jsme naší dali jméno Stalina.“ Svatava Novotná pak musela vysvětlovat, že se jejich dcera nejmenuje po slavném sovětském politikovi a filozofovi, ale nosí jméno Lenka.

Na dovolenou systémem „tetris“

Šedesátá léta se nesla ve znamení celkového uvolnění situace, a tak Lenka Nováková s rodinou v létě vyrážela na cesty po tehdejším východním bloku. Jezdili automobilem Zwickau P70, později si pořídili Škodu 440, neboli Spartaka. „Naši byli schopni systémem ‚tetris‘ nacpat do P70 nás dvě děti,“ líčí pamětnice, „obložit nás zavazadly, do zadního prostoru dát stan a vařič, na zahrádku dali všechno ostatní a vyjeli jsme na cestu do Rumunska.“ Její rodiče uměli několik cizích jazyků a díky své společenské povaze byli všude jako doma. „Kam jsme dojeli, tam můj táta vyběhl z auta, s někým se domluvil, německy, maďarsky, rumunsky a vždycky nám zařídil, že nás vzali. Přespali jsme nakonec třeba v jejich ložnici.“ Lenka Nováková vzpomíná, že to byly úžasné zážitky. Rodina tak postupně získala řadu přátel v zahraničí, které v následujících letech navštěvovala.

V srpnu roku 1968 vycestovali Novotní dokonce i na Západ, jeli na čtyři dny do Vídně. Domů se vraceli v noci, kdy Československo obsadily armády pěti zemí Varšavské smlouvy, aby zde potlačily tzv. kontrarevoluci, tedy uvolnění komunistického režimu, které do dějin vstoupilo pod označením pražské jaro. „My děti jsme spaly,“ vzpomíná na návrat z Vídně, „ale naši říkali, že jezdily kolony nákladních vozů, nad hlavami létala letadla a nebyla to klidná cesta.“ Druhý den se rodina probudila do zcela nové situace. Její maminka prý plakala, že bude válka. V ulicích byla spousta lidí, tanky, vojáci, vše vzhůru nohama. Basketbalové soustředění, na které měla Lenka Nováková pár dní na to odjet, bylo zrušeno. Pražské jaro rázem odeznělo a nastala léta normalizace. V září nastoupila pamětnice na střední školu a tam se jako všude jinde začala atmosféra poměrně rychle proměňovat. Zprvu byli všichni odhodlaní, ale s postupem času režim přitvrzoval a lidé na to museli reagovat. Někteří si na novou situaci rychle zvykli, jiní se s ní nebyli ochotni jen tak smířit.

Ještě v létě roku 1969 Lenka Nováková s rodinou navštívila známé v Itálii, hranice byly dosud otevřené. Výjezdy do zahraničí pro ni však přestaly být pouhým prázdninovým dobrodružstvím, začala v nich spatřovat rozpolcenost tehdejší Evropy, kontrast mezi životem v totalitě a na svobodném Západě. „Celý den jsme seděli v Bologni na lavičce v parku a těžce se rozhodovali,“ vzpomíná pamětnice na okamžiky, ve kterých se s rodiči a bratrem rozhodovali o své budoucnosti. Jejich přátelé jim nabídli, že pokud emigrují, poskytnou jim ubytování, najdou otci práci a celé rodině pomohou. Tehdy nakonec zvítězila povinnost k rodině, maminka pamětnice nechtěla nechat své rodiče bez pomoci, byli odkázáni pouze na ni. Proto se vrátili domů.

Před režimem jsem unikala za kulturou

V roce 1972 Lenka Nováková odmaturovala a rozhodovala se, na jakou vysokou školu půjde. Chtěla jít na žurnalistiku, ale bála se, že by musela později pracovat ve prospěch komunistického režimu. Proto se přihlásila na práva, ale přesto, že složila přijímací zkoušky úspěšně, nebyla přijata. Nakonec tedy přes počáteční zdráhání začala studovat ekonomii. V závěru studia získala stipendium od Státní banky československé a po škole nastoupila do její ostravské pobočky. Tam pracovala zhruba jeden rok a potom přijala nabídku přestoupit do Prahy.

Sedmdesátá léta cestování nepřála. Hranice na Západ byly uzavřeny, železná opona posílena a cestovat mimo východní blok umožněno jen s devizovým příslibem a výjezdní doložkou. Proto rodina nakonec neuskutečnila plánovanou cestu do Švýcarska. Jen občas pamětnice se svými přáteli jezdila na jednodenní výlety do nedalekého Polska, jezdili tam za kulturou, do kina a na nákupy. „Polsko bylo tehdy informačně a kulturně otevřenější, ale navštívit ho bylo možné jen na pozvání, nebo v rámci organizované cesty. Nesměly se tam vyvážet žádné peníze, za to hrozila perzekuce,“ vzpomíná pamětnice a uzavírá své líčení slovy: „Cestování tehdy vždy znamenalo určitý stres.“

Až v roce 1979 se Lence Novákové naskytla příležitost opět se podívat na Západ. Získala devizový příslib na čtrnáct dní a rozhodla se vyrazit se dvěma svými přáteli, Jirkou a Zdeňkem. Chtěli procestovat Skandinávii a Benelux. Výjezdní doložku jí úřady schválily celkem do sedmi zemí včetně Západního Německa, ale na rozdíl od jejích dvou kamarádů bez Západního Berlína, o který se muselo žádat zvlášť. To potom mělo svoje následky.

Už se do Čech nevrátím

Ještě před odjezdem se rozhodla, že se z dovolené do Československa nevrátí a zůstane u svého strýce Radka Kučery, bratrance jejího otce, který po roce 1968 emigroval do Nizozemska. Pracoval tam jako lékař a byl mimo jiné vedoucím českých skautů. U strýce chtěla pamětnice počkat na svého přítele, který za ní měl dorazit později. Své rodině ani spolucestujícím o tomto plánu předem neřekla, svěřila se s ním jen několika kamarádům.

S úmyslem emigrovat vyrazila Lenka Nováková na cestu. Přes Východní Německo se všichni tři dostali až k hranicím Západního Berlína. Přes první přechod východoněmečtí celníci skupinku přátel nepustili, aniž by své rozhodnutí nějak zdůvodnili. Na druhém přechodu Lence Novákové vysvětlili, že nemá v pase doložku na Západní Berlín, proto nemůže hranice překročit. Nakonec si však se svými přáteli věděla rady: „Tenkrát jsme to vyřešili tak, že jsme tam přespali, druhý den ráno jsme šli na českou ambasádu v Berlíně a tam nám to bez problémů dopsali.“ Zdálo se, že problém je tím vyřešen, později se však ukázalo, že tato epizoda měla ještě svůj dovětek. Pro tu chvíli byla ale situace zachráněna. Tři přátelé vstoupili do Západního Berlína, dále cestovali do Skandinávie a potom zamířili postupně do tří zemí Beneluxu. Na závěr cesty dorazili do nizozemského Groningenu ke strýci Lenky Novákové.

„Klukům jsem dala kufr, ať ho odvezou domů mému tátovi, že tam zůstávám,“ vypráví. V tomto případě stejně jako před lety v Itálii však zasáhla rodina, především její otec, který se o ni bál. „Čtrnáct dnů jsme bojovali, telefony, večerní debaty...“ Nakonec nátlaku otce podlehla a i na radu strýce se rozhodla vrátit se do Československa. „Strýc mi tenkrát řekl: ‚Víš co, tak jeď domů, domluv si to s tátou, všecko si to zařiď. Já bych nerad, aby mi někdo potom vyčítal, že se s tebou něco stalo a že jsem za to mohl já.‘“ Lenka Nováková si chtěla s otcem promluvit a při první možné příležitosti pak odcestovat do Mnichova, kde žila strýcova švagrová.

Na Západě byla již měsíc, přestože výjezdní doložku měla jen na dva týdny. Proto ji její teta, strýcova manželka, lékařka, napsala potvrzení, že se zdržela z vážných zdravotních důvodů. Na cestu zpět vzpomíná pamětnice s rozpaky: „Musím říct, že ještě, když jsem kroužila nad Prahou, tak mně to srdíčko vibrovalo. Říkala jsem si, vracím se domů, ale jen co jsem dosedla a vešla do letištní haly, věděla jsem, že to bylo špatné rozhodnutí.“

Stejně tady dlouho nebudu

Ještě větší rozčarování však zažila během týdnů po příjezdu. Kvůli opožděnému návratu byla předvolávána na výslechy, po problémech s přechodem hranic do Západního Berlína byla podezřelá z pokusu o nelegální překročení hranic. Snažila se zařídit si cestu do Mnichova, ale postupně začínalo být jasné, že na Západ už se jí jako potenciální emigrantce vycestovat nepodaří, výjezdní doložku už jí úřady neschválí. „Najednou mi to došlo, že tady sklapla klec a že je konec,“ popisuje Lenka Nováková, „Uvědomila jsem si tu hrůzu, jakou chybu jsem udělala, že jsem se vrátila zpátky.“ Chtěla dát výpověď v bance a vrátit se do Ostravy.

V té době se však seznámila s Jiřím Novákem, který měl podobnou zkušenost. V létě roku 1980 si ho vzala a rozhodli se, že emigrují spolu. O rok později se jim narodil první syn a pozornost Lenky Novákové se začala soustředit na rodinu a výchovu dětí. Plány na emigraci sice ještě nevzdávali, uvažovali například o cestě do Švýcarska, kde měli známé, ale jako celá rodina povolení vycestovat již nezískali. „Já jsem to vyřešila útěkem na mateřskou. Do praxe jsem se vrátila až v roce 1986, nastoupila jsem zpátky do banky,“ vysvětluje. V té době působila také v různých kulturních skupinách, v Jazzové sekci či Jonáš klubu, které sama označila jako „mikroprostory svobody“ balancující na hraně zákona. Do ciziny se rodina Novákových dostala až v druhé polovině osmdesátých let. Mohli odjet na dovolenou do Jugoslávie, a dokonce i do Paříže, tam ale pouze bez dětí, aby bylo jisté, že neemigrují.

Konečně železná opona padla

Poměry v Československu se změnily až se sametovou revolucí. Lenka Nováková se snažila revoluční dění co nejvíce podporovat a urychlit tak pád komunismu v Československu. Demonstrovala, roznášela letáky, obvolávala své známé a informovala je o dění v Praze. Nakonec se dočkala i otevření hranic. S rodinou už za komunismu jezdili na Špičák a z jídelny šumavské chalupy viděli přes údolí až do Západního Německa. Pozorovali německé lyžaře, jak jezdí na protějších sjezdovkách na Velkém Javoru. „To bylo jako v akváriu,“ vypráví. „Jakmile se rozstřihly dráty, tak můj muž řekl: ‚A jedeme na Velký Javor.‘ Takže ještě v prosinci jsme jeli celá rodina na Velký Javor. Konečně železná opona padla.“

Po sametové revoluci si mohla Lenka Nováková konečně splnit svůj sen a užívat si neomezeně možnosti cestování. Nejprve vyrážela s manželem a dětmi na jednodenní zájezdy, později jezdila do ciziny i na déle. Jejími celoživotními hodnotami zůstal smysl pro svobodu a odpovědnost, důraz na evropskou integraci a schopnost člověka postarat se sám o sebe. Jako odstrašující příklad dnes uvádí současnou situaci na Kubě: „To je socialistický skanzen, kam bych poslala každého, aby se jel podívat, jak to vypadá, když je totalita, když si nesmí myslet nic jiného, než mu někdo nařídí.“ Varuje, že tak by podle ní dopadlo i Československo, kdyby komunismus neskončil. Kdyby se tak skutečně stalo, možná by byla, podle svých slov, opět nucena uvažovat o emigraci.