Milada Nováková

„Stranická organizace nás nutila, abychom se vyjádřili. Tenkrát jsem se tam strašně rozčílila. Jak se mám k něčemu vyjadřovat, když nevím, o co jde? Napřed musím vědět, o co jde, a potom mohu říct svůj názor. Abych někde něco podepsala nebo řekla, že ti jsou špatní, nebo ti jsou dobří, k tomu mne nikdo nedonutil. Bylo trochu zle, ale prošlo to.“

„Chodili jsme každý den mezi sutiny a vyhrabávali jsme. Vyhrabávalo se postupně, nacházelo se. Nacházeli jsme některé věci rozbité, ale hodně věcí se našlo a z toho jsme se radovali, že je to celé. Radovali jsme se z maličkostí, dá se říct z blbostí, ale co bylo, bylo.“

„Když bylo toho sedmnáctého, tak babička vyběhla na zahradu, jak byla zvyklá, a rozhlédla se. Nebe bylo osvětlené. Nevím, jestli to bylo od těch proužků staniolů, co vyhazovali z letadel. Ty když nasvítily světlomety, tak se blýskaly. Možná to bylo od nějakých střel. Babi vletěla do baráku a křičela: ,Honem schovat, honem schovat! Je zle!‘ Vlezli jsme do sklepa a už to padalo. Sypalo se to, bylo to slyšet, bylo to hrozné. Hlídali mě. Teta mne zabalila do duchny. Bylo mi osm a půl roku. Přikryla mne tou peřinou. Když to bouchlo a začalo rachtat, tak si na mne ještě lehla. Teta byla trochu rozměrnější a zalehla mne. Dopadlo to dobře. Kdyby nás to zasypalo, tak jsem zůstala pod duchnou jako asi jediná neživá, protože bych se tam udusila. Když skončil rachot, dým a prach, tak nastalo ticho. Bylo k ránu a už se nic nedělo.“

„Za války to bylo dost těžké. Pamatuji si, jak babička jezdívala na takzvaný šamon. To znamenalo, že jezdila po okolních vesnicích, a co se doma nepotřebovalo, tak vozila na ves a místo toho přivážela jídlo. Babička byla malá, trochu při těle. Přijela domů a rozbalila se. Na prsou měla nacpaný balík másla, na břiše bochník chleba a ještě po kapsách měla nějaké drobnosti.“

„Pro mne to nebyl hezký rok. Měla jsem jít brzo do důchodu, ale to s tím nesouviselo. V knihovně byla čistka. Bylo to podobné, jako když se měnily režimy po roce 1968. Když se měnilo vedení, platilo: Nové koště dobře mete. Co je staré, je staré a pryč s tím a všechno to je špatné. To není pravda. Nemůže se jezdit z kouta do kouta a od příkopu k příkopu. Ne všechno, co je staré, je špatné. Vztahy v knihovně nebyly dobré. Nebyli na mě hodní, ale byli oškliví.“