The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Soňa Nováková (* 1936)

• Soňa Nováková, za svobodna Šircová, se narodila v roce 27. dubna 1936 v Moštěnici na Ukrajině

• její prarodiče přišli na Volyň za vidinou levné půdy a dalšími výhodami před rokem 1900

• pamětnice byla nejmladší ze čtyř děvčat, její bratr Vladimír zemřel jako batole na úplavici

• otec i sestra Marie se dobrovolně přidali k takzvané Svobodově armádě

• z Moštěnice odešla pamětnice se sestrou a maminkou v listopadu 1944 do města Ostroh

• v roce 1947 se matka s dcerami vydala do Československa, kde sloužil jejich otec a sestra

• rodina se usadila na statku v Hrušovanech na Chomutovsku

• po roce 1948 museli Hrušovany opustit a zamířili do České Kamenice na Děčínsku

• pamětnice se v roce 1957 vdala za kolegu z podniku, kde oba pracovali

• má dvě děti, syna Zbyňka a dceru Šárku

• aktivně se podílí na činnosti Volyňského krajanského sdružení

• je členkou Československé obce legionářské

• v roce 2023 žila pamětnice v České Kamenici

Soňa Nováková vyrůstala na hranici mezi dvěma státy, do vínku dostala dvě jména, dvě data narození a dvojí náboženství. Začátek jejího života ale provázela jedna emoce: strach. Ona a její rodina se musely neustále ohlížet přes rameno. „Byli jsme pořád a na cokoliv připravení. Když se šlo spát, vedle postele jsem měla složené věci. Abych se mohla v noci, kdyby bylo potřeba, obléknout a rychle schovat.“

Takový byl za druhé světové války a po ní život na Volyni, dnešní Ukrajině, na hranici mezi Sovětským svazem a Polskem. Když přišla pamětnice  s maminkou v roce 1947 do Československa, nemohla uvěřit svým očím. „Československo byl ráj. Žádní vojáci ani střílení. A hlavně žádní banderovci,“ dodává na vysvětlenou. 

Když se v roce 1936 pamětnice v Moštěnici na Volyni, dnešní Ukrajině, narodila, patřilo území Polské republice. To se na začátku druhé světové války změnilo. „Rázem jsme se stali součástí Sovětského svazu,“ vysvětluje s roztomilým přízvukem pamětnice. „Rodina mojí maminky měla v Moštěnici kovárnu, tatínek pocházel ze zemědělské rodiny.“

Volyňští Češi se vždycky rádi drželi pohromadě, udržovali české zvyky a obyčeje, ve vsi fungovalo ochotnické divadlo, a dokonce měli českou kapelu. „My jsme byli Češi do morku kostí, Čech si musel vzít Češku, my jsme na to byli hrdí, že jsme byli Češi, a doma jsme mluvili jen česky,“ říká pamětnice a vzpomíná, jak moc se těšila, že nastoupí do české školy. „V době války, to už jsme byli pod Sovětským svazem, už jsme museli chodit do ruské školy, učili jsme se ukrajinštinu a ruština byla dvakrát v týdnu.“

Život v Moštěnici byl boj o život

V Moštěnici žilo podle Soni Novákové zhruba dvě stě padesát krajanů. „Víc jak dvacet jich odešlo do armády,“ vysvětluje pamětnice. Život na pomezí dvou států byl opravdu složitý. Soňa si zvykla denně vídat různé vojáky.

„Byli tam partyzáni, banderovci a za války Židé uprchlí z různých táborů. A ti všichni okrádali lidi z vesnice, byl hlad. To třeba partyzáni vtrhli do vsi, střelili do hejna hus a ty zastřelené si odnesli,“ začíná Soňa Nováková s vyprávěním jedné příhody, která se stala, když jí bylo asi osm let. „Bylo to navečer a k nám přišel člověk se zbraní v ruce, byl to nějaký uprchlík. A že má hlad, ať mu rodiče dají kousek chleba a něco k němu. Maminka měla ale teprve zaděláno, a tak skočila pro chleba k sousedům. Tatínek šel do spíže nadloubat sádlo a pro pár klobásek. A já jsem zůstala s tím člověkem sama a on vůbec nepromluvil. Měl baterku a tou si svítil pod postel, jestli tam někdo není. Když se rodiče vrátili, dala mu matka ruksak na jídlo, aby měl volné ruce a mohl střílet. A on trval na tom, že ho tatínek doprovodí k lesu. Maminka ho přemlouvala, že se jde po velké holině a svítí měsíc, a jestli někdo tatínka uvidí, až se bude vracet, zastřelí ho. Nakonec ten člověk odešel.“

Takových dramat, kdy život rodiny visel na vlásku, zažila pamětnice více. Jinak hovorná dáma měla problém vyprávět o banderovcích. I po tolika letech z nich má velký strach. „Oni zavraždili moji tetu a třináctiletého bratrance. A nepěkným způsobem. Vyžívali se totiž v mučení,“ uzavírá pro ni nelehké téma.

Právě vražda tety a bratrance byla impulzem, proč se rodina rozhodla z Moštěnice v roce 1944 odejít. „Tatínek už byl v československé Svobodově armádě. Také moje sestra narukovala a další sestru poslala maminka k příbuzným do vnitrozemí.“

Tehdy osmiletá Soňa se sestrou Slavěnou a s maminkou tak odešly ze strachu z banderovců z Moštěnice do nedalekého města jménem Ostroh. A s nimi dalších několik rodin. „Pár dnů potom, co jsme všichni z vesnice odešli, srovnali banderovci pět domů se zemí, prostě je vypálili.“

O konci války nás informoval městský rozhlas

V rozbombardovaném Ostrohu se rodina podle pamětnice živila šmelinou. „První půl rok to tam bylo čiré utrpení, bydlelo se v jedné cimře s několika dalšími lidmi. Rodina neměla žádné vybavení a maminka chodila po městě a z rozvalin domů vybírala použitelný nábytek. Co nedrželo pohromadě, posloužilo dobře na podpal. Maminka byla moc šikovná, obyvatelům městečka prodávala různé zboží, co jí nosili lidé ze vsi, a to nás udrželo při životě,“ vysvětluje Soňa Nováková a ráda vzpomíná na den, kdy z městského rozhlasu v Ostrohu uslyšela hlášení, že válka skončila.

„Naše mámy se domluvily a napekly chlupaté koláčky s tvarohem, daly se ven stoly a každý přinesl nějaké skromné pohoštění, přišel i harmonikář, hrálo se, zpívalo a tancovalo. Žilo nás tam pospolu několik českých rodin, lidé, co jsme utekli z vesnice před banderovci,“ vypráví pamětnice. Přes Ostroh táhla Rudá armáda, která se vracela ze západní Evropy domů, do Sovětského svazu. „My děti jsme stály u silnice s vědrem s vodou a dávaly jsme vojákům napít.“

Za tatínkem do Československa, země zaslíbené

Po skončení války mluvila maminka s děvčaty o tom, že se vydají do Československa za tatínkem, který tam sloužil. „Papíry na cestu do vlasti vyběhala sestra Slávka. Ale nebylo to lehké, musela jet stopem do města Rovno, vzdáleného asi padesát kilometrů,“ vysvětluje pamětnice.

Všechno se podařilo, a tak se v dubnu roku 1947 na nádraží v Ostrohu sešlo asi dvanáct českých rodin s veškerým svým majetkem. „Z Ukrajiny jsme směli odvézt všechno, kromě zlata. Na nádraží jsme na rancích seděli asi týden před odjezdem a hlídali jsme, aby se nic neztratilo. Sloužil tam strážní oddíl, vojáci chodili na pochůzky hlavně v noci, a tak jsme my děti mohly na jejich palandách spát,“ vysvětluje pamětnice s úsměvem. Maminka se s dalšími ženami střídala u hlídání ranců s majetkem. Po týdnu konečně vlak přijel a všichni si do něj mohli nastoupit.

Cesta do vlasti byla plná utrpení

Příhody, které se během nekonečně dlouhé cesty vlakem do Československa staly, by podle Soni Novákové vydaly na knihu. „V Rusku bylo území, kde nepršelo, říkalo se mu Branskoje. Lidem, kteří tam žili, se říkalo Branskije,“ vypráví pamětnice. Právě Branskije se vrhali na vagony, ve kterých do Československa jeli volyňští Češi, a kradli jídlo. „Byli to žebráci a nesměli se přiblížit na padesát kilometrů k hranici, aby nikdo v sousedním státě nevěděl, že jsou v Sovětském svazu takoví chudáci. Cestou jsme potkávali i lidi v pruhovaných oblecích, asi z koncentračního tábora, kteří nás taky prosili o jídlo,“ dodává pamětnice.

Cesta vlakem do Československa trvala nekonečných dvacet jedna dnů a lidem začalo brzy docházet jídlo. A pitná voda. „Pili tu, která se plnila na nádražích do lokomotiv. Naše maminka ale byla léčitelka a nakázala nám, že musíme pít vodu vždycky převařenou. A tak jsme jako jediné neměly průjem, kdežto ostatní s ním bojovali,“ podotýká pamětnice.

Po nekonečně dlouhých dnech, kdy vlak víc postával, než jel, dorazili do Čierné pri Čope, na hranice se Slovenskem. „Tam jsme všichni museli přestoupit do jiných vagonů kvůli rozdílnému rozchodu kolejnic,“ říká pamětnice. Podle ní byl velký rozdíl, když je vezl slovenský mašinfíra a ukrajinský. „Než se s námi pomaloučku rozjel, třikrát zahoukal, stejně tak, když zastavoval. Byla to nádhera. Na Ukrajině s námi jeli jako s dobytkem, co nebylo přivázané, lítalo po vagonu.“

Na Slovensku jsme dostali malé bohatství

Po příjezdu do slovenských Košic dostali všichni cestující vařené jídlo. „Jé, to byla balada, my už jsme jedli jen kroupy. Navíc jsme dostali tři sta korun na osobu od státu,“ vzpomíná Soňa Nováková. „Cestou dál jsme koukali na Tatry, tak vysoké kopce jsme v životě neviděli. A protože jsme s sebou měli jen pár ranců, mohli jsme dojet do Hořetic osobákem. Tak nám dali papíry a jeli jsme do Prahy na Wilsonovo nádraží,“ vysvětluje pamětnice. Z „Wilsoňáku“ se museli poutníci dostat na nádraží Masarykovo. A odtamtud se vydali za tatínkem, který měl už v tu dobu malé hospodářství v Hrušovanech na Chomutovsku.

Na pražských nádražích se s Volyňáky dávali lidé do řeči. „My jsme vyprávěli, jak to na Ukrajině chodí, tenkrát jsme se ještě nebáli říct, že tam jsou žebráci,“ dodává Soňa Nováková. Podle ní si pak volyňští Češi museli dávat velký pozor na to, co kde říkají. „Volyňští Češi totiž znali pravou tvář kolchozu, nesměli tak být pohromadě, a tak se rozprchli po celé zemi.“ V padesátých letech jim navíc komunisté zakázali vydávání krajanského časopisu a nesměli se společně scházet.

Rodina vlakem dojela do Hořetic a tam už si pro ni jejich tatínek přijel s žebřiňákem. „Po třech letech jsme se setkali s tatínkem. Říkal mi, že kdyby mě někde potkal, vůbec by mě nepoznal. A já jsem se začala rozhlížet kolem. Neviděla jsem žádné rozbořené baráky, invalidy a v obchodě bylo dost zboží. Ráj na zemi,“ dodává pamětnice. Poprvé v životě zažila pocit, že si může večer v klidu lehnout do postele, aniž by se bála, že se nedožije rána. 

Širci, buď mi statek dáš, nebo půjdeš bručet!

Život v Hrušovanech probíhal chvíli idylicky. Soňa Nováková nastoupila do školy. „Otec dostal jeden statek, měl ale o něj zájem místní Čech. Protože tatínek byl zahraniční voják, dostal statek on. Přišel ale rok 1948, komunisté se dostali k moci a místní Čech začal vyhrožovat tatínkovi, že když mu ten statek nenechá, postará se o to, aby šel do vězení. A tak jsme se stěhovali,“ vysvětluje Soňa Nováková. „Sestra Marie se vdala do České Kamenice, a tak jsme si sehnali ve Filipově, kousek od České Kamenice, prázdný domek.“

Soňa Nováková nastoupila v České Kamenici do základní školy. „Ve Filipově jsme dopadli stejně jako v Hrušovanech. Tatínek si dal na stěnu svoji fotku, když byl v carské armádě. Sousedka byla ale velká komunistka a stěžovala si, že se do Filipova nastěhoval bělogvardějec, a tak jsme se znovu stěhovali,“ povzdechne si pamětnice. Oficiálním důvodem jejich vystěhování bylo to, že jejich domek potřebovalo jednotné zemědělské družstvo.

Pro rodiče Soni Novákové nastaly těžké časy. „Bydleli jsme v centru České Kamenice. Rodiče prožívali očistec. Byli zvyklí hrabat se v hlíně, mít slepice a králíky, a ve městě nic,“ vysvětluje pamětnice. Její rodiče ve městě trpěli, a tak se rodina na chvíli uchýlila do malé pastoušky, která stála také ve Filipově. „Pak se stalo to, že švagra, který byl hajný, poslali na hájovnu do Rynartic a sestra s rodinou ho následovala. A tak jsme se nastěhovali do jejich domku v Janské u Děčína.“

V Janské žila rodina zhruba dvacet let, až do roku 1978. „Začátkem padesátých let jsem šla po základní škole dva roky na ekonomku a pak jsem dostala umístěnku do loděnice na ústeckém Střekově. Bylo hodně náročné tam dojíždět, a tak jsem si vyběhala u doktora potvrzení, že je maminka nemocná, a sehnala jsem si práci ve strojírně TOS v České Kamenici, abych jí byla blíž. A tam jsem potkala manžela, brali jsme se v roce 1957,“ vypráví Soňa Nováková.

V TOS pracovala v účtárně a její nastávající muž Stanislav u soustruhu. „Rodičům se líbil, byl pohledný, urostlý, ale špatně tančil,“ říká pamětnice. Ona tančila nade všechno ráda. S manželem zplodili dvě děti. „Obě dostaly krásná česká jména, Zbyněk a Šárka.“

Srpnová okupace nás zastihla na dovolené 

Na srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Soňa Nováková vzpomíná velice jasně. „Zprávy, že k nám vtrhli Sověti, nás zastihly na podnikové rekreaci v Německu. Němci zorganizovali hromadný převoz Čechů na Cínovec, bylo nás tam asi deset autobusů,“ tvrdí pamětnice. V noci je na Cínovci vyzvedli pracovníci spřáteleného podniku Bonex v Teplicích a mohli přespat v podnikové klubovně. „Oka jsme nezamhouřili, báli jsme se, že bude válka.“

Se sovětskými vojáky se pamětnice potkala až v Janské, kde měli posádku. „Manžel spravoval někomu ruskou televizi a potřeboval sehnat součástku. Sestra pracovala v drůbežárně, s ní tam dělaly nějaké Rusky a součástku se podařilo sehnat přes ně. Tak jsme se seznámili s Irou a její rodinou,“ vysvětluje Soňa Nováková. „Když odcházeli, tak je šoupli na Sibiř. Kdo čuchnul k evropskému stylu života, šup s ním na Sibiř...“

Po okupaci Československa šel život Soni Novákové a její rodiny poklidně dál. Sehnala si práci ve státním statku, kde byla moc spokojená, protože za ní mohly chodit její děti. „Syn studoval v Mladé Boleslavi na automechanika a dcera nastoupila na gymnázium v Děčíně. V roce 1987 jel syn Zbyněk na návštěvu ke známým do západního Německa a už tam zůstal,“ dodává Soňa Nováková. S tehdejším synovým rozhodnutím se dodnes nevyrovnala.

Byla ráda, že se v roce 1989 nestřílelo

Pamětnice pracovala ve Státním statku do roku 1991, kdy odešla do důchodu. „Hodně jsem organizovala výjezdy lidí z České Kamenice za kulturou, do divadla i do činoherního studia. Na výstavy a různé výlety. Po roce 1990 jsme se my krajané začali hodně scházet, už jsme směli. Psala jsem články do krajanského zpravodaje a účastnila jsem se různých krajanských akcí a setkání,“ vypráví Soňa Nováková.

Sametová revoluce v listopadu 1989 už pamětnici nijak nerozhodila. „Jen jsme byli rádi, že všechno proběhlo hladce, že se nikde nestřílelo. Už jsem zažila takových zvratů a revolucí, že mě tohle nechávalo v klidu.“

Soňa Nováková chodila na brigády, věnovala se Volyňskému krajanskému spolku a ještě v roce 2023 byla členskou Československé obce legionářské. „Člověk musí jednat tak, aby se za své jednání nemusel stydět. Být poctivý,“ dodává čilá a noblesní dáma s roztomilým, měkkým přízvukem. Soňa Nováková žila v roce 2023 v České Kamenici na Děčínsku.