Soňa Nováková

* 1936

  • „Když tatínek měl zájem o ten statek určitej... Tam bylo asi sedm rodin od nás z Moštěnice, v Hrušovanech. Musela bych to ještě spočítat, ale pět určitě. Takže o to měl zájem místní Čech, a protože tatínek byl zahraniční voják, dostal ho tatínek. Přišel rok 1948, potkal tatínka a řekl: ‚Tak, Širci, buď mi ten statek vrátíš dobrovolně, nebo tě udám a dostanu ho stejně!‘ Takže jsme se odtamtud raději odstěhovali.“

  • „Naši přišli o všechno při první světové válce a druhé taky. Protože jim sebrali koně, krávy, to všechno snědlo vojsko. Co vím od maminky, tak se jí zrovna narodil chlapeček, Vládíček, přitáhla tam skupina bolševických vojáků, natloukli si do našeho domečku skoby, tam přivázali koně… to byl pěkný rachot. Naši měli sklizené jetelové semínko, a to se mlátilo prý vždycky, až když mrzlo… jetelové semínko. To všechno ty vojáci sežrali, koně pustili, taky když to bylo na Petra a Pavla, do polí, to taky zplundrovali všechno, koně, to sežrali, sebrali a snědli jim krávy, slepice, sebrali jim koně, nezůstalo jim nic. Museli odprodat chmelnici a kus pole, protože si museli koupit zásoby, aby měli další rok co zasít, aby měli co jíst. A museli si koupit koně a krávy, to všechno jim ti vojáci sebrali. Ale co mi říkala maminka, to prostě byla banda neupravených, neinteligentních lidí. Že prý měli na noze i dámské boty, oblečeni v dámské halenky. A jeden si sedl vedle maminky, ta byla nemocná a měla malé mimino, a on jí říkal: ‚My máme doma malé hospodářství, ale já jsem s nimi musel jít, kdybych s nimi nešel, tak by mě zastřelili.‘“

  • „Ten život za války byl hrozně složitej, protože… si vemte… byli tam banderovci, partyzáni a Židé v lese, holokaust. A co každý potřeboval: jídlo a teplé oblečení a koně. Sami jsme toho moc neměli, a když přišli a vzali si jen tohle, tak naši říkali, zaplaťpánbůh, že my jsme živí a zdraví. Přijeli třeba partyzáni dva do hejna hus, střelil jednu dvě, do každý ruky chytil jednu za krk a už pelášil s nimi pryč. Přišel třeba i Žid v noci, to bylo v době války, tatínek byl ještě doma, protože on narukoval teprve do Svobodovy armády. Přišel nějaký člověk, měl v ruce zbraň, a že prosí o nějaký chleba a něco k tomu chlebu. No jo, ale my jsme zrovna měli zadělaný chleba v díži, maminka ho měla ráno péct. A tak mu řekla, že Šulcovi dneska pekli chleba. My jsme si mezi sebou vypomáhali s chlebem, vždycky kdo pekl, tak jsme si mezi sebou dali. A on že půjde s maminkou k těm Šulcům, no, nebylo to daleko, ale kousek cesty to bylo… bylo to od nás blízko. Že aby si půjčila, že jemu by nepůjčili. A maminka řekla tomu cizímu člověku s pistolí, že bude lepší, když půjde sama, kdyby ji potkali banderovci, tak jim řekne, že ji bolí zuby a jde si k nim pro prášek. Tak musela jít k Šulcům, vzbudila je, přinesla chleba. A já jsem byla ve světnici sama s tím cizím člověkem, to mně mohlo být… ve 44. roce… asi osm roků. A tatínek šel do špajzu mu nadloubat sádlo do nějaký nádoby a byly tam klobásy, které se dělaly na zimu… takže něco k tomu. A on měl nějaké svítidlo, asi nějakou baterku, a klekl si na zem a díval se pod ty dvě postele, co tam byly, a jestli tam není nikdo schovaný. No ale jinak jsme si nepovídali vůbec, s tím člověkem. A teď to naši přinesli, tatínek přinesl sádlo, klobásu a maminka chleba. A teď on jim říkal, že by to potřeboval dát do nějaké tašky, ale nějakou tašku takovou, aby měl volné ruce. Maminka měla připravený, protože se v té době nedaly koupit ruksaky, z pytle ušitý ruksak pro sestru Marii, protože měli jet do Německa na práci. Jednou dokonce i jeli, byli na cestě, ale po cestě je přepadli partyzáni, ten vůz z Moštěnice, a dál je nepustili. Dokonce jim dali i nějakou bumážku na to, že je přepadli, a mezitím ten transport odjel a sestra zůstala doma. Tak maminka říkala, že mu raději dá ten ušitý ruksak, než by ho dala své dceři… Tak ta sestra Marie, pak se to vyřídilo, chodila ta omladina z Moštěnice kopat rašelinu. Říkalo se tomu torp, ráno odešli a večer přišli, byli jsme rádi, že jsou doma, že se alespoň najedí. Jo, a ještě tenhle cizí člověk chtěl, aby ho tatínek šel vyprovodit k lesu. A maminka ho začala prosit, protože tam byla rovina a bylo naholo umrzlo, nebylo tam žádné vzrostlé obilí, nic. Že on kdyžtak uteče, a tatínek až by se vracel sám od lesa, že kdyby ho chytili banderovci, co by jim řekl, kde chodil? A že ten les přeci vidí, tak co by s ním tatínek chodil... Tak se nechal umluvit a nechal tatínka doma.“

  • Full recordings
  • 1

    Česká Kamenice, 28.01.2023

    (audio)
    duration: 01:36:34
    media recorded in project Příběhy regionu - Ústecký kraj
  • 2

    Česká Kamenice, 28.01.2023

    (audio)
    duration: 01:00:46
    media recorded in project Příběhy regionu - Ústecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Československo byl ráj. Nevraždili tady banderovci

Pamětnice v Ostrohu, Volyň 1943
Pamětnice v Ostrohu, Volyň 1943
photo: archiv pamětníka

Soňa Nováková se narodila v roce 1936 jako čtvrtá, nejmladší dcera Filomény a Josefa Šircových v Moštěnici na Volyni, dnešní Ukrajině. Její babičce Kateřině bylo šest let, když se svou rodinou přišla na Volyň z Rakouska-Uherska. Celá rodina pak musela přijmout pravoslavné náboženství. Soňa tak má dvě data narození, podle juliánského kalendáře se narodila 12. dubna, podle pravoslavného 27. dubna 1936. Později si nechala datum v dokladech upravit na 27. dubna. Moštěnice leží asi dva kilometry od polských hranic. V době narození Soni Novákové patřila vesnička Polsku, na začátku druhé světové války ale připadla Sovětskému svazu. V roce 1947 odešla maminka s dcerami za otcem, který tehdy sloužil jako voják Svobodovy armády v Československu. Usadili se nejprve v Hrušovanech na Chomutovsku a pak v České Kamenici na Děčínsku. Tam vychodila pamětnice základní školu a po ní absolvovala dva roky na škole ekonomické. V roce 1957 si vzala kolegu z práce a měla s ním dvě děti. Soňa Nováková se celý život aktivně podílela na činnosti Volyňského krajanského sdružení a stala se členkou Československé obce legionářské. V roce 2023 žila pamětnice v České Kamenici na Děčínsku.