„No, tak přesvědčovali páni soudruzi, jak sa dalo. Dost vyhrožovali, když ten majitel nechtěl povolit. Potom nezbylo nic jiného. Byly takové těžké... když sa některý nedal zlomiť hned, tak to zkoušel ještě s tým sedlačením dál, no tak mu dávali druhé pozemky, které byly nejhorší, aby ho to zlomilo, a nakonec musel to družstvo podepsat.“
„Vzali nám jednu krávu. Odvedli ju na dědinu, pak jeden esesák šel do… vyhnal prasnicu, že si ju zabijú, a jak ju vyhnali na dvůr, tak mamka moja šla a zaháněla tu prasnicu do naší zahrady. On přišel k ní, chytil ju za rameno, praštil s ňú na zem, kde byl hnůj. Tak ona začala křičet a on tu prasnicu si vzal a odehnal ji po dědině tam, kde měly ty voje auta. A tam udělali zabijačku.“
„To, co jsem zažil, je velmi smutné. Mám vzpomínky, když přijelo na jaře v 45. tak zhruba nejmíň sto, i možná víc esesáků. Přijeli do obce, protože tam byla činnost partyzánů. Hledali partyzány a vyzvídali místní občany, co o nich ví a neví, a přišli se závěrem zastřelit na místě sedm mužů. V obci byl taky pan učitel, nemůžu si vzpomenout, jak se jmenoval, a ten uměl německy. Tak se s nimi nějak dohodl. Taky v obci byla a je doposud pálenice, kde se pálila slivovice. Tak on byl s tyma Němcama a s tym páleničářem se dohodli na jednu bečku, padesát litrů slivovice, dát těm vojákům. Tak oni z toho použili poměrně dost a dali se slevit: místo sedmi mužů, sedm zemědělských staveb. Mezi nima byla i stodola, kde jsme my bydleli.“
Antonín Novosád se narodil 27. října 1931 do rodiny zemědělců hospodařících v Loučce u Újezdu na Valašsku. Jeho dětství byla jenom práce, zodpovědnost a dřina, jak to už tak na neúrodném Valašsku obecně bylo. Jako dítě pásl krávy, když se vrátil ze školy, a pomáhal na poli. V dubnu 1945, čtrnáct dní po masakru na blízké Ploštině, v Prlově a Vařákových Pasekách, napadlo Loučku komando SS se záměrem zastřelit sedm mužů kvůli údajné pomoci partyzánům. Místním se podařilo tragédii zabránit a opilí vojáci se spokojili se zapálením sedmi stodol. Po změně politického režimu v padesátých letech byli Antonínovi rodiče donuceni vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD), přičemž nátlaku a vyhrožování podlehli postupně téměř všichni sedláci ve vesnici. Po ukončení obecné školy si jeho otec nepřál, aby syn studoval, chtěl, aby mu pomáhal hospodařit. Antonín si však prosadil svou, měl potřebu se vzdělávat, vystudoval nejprve Střední a posléze Vysokou zemědělskou školu v Brně a stal se zootechnikem. Pracoval ve třech družstvech v okolí Loučky, kde dodnes bydlí. Jeho zálibou od mládí byla a stále je hudba: naučil se hrát na několik hudebních nástrojů a založil taneční kapelu Lučanka a dechovku Lhoťanka. Je také nadšeným včelařem a rád by předal umění včelaření svému vnukovi.
