Ludmila Novotná

* 1935

  • "Bylo to úplně poslední týden války, byli jsme ve sklepě. Nad sklepem jsme měli asi sedm metrů širokou zahradu z pole, které nám všem prodal sedlák. Po těch sedmi metrech byl plot a za ním kulomet, který celý den a celou noc pořád štěkal, střílel." – „Jací tam byli vojáci?" – „Nevím, jestli to byli Rusáci nebo Němci, nesměli jsme vycházet ven."

  • "Bylo nás asi šestnáct děvčat. Třikrát jsme byly na táboře, kde jsme si samy vařily. Poslední tábor byl v roce 1950. Ve Vrbně pod Pradědem našel někdo prázdný mlýn, ze kterého odešli Němci. Tam byl binec, takový čurbes! Přijeli jsme na prázdniny, že si tam uděláme tábor, tak jsme celý mlýn vypucovali, vyčistili. Ještě donesli odněkud vápno, tak i zdi jsme vymalovali vápnem, aby to bylo vydezinfikované. V jedné místnosti jsme měli hernu, v druhé ložnici, kde jsme spávali. Měli jsme slámu nebo seno a na tom deky. V kuchyni jsme si vařili. Celý týden jsme to dělali všeci, nadření jsme byli jak Bulhaři, v neděli přijeli komunisti, že je to nehygienické a že tam nesmíme být. Vyhnali nás odsud a v pondělí si tam nastěhovali pionýrský tábor."

  • „Pamatuji si i [období], než jsem šla do školy. Byly tam [v Němčicích] sestřičky" – „Řádové sestry? – „Řádové sestry z řádu panenky Marie. Chodily celý bílý, nikdy nebyly jináč, než v bílým. Když dělaly na zahradě, měly černou zástěru. Chodili jsme tam, jestli jim platila obec nebo je nějak podporovala nevím, ale my za to neplatili nic. Hrály si s námi, učily nás modlit se, houpaly nás na houpačkách. Když jsme odcházeli, to nezapomenu nadosmrti, museli jsme se postavit do dvojřadu a vždycky nastavit ruku, která byla do volného prostoru, jako žebráci a říkali jsme: ‚Pánbůh zaplať s pánem Bohem, zítra přijdem zas'. Zatímco jsme to odříkávaly, sestřička měla velkou krabici cicvárových semínek, bonbonků, vždycky nám špetičku dala na dlaň a za to jsme děkovaly. Jinak jsme si nosily z domu suchý chleba a ony nám jej mazaly marmeládou. Protože měly zahradu a drobné ovoce, vařily si marmeládu samy.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 06.04.2023

    (audio)
    duration: 02:11:01
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Stres z války ve mně zůstal dodnes

Ludmila Novotná, 1953
Ludmila Novotná, 1953
photo: Archív pamětníka

Ludmila Novotná, roz. Zelinková, se narodila 20. ledna 1935 v Němčicích nad Hanou, části Hliník, jako čtvrtá ze sedmi dětí. Maminka Božena, roz. Přidalová, byla v domácnosti. Otec, Alois Zelinka, vyučený tesař a karosář, provozoval v Němčicích živnost. Celá rodina chodila také pracovat na pole k sedlákům. Roku 1944 zemřela Ludmile maminka na tuberkulózu. Kvůli infekčnímu stádiu její nemoci žila část sourozenců včetně Ludmily v letech 1941–1942 v dětském domově v Napajedlech. Otec se téhož roku znovu oženil. Ludmila zažila velmi tvrdou výchovu, hlavně ze strany otce. V Němčicích prožila dramatický konec války. Po válce začala chodit do Skautu, jenž se stal její celoživotní láskou. Vyučila se švadlenou v Oděvním podniku (OP) Prostějov, kde poté také pracovala. Otci byla po roce 1948 znárodněna živnost. Když bylo Ludmile šestnáct let, vyhodil ji otec po hádce z domu. Odešla žít do podnájmu v Prostějově. Roku 1953 se provdala za Dalibora Novotného, vojáka z povolání, jehož otec zahynul jako odbojář v koncentračním táboře Mauthausen. Vychovali spolu čtyři syny. Díky manželově povolání se často stěhovali, delší čas žili v Přerově. Pracovala pak jako listonoška, vedoucí kuchyně v mateřské škole. Roku 1989 odešla do důchodu, osm let ještě vypomáhala jako kuchařka na faře u Sv. Mořice v Olomouci. Velkou část života provázela nevidomé. V roce 2023 žila v Olomouci.