Ludmila Novotná

"Bylo nás asi šestnáct děvčat. Třikrát jsme byly na táboře, kde jsme si samy vařily. Poslední tábor byl v roce 1950. Ve Vrbně pod Pradědem našel někdo prázdný mlýn, ze kterého odešli Němci. Tam byl binec, takový čurbes! Přijeli jsme na prázdniny, že si tam uděláme tábor, tak jsme celý mlýn vypucovali, vyčistili. Ještě donesli odněkud vápno, tak i zdi jsme vymalovali vápnem, aby to bylo vydezinfikované. V jedné místnosti jsme měli hernu, v druhé ložnici, kde jsme spávali. Měli jsme slámu nebo seno a na tom deky. V kuchyni jsme si vařili. Celý týden jsme to dělali všeci, nadření jsme byli jak Bulhaři, v neděli přijeli komunisti, že je to nehygienické a že tam nesmíme být. Vyhnali nás odsud a v pondělí si tam nastěhovali pionýrský tábor."

„Pamatuji si i [období], než jsem šla do školy. Byly tam [v Němčicích] sestřičky" – „Řádové sestry? – „Řádové sestry z řádu panenky Marie. Chodily celý bílý, nikdy nebyly jináč, než v bílým. Když dělaly na zahradě, měly černou zástěru. Chodili jsme tam, jestli jim platila obec nebo je nějak podporovala nevím, ale my za to neplatili nic. Hrály si s námi, učily nás modlit se, houpaly nás na houpačkách. Když jsme odcházeli, to nezapomenu nadosmrti, museli jsme se postavit do dvojřadu a vždycky nastavit ruku, která byla do volného prostoru, jako žebráci a říkali jsme: ‚Pánbůh zaplať s pánem Bohem, zítra přijdem zas'. Zatímco jsme to odříkávaly, sestřička měla velkou krabici cicvárových semínek, bonbonků, vždycky nám špetičku dala na dlaň a za to jsme děkovaly. Jinak jsme si nosily z domu suchý chleba a ony nám jej mazaly marmeládou. Protože měly zahradu a drobné ovoce, vařily si marmeládu samy.“