The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Novotná (* 1935)

• narozena 20. ledna 1935 v Němčicích nad Hanou jako čtvrté ze sedmi dětí

• otec Alois Zelinka provozoval tesařskou a karosářskou živnost, předseda spolku dobrovolných hasičů a spolku kolářů

• matka Božena, roz. Přidalová, byla v domácnosti, zemřela roku 1944 na TBC

• v letech 1941–1942 Ludmila umístěna kvůli matčině nemoci v dětském domově v Napajedlech

• po válce začala chodit do Skautu

• po roce 1948 byla otci znárodněna živnost

• vyučena švadlenou v OP Prostějov, kde poté pracovala

• roku 1951 odešla z domova do podnájmu v Prostějově

• 1953 sňatek s Daliborem Novotným, vojákem z povolání, vychovali čtyři děti

• později pracovala jako listonoška a vedoucí jídelny v mateřské škole

• velkou část života provázela jako dobrovolnice nevidomé

• v roce 2023 žila v Olomouci

Příběh Ludmily Novotné, roz. Zelinkové, je příběhem tvrdého dětství v chudých poměrech. Rodiče neměli čas se dětem věnovat, pracovali, aby je uživili. Sami rodičovskou lásku příliš nepoznali. Ludmila se sourozenci zažívali hlad, tělesné tresty nebyly ničím výjimečným. Sotva přečkala rodina válku, zemřela maminka, nemocná tuberkulózou. Otec se téhož roku oženil znovu. Když bylo Ludmile šestnáct let, vyhodil ji po hádce z domova. Roku 1953 se provdala za vojáka z povolání, se kterým neměla lehký život. Mnohokrát se stěhovali, domov nalezli na delší čas v Přerově. Ačkoliv sama prožila spoustu krutosti, nezahořkla. Vychovala čtyři děti. Dokázala jim dát lásku, které se jí jako dítěti nedostalo. Dvacet dva let provázela jako dobrovolník nevidomé.

Vyrůstala v chudobě

Ludmila Novotná, rozená Zelinková, se narodila 20. ledna 1935 v Němčicích nad Hanou, místní části Hliník. „Bylo to šestnáct domků do kopce od trati na Přerov, tam je nějakých padesát metrů prázdných a pak už začínají domky, nalepené na sebe,“ popisuje Ludmila Novotná. Rodiče měli dalších šest dětí, které bylo, obzvlášť ve válečných časech, těžké uživit. Maminka Božena, roz. Přidalová, nemanželská dcera děvečky ze statku v Němčicích nad Hanou, vystudovala dvouletou rodinnou školu, pracovala u sedláků na poli, starala se o děti a domácnost. Otec, Alois Zelinka, se vyučil ve Vídni tesařem. Dle vyprávění Ludmily Novotné strávil poté ještě nějaký čas v Německu, kde se vyučil karosářem. Toto povolání ho později živilo i v Němčicích nad Hanou, bohužel velmi bídně. Vyráběl různé povozy a sáně. Peníze vydělány měl, ale zákazníci neplatili. Ludmila musela jako malá obcházet dlužníky a žádat je o úhradu. „Jako dvanáctiletá jsem chodila po okolních dědinách za sedláky s účtama, ať mi dají peníze. Poslali na mě psy a nedali mi nic, ať otec počká po žních. Sedláci platili jenom po žních. Otec vydělal a dělal krásnou práci, o kterou se lidi rvali, ale my měli peníze akorát, když měl nadělaný do rezervy sáně a lyže. Skládal je vedle postelí ke zdi, měli jsme je naskládaný až po strop. My opravdu byli chudobní, měla jsem jedny boty, v těch jsem mohla do kostela a do školy. Do školy jsem chodila bosky a až před školou, aby mě spolužáci neviděli, jsem se obula,“ vzpomíná. Pamatuje si také, jak chodili se sourozenci sbírat klasy obilí, které otec šrotoval, z mouky se pekly placky. Otec byl také veřejně činný jako starosta spolku dobrovolných hasičů v obci a předseda spolku kolářů.

Dva roky v dětském domově

Matka a později i nevlastní matka chodily pracovat k sedlákům na pole, na děti nebyl čas. Ludmila Novotná si vzpomíná, že v předškolním věku docházeli se sourozenci k jeptiškám v Němčicích nad Hanou. Děti si zde hrály, modlily se, dostaly svačinu. (Dle dostupných zdrojů zde byla od roku 1915 mateřská škola, jako vychovatelky zde působily jeptišky řádu svaté Hedviky). Těžkou situaci rodiny za hospodářské krize ještě zhoršila válka. Otec narukoval roku 1938 v rámci mobilizace, jako mnoho dalších se záhy zklamaně vrátil domů. Podpis mnichovské dohody ukončil veškeré naděje. Lidé se nemohli smířit s tím, že se republiky vzdali bez boje.

15. března 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava, zemi obsadila německá vojska. Téhož dne v 9:30 projeli Němčicemi nad Hanou první němečtí vojáci na motorkách a nákladních autech směrem na Prostějov. První německý prapor s hákovým křížem se v obci objevil o tři dny později na budově pošty. Válka propukla 1. září 1939 napadením Polska Německem. V říjnu začaly platit potravinové lístky, za manipulaci s nimi bylo za války několik občanů Němčic, včetně tehdejšího starosty Musila, zatčeno. Hned po začátku války začaly také snahy o germanizaci obyvatelstva, ať už šlo o povinnou výuku němčiny, dvojjazyčné nápisy na cedulích v ulicích či rozpouštění českých spolků. V Němčicích cedule sundali a ulice zůstaly po dobu okupace neoznačeny, Koncem roku 1941 skončila v obci činnost Orla a Sokola.

Jako by rodina zažívala málo strastí, Ludmilina maminka onemocněla tuberkulózou. Ve fázi, kdy mohla děti nakazit (1941–1942), tak byla Ludmila a další dva sourozenci umístěni do dětského domova v Napajedlech, kde Ludmila roku 1941 nastoupila do obecné školy. Nakonec se po dvou letech vrátili domů, zařídila to babička. Žila se svým manželem ve stejném domě a v době, kdy byly děti v domově, starala se o nejmladšího bratra Ludmily.

Loučení s maminkou

Ludmila chodila do školy ráda. Vzpomíná, že první tři roky se učili německy. Doma příliš vlídno nebylo. Otec nešel pro ránu daleko, malá Ludmila mu musela pomáhat přenášet těžké kmeny jasanů, ze kterých vyráběl vozíky, přes dvůr. Běda, kdyby upustila. Křičel, že ji zabije. Na druhou stranu byla ze všech sourozenců jediná, kterou snesl ve své blízkosti, odmala s ním trávila čas v dílně, hrávala si v odřezcích pilin, zatímco otec nad ní pracoval. Dílnu musela také uklízet. Topilo se v piliňácích, byla tak malá, že to stěží mohla dokázat sama, někdy jí pomohli bratři, než se zase rychle vytratili. Dílna zabírala jednu ze dvou obytných místností dole v domě.

Dne 1. září 1944 zemřela Ludmile maminka. Jejímu odchodu předcházel těžko představitelný týden, kdy babička každou noc vzbudila všechny děti a poručila jim, aby se šly rozloučit s umírající. Té se ale pouze přitížilo a další noc tak děti musely stát znovu u matčiny postele a loučit se. Sama Ludmila si vzpomíná, že na zprávu o maminčině smrti tehdy reagovala radostí, že nemusí do školy a poskakováním, tedy klasickou šokovou reakcí, což ale jako dítě netušila. Jak říká, tehdy už v sobě měla stres z války, který ji neopustil dosud a občas se projeví náhlým, zdánlivě bezdůvodným pláčem. „Ten samý rok, na Štěpána, se otec ženil, protože když nám vařil a pral, nevydělával,“ popisuje. Vzal si Marii Šimečkovou, která na svá bedra převzala péči o všechny děti. Nezahrnovala je láskou, ale starala se o ně. Bůh ví, jak by bez ní dopadli. Ani tato žena ale nedokázala porozumět malé holčičce, kterou Ludmila tehdy byla. Když jí bylo devět a půl roku, nevlastní matka jí za trest hodila do kamen jedinou panenku s domečkem z krabice od margarínu, vlastnoručně vyrobenou. Prý už je na to velká. Děvčata si s ní nechtěla hrát - neměla panenku jako ony. Běhala tedy po venku s kluky a účastnila se loupežných výprav na ovoce do cizí zahrad.

Poslední týden války jsme strávili ve sklepě, nad námi létaly střely

Situace na frontě se zatím obracela, přibývalo přeletů spojeneckých bombardérů. Otec zbudoval kryt, dovedně maskovaný dřevem. „My měli sklep zadělaný v takovém břehu. Uvnitř byly udělané dva vyzděné sklepy a dveře. Aby to nebylo vidět, otec tam naskládal půlky stromů, zakryl ten šikmý vstup,“ vzpomíná. Ve sklepě strávili poslední poslední týden války, ukryti před blížící se frontou. „Otec si tam schoval motory od strojů, měl v hoblovačce, elektrický stroj k pásovce, k fréze, k soustruhu a sebrali by mu to, tak to vyšrouboval, dal pod slámu, aby to nezrezavělo, nahoru dal deky a na těch jsme leželi celý týden,“ vzpomíná. Všichni měli strach, nacházeli se nebezpečně blízko trati. Jejich ulice ústila k železničnímu přejezdu. „K tankům, ke kolejím to bylo asi dvacet metrů, otec pořád říkal: ‚Buďte potichu, ať nás neslyší nebo nás všechny postřílí‘,“ vybavuje si. Ze sklepa vycházel pouze v noci, aby v domě navařil jídlo pro ostatní. Vojáci umístili kulomet deset metrů nad jejich domem.

Když konečně ustalo štěkání kulometů, byl to právě otec, kdo přišel dětem říct, že je po všem. Do obce přišli osvoboditelé – Sověti a později Rumuni, jejichž příchod mezi místními nezpůsobil pouze radost. Rodiny záhy schovávaly před vojáky ženy a dívky, docházelo ke krádežím i znásilněním. „Nesměli jsme chodit ani před dům, byly jsme schovaný nahoře u stařenky a když přišli Rusáci, jeden dával otci automat a říkal: ‚Davaj žínku za mašinku‘, máma se od nás musela odstěhovat. Šla bydlet k sestře do druhýho baráku, aby o ní nevěděli, protože koukali zvlášť po takových statnějších ženských,“ vzpomíná. Vojáci se u nich chtěli i ubytovat, nebylo však kde a tak toho byli Zelinkovi ušetřeni. Němčice nad Hanou byly osvobozeny 2. května 1945. Druhá světová válka skončila 8. května 1945, lidé se pozvolna vraceli k normálnímu životu.

V šestnácti letech mě otec vyhodil

Přišel rok 1948 a s ním nástup komunistického režimu. Záhy začalo znárodňování a kolektivizace. Ludmilin otec přišel o živnost a rodina o zdroj obživy. Nastoupil pak do dílny v místním cukrovaru. V práci potkal mladší ženu, kvůli které chtěl opustit Ludmilinu nevlastní matku. Ludmila se tehdy rázně postavila na její stranu. Po válce začala chodit do znovuobnoveného Skautu, jehož zásady ctila nadevše. Přišlo jí víc než nespravedlivé, aby otec opustil ženu, která se ujala jeho sedmi dětí. Spolu se sourozenci otci domlouvali tak dlouho, až vztah ukončil. Ludmile to však nikdy neodpustil. Konflikt na sebe nedal dlouho čekat. Ludmila roku 1949/1950 dokončila měšťanku v Němčicích a roku 1950 se začala učit švadlenou „u Nehery“ v Prostějově (od roku 1945 pod OP Prostějov). Do práce dojížděla, jednou se nechala cestou z práce zlákat na hasičský ples v Němčicích, byl pátek. Druhý den nebyla schopna vstát do kostela na ranní mši. Otec, který se z kostela zrovna vracel, ji potkal na dvoře a něco jí řekl, ošklivě mu odsekla s odkazem na jeho nevěru. Otec ji udeřil a vyhodil z domu. Psal se rok 1951, bylo jí šestnáct let. Nastěhovala se do podnájmu v Prostějově, který sdílela s další dívkou z továrny. Veškerý výdělek musela stále odevzdávat rodičům, kteří živili mladší sourozence. Zůstávalo jí pouze na nájem a jídlo.

Příjezd tanků zažila jako doručovatelka na směně

Roku 1953 se Ludmila seznámila s budoucím manželem Daliborem Novotným, vojákem z povolání, který absolvoval v Prostějově tříměsíční vojenský výcvik. Potkali se při procházce, zeptal se jí na cestu. Za tři měsíce měl být převelen do Prahy, až později se dozvěděla, že se také vsadil s kamarády, že se za tu dobu na Moravě ožení. Svatbu nakonec vystrojila Ludmilina rodina narychlo, pomohli příbuzní, napekli, navařili. Manžel pocházel z rodiny, jejíž otec, Leopold Novotný, se za války zapojil do odboje jako člen zpravodajské sítě Clay-Eva. Z dostupných zdrojů vyplývá, že za odbojovou činnost v ilegálním národním výboru byl zatčen gestapem 1. března 1945 a následně odeslán do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl zavražděn 10. dubna 1945. Manžel, ač voják z povolání, do KSČ nikdy nevstoupil. Protože patřil k pohotovostnímu leteckému pluku, často se stěhovali. „Stěhovali jsme se sedmnáctkrát, ani jsem všechno nevybalovala a za měsíc jsme se pakovali. U pohotovostního útvaru to bylo všechno tajný a už jsme jeli,“ vzpomíná. Manžel nejprve působil jako staršina, později v hodnosti podpraporčíka ve skladu. Narodili se jim čtyři synové – Leoš (1955), Dalibor (1957), Jiří (1963) a Pavel (1964 ). Po tuto dobu bydleli v Přerově, kde našli pocit stabilního domova.

Ludmila Novotná pracovala nejprve v Jutě, zde ale naplno propukla alergie na laky, získaná vdechováním výparů z otcovy dílny v dětství. Z práce musela odejít. Po mateřské už bylo těžší najít práci, která by šla skloubit s péčí o děti, nakonec začala roznášet noviny a později pracovala jako listonoška. Vycházela brzy ráno, než děti vstaly do školy, byla už doma, aby je vypravila. Jako doručovatelka prožila i první hodiny 21. srpna 1968, dne, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. „To byla hrůza, my měli srovnaný noviny do kabel a než jsme vyjížděli, přišel šéf z pošty v Přerově a říká: ‚Děvčata, jsme zabraní Rusákama, kdybyste zjistili, že vás někdo sleduje nebo pronásleduje, praštěte kabelama a utečte dom‘. Tak já to roznesla, přišla jsem domů a plakala, manžel ještě spal, ještě nešel do práce. Říkám: ‚Dalibore, vstávej, je válka!‘ A on mi říká: ‚Ne, válka není, ale asi nás obsazují‘, protože jako voják byl informovaný.“ Téhož dne dostala nevlastní matka Ludmily mrtvičku. Ležela v prostějovské nemocnici, když se za ní po dvou dnech vypravili, pětkrát je cestou zastavili vojáci, do nemocnice se nedostali. Zemřela za čtrnáct dní.

Revoluční události roku 1989 Ludmila Novotná neměla příliš čas řešit, byla ještě zaměstnaná jako vedoucí kuchyně v mateřské škole, v průběhu roku odešla do důchodu. V době generální stávky dostali s manželem rekreaci v Piešťanech od ROH, byla to jejich poslední společná dovolená, manžel už měl zdravotní potíže. Zemřel roku 1994, po dvou mrtvicích jej doma při zaměstnání a péči o děti opatrovala patnáct let. Třetí mrtvice se mu stala osudnou. Ludmila Novotná začala roku 1996 vypomáhat jako kuchařka na faře v Olomouci. Z plánované čtrnáctidenní výpomoci se stalo osm let. Když jí bylo sedmdesát let, opravdu odešla na odpočinek. Kromě péče o rodinu také většinu svého dospělého života dobrovolně provázela nevidomé. V roce 2023, v době natáčení žila v Olomouci.

Zdroje: https://www.nemcicenh.cz/file.php?nid=18096&oid=8313707