The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor David Jan Novotný (* 1947)

• narodil se 28. listopadu 1947 v Praze

• otec Jan Blahoslav Novotný po únoru 1948 přišel o práci kreslíře ve Svobodném slově

• někteří členové rodiny byli v 50. letech vězněni

• 1965 maturoval na jedenáctiletce v Botičské ulici

• pracoval jako závozník a v dalších manuálních profesích

• v době jeho základní vojenské služby (1968-1970) většina členů jeho rodiny emigrovala

• 1971-1976 studoval scenáristiku na FAMU

• v 70. letech se oženil, synové Josef (1975) a Matěj (1977)

• od 1977 působil jako scenárista na Barrandově

• sestra Marta Kellerová signatářkou Charty 77

• od 1990 pedagogem scenáristiky na FAMU

• vyučoval na soukromé Literární akademii a Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy

• v 90. letech konvertoval k judaismu

• autorem mnoha beletristických knih, mimo jiné na téma židovské mystiky

Scenárista a spisovatel David Jan Novotný prošel v mládí řadou profesí: pracoval na poště i v divadle Semafor, jako závozník v pekárnách i v mýdlovaru, jako dělník v tiskárně. Díky tomu, že manuální práce pro něj nebyla strašákem, procházel s lehkostí a humorem obdobím normalizace, kdy mnoho jeho kolegů přistupovalo na kompromisy s totalitní mocí. 

Jeho dědečkem z otcovy strany byl evangelický farář a teolog Adolf Novotný. Za druhé světové války, kdy působil jako farář v Krabčicích u Roudnice nad Labem, tam vystavoval falešné křestní listy mladým židovským dívkám z okolí. Se svou ženou Martou je ukrývali v roudnickém Ústavu pro mladé dívky, kde babička působila jako ředitelka. 

Otec pamětníka Jan Blahoslav Novotný pracoval před rokem 1948 ve Svobodném slově jako grafik a kreslíř politických karikatur. Matka, kterou ve svém vyprávění tituluje Květinka, pocházela z katolické rodiny. Byla také původně grafička, po narození dětí pak byla v domácnosti. 

Jan David Novotný přišel na svět 28. listopadu 1947 v Praze a vyrůstal se dvěma staršími sestrami. Soudržná rodina měla blízko také k prarodičům, otcovu bratrovi – strýci Pavlovi a dalším příbuzným. 

Mít příbuzné ve vězení nebylo nic zvláštního

Matka již během těhotenství onemocněla tuberkulózou a její stav byl vážný, takže těsně po chlapcově narození ji odvezli do jiné nemocnice. První měsíce života proto David Jan Novotný strávil v kojeneckém ústavu. Matčina nemoc byla také důvodem, proč jeho rodina po únoru 1948 neemigrovala, přestože nastupující komunistický režim pro ni představoval hrozbu. 

Nastupující stalinistická totalita, z níž si David Jan Novotný pamatuje hlavně řeči o tom, že „to brzy praskne“, postihla hned několik členů jeho rodiny. Babičce Martě komunisté zestátnili velkostatek u Kyjova, dědeček Adolf už nemohl vyučovat na teologické fakultě, protože, slovy pamětníka, „nechtěl smiřovat Pánaboha s Marxem“. Na fakultě byl zaměstnán ještě do roku 1955, protože pracoval na připravovaném biblickém slovníku, a posléze působil jako farář ve Strašnicích. 

Otec Jan Blahoslav byl v roce 1948 propuštěn z redakce Svobodného slova a nastoupil v truhlářské dílně podniku Propagační tvorba. „Pro mě to mělo výhodu, protože když jsem se hlásil na školu, uváděl jsem, že otec je dělníkem. Byl ale dělníkem z rozhodnutí strany,“ říká David Jan Novotný. V pozdějších letech se otec v Propagační tvorbě znovu dostal na pozici grafika, takže se opět aspoň do jisté míry mohl věnovat výtvarné práci. 

Otcův bratr, strýc Pavel Novotný, pracoval jako mikrobiolog v laboratoři pod vedením Zdeňka Patočky. Laborantka Marie Ufová mu nabídla členství v údajné protistátní skupině: „On byl mladý, svobodný. Myslel si, že se dělá zajímavou a že ho chce sbalit. Nadával jí, ať nehloupne a vymývá Petriho misky,“ vypráví David Jan Novotný. Ukázalo se však, že Marie mluvila pravdu. Její činnost byla v roce 1951 odhalena a odsoudili ji na patnáct let. Strýce Pavla uvěznili také, za to, že ji neudal. 

Z vězení se dostal předčasně díky intervenci svého bývalého nadřízeného Zdeňka Patočky, který ho vyreklamoval jako odborníka při epidemii úplavice v královéhradeckých kasárnách. Pavla Novotného tam vyslali, aby odebral vzorky, a zbytek trestu si odsloužil u Pomocných technických praporů. 

Ve vězení skončila také prateta Olga, manželka bratra pamětníkova dědečka, která žila v Kroměříži. Její muž Gustav Novotný byl zubař, a když za války zemřel, Olga po něm zdědila prosperující praxi. Při znárodnění ukryla doma v květináčích velké množství zubařského zlata, které postupně rozprodávala, aby měla na živobytí. Někdo ji ale udal a tři a půl roku byla vězněna v ženské věznici v Pardubicích. 

S jejím propuštěním se pojí tragikomická historka. Davidovi prarodiče jí na uvítanou chtěli koupit luxusní dárek, a tak v prodejně Bijoux de Bohème na Staroměstském náměstí zakoupili štrasový náhrdelník. „Ona otevřela tu krabičku, hned ji zaklapla a vyhodila oknem,“ vzpomíná David Jan Novotný. Vyšlo najevo, že jako vězeňkyně v Pardubicích musela vyrábět právě tuto bižuterii, kterou Československo vyváželo do celého světa. 

Mít příbuzného ve vězení v té době nebylo nic deklasujícího, připomíná David Jan Novotný: „Žil jsem v prostředí, kde bylo běžné, že rodiče některých spolužáků byli zavření nebo skončili u PTP. Byla ostuda mít rozedenou nebo svobodnou matku. Ale aby byl někdo z rodiny ve vězení, to byla běžná věc. Nepřišlo nám to jako něco nepatřičného.“ 

Socialismus s lidskou tváří - contradictio in adjecto

Do roku 1951 rodina žila v domě se zahradou v ulici Na baště sv. Tomáše na rozhraní Hradčan a Letné. Když byly Davidovi čtyři roky, přestěhovali se do Bílkovy ulice na Josefově a tato čtvrť zůstala jeho domovem až do současnosti, i když z Bílkovy po pár letech přesídlili do Pařížské a později v dospělosti domu U Celestýnů v Dlouhé. 

„Předtím jsem byl zvyklý, že ze zahrady vyběhnu po schodech rovnou do kuchyně. Najednou jsme se přestěhovali do čtvrtého patra činžovního domu, stromy tam nebyly žádné, ta výška mě trochu děsila. Ale postupně jsem si zvykl a začal jsem objevovat okolní ulice.“  

Přestože doba, v níž prožíval dětství, byla tíživá, osobně to nijak nepociťoval a díky rodinné soudržnosti vyrůstal v láskyplném, podnětném prostředí. Na návštěvu často přicházeli otcovi umělečtí přátelé z předválečných dob, kdy často kreslil karikatury známých herců. Rodina se účastnila bohoslužeb v nedalekém evangelickém kostele sv. Salvátora, starší sestry ještě ve škole zažily výuku náboženství. 

Sestra Jana, řečená Honzička, posléze vystudovala konzervatoř v Kroměříži a Marta výrobu hraček a loutek na Střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově. David Jan nastoupil po absolvování základní školy na jedenáctiletku v Botičské ulici. Jeho matce se v té době znovu vrátila tuberkulóza, a tak situace v rodině byla složitá, mnoho povinností dopadlo na starší sestru Martu. „Do školy jsem chodil, jenom protože se tam muselo chodit,“ říká David Jan Novotný. Trápila ho hlavně matematika a chemie, odmaturoval se čtyřmi čtyřkami. 

V maturitním ročníku roku 1965 se hlásil na dokumentární tvorbu na FAMU, ale škola dávala přednost uchazečům s praxí, a tak vystřídal několik  zaměstnání. Pracoval na poště v Hybernské ulici, později jako asistent Jiřího Suchého v divadle Semafor i jako závozník v mýdlovaru, rozvážel také chleba ze smíchovských pekáren. V roce 1968 našel uplatnění na Barrandově jako asistent kamery a režie. 

Nastupující politické uvolňování v době Pražského jara vnímal s určitou skepsí: „Někdo přišel s tím termínem socialismus s lidskou tváří. Ale to je contradiction in adjecto. My jsme nevěřili, že komunismus se dá jakkoli vylepšit. Takže naše jásání nebylo nijak veliké.“

V léte 1968 jel s přáteli na dovolenou do Rumunska a uvažoval o tom, že se už do Československa nevrátí: „Sednu na loď, odjedu do Turecka, na Blízký Východ,“ řekl kamarádům. Ti ho ale přesvědčili k návratu do Československa. „Po dovolené jsem šel znovu do práce na Barrandov a druhý den tady byli Rusové,“ konstatuje. 

Kulky mu hvízdaly nad hlavou

Předvečer invaze vojsk Varšavské smlouvy, 20. srpna, strávil David Jan Novotný s přáteli v hospodě. Když se dlouho po půlnoci vracel domů, na Staroměstském náměstí zahlédl muže v uniformách, kteří tam rozestavovali jakousi vojenskou techniku. Šel spát a krátce nato ho probudil telefon. „Jsou tu Rusáci,“ sdělila mu kolegyně z Barrandova. „Co mě budíš, já jsem je teď potkal,“ zamumlal rozespale a zavěsil. Teprve v tu chvíli si naplno uvědomil, že muži, které viděl na náměstí, měli sovětské uniformy: „Naráz jsem vystřízlivěl a vyběhl jsem ven.“ 

V následujících hodinách se David Jan Novotný účastnil bojů okolo budovy Československého rozhlasu. „Když to tam začali kropit, plácl jsem sebou za obrubník. Nad hlavou mi hvízdaly kulky. Nevěřil bych, že se dokážu zploštit jako list papíru.“ Teprve když kolem sebe viděl raněné i mrtvé, uvědomil si, v jakém nebezpečí se nachází. „Neměli jsme nic lepšího na práci než sehnat kovové kramle, pořádně se rozmáchnout a udělat díru do barelu s naftou, který měli Rusové připevněný na tanku. Stačilo udělat do toho díru a zapálit ji.“ Později si také na bundu našil československou vlajku: „Byl to takový neprozřetelný vlastenecký počin. Říkali mi: ,Jsi blbej, teď máš na zádech terč, sundej si to.’“ 

Davidovi rodiče se po okupaci Československa rozhodli emigrovat, odjeli do Německa a posléze do Švýcarska, stejně jako babička, sestra Honzička a strýc Pavel s rodinou. On sám ovšem do ciziny odcestovat nemohl, protože krátce předtím dostal povolávací rozkaz. V takové situaci bylo nemožné získat cestovní pas, navíc by mu hrozilo obvinění z vyhýbání se vojenské službě. „Řekl jsem si, že si odkroutím ty dva roky a pokusím se odjet, až se vrátím z armády.“ 

Kdo tu ještě zůstal?

David Jan Novotný nastoupil nejprve ke spojovacímu útvaru v Litoměřicích, ale protože měl příbuzné v zahraničí, byl přidělen do fotooddělení. S rodiči si dopisoval prostřednictvím tety Olgy, která žila v Kroměříži. 

Během vojenské služby byl svědkem prověrek mezi profesionálními důstojníky: „Začali vyhazovat vojáky, kteří nesouhlasili s okupací Československa. Ti to nesli velmi úkorně, protože předtím věřili Sovětskému svazu. Pro mě bylo nepředstavitelné, že někteří se na ně dívali jako na hrdiny. Vždyť sloužili v komunistické armádě! Jací hrdinové? Neměli lézt do spolku, který je nespolehlivý.“ 

Na vojně vypomáhal také v knihovně, kde roku 1969 zažil vyřazování čerstvě vydaných knih, jejichž vydání bylo povoleno ještě před invazí vojsk Varšavské smlouvy. Vojáci, kteří přitom vypomáhali, si vyřazené knihy rozebírali a posílali domů. „Přišli jsme k titulům, které se vůbec neobjevily v knihkupectvích. Nevýhoda byla, že jsem je posílal kamarádům, kteří mi je potom často už nevrátili. Ale to nevadí, knihy mají putovat, ne ležet v knihovnách.“ 

Z vojny se vracel do Prahy, která vypadala výrazně jinak, než když odcházel. Atmosféru změnila nejen postupující normalizace, ale i fakt, že celá jeho rodina i mnoho přátel emigrovalo. „Obvolával jsem kamarády a zjišťoval, kdo tu ještě je a kdo se už odstěhoval. Hlavní kamarádi naštěstí zůstali. Začalai jsme se společně tou podivuhodnou dobou propíjet, protože se zdálo, že nic nemá smysl.“ 

V naději, že se mu povede odjet na Západ za rodiči, si koupil rekreační zájezd do Itálie, ale nedostal cestovní pas a peníze zaplacené za zájezd pak obtížně získával zpět. Na Barrandov ho už zpátky nevzali, a tak začal koncem roku 1970 pracovat v tiskárně. Současně dělal znovu přijímací zkoušky na FAMU, tentokrát na obor scenáristika a dramaturgie. Členem přijímací komise byl mimo jiné i spisovatel Milan Kundera, který ještě v té době na scenáristice vyučoval. Podle svých slov byl přijat na poslední chvíli: „V květnu 1971 vydal ministr školství příkaz, že uchazeči, kteří mají politické problémy nebo někoho z rodiny v emigraci, nesmějí být přijati na vysokou školu. Ale Ivan Osvald, tehdejší šéf katedry scenáristiky, řekl, že na to nemusejí brát zřetel, tyto vyhlášky nemají zpětnou účinnost. V dalších letech už ale nepřijali nikoho s pochybným politickým profilem.“ 

Krátce před začátkem studia, v srpnu 1971, se seznámil se svou budoucí ženou Olgou. Pocházela také ze Starého Města, bydlela v domě U Celestýnů v Dlouhé ulici, jen pár kroků od jejich bytu v Pařížské. Vzali se v evangelickém kostele U Salvátora, kde je oddal manžel Davidovy sestry Marty, evangelický farář Jan Keller. Ženichovu matku, která byla v emigraci, zastoupila jeho teta. Mladí manželé začali žít v Dlouhé u Olžiných rodičů. 

Marxismus popírá Pánaboha 

Během prvního ročníku na FAMU ještě přežívala uvolněnější atmosféra, ale později se vedoucím jejich ročníku stal nechvalně proslulý Ludvík Toman, šéfdramaturg a normalizátor Barrandova, jehož David Jan Novotný nazývá „hrobařem českého filmu“ a dodává:  „Od té doby jsme se museli ve scenáristice vzdělávat sami. Různě jsme to chytali ze vzduchu, i když, upřímně řečeno, scenáristiku člověk studovat nemusí. Musíte znát jen techniku, jak napsat scénář. Člověk musí umět odvyprávět dobrý příběh, vyprávět ho pomocí obrazu a ne spoustou slov jako rozhlasovou hru. My jsme to odkoukávali z dobrých starých filmů.“ 

Větší problém představovalo uplatnění po dokončení studia. Na Barrandově v té době v rámci normalizačních čistek vyhazovali mnoho lidí a přijímali podle jeho slov jen ty, kteří byli v KSČ. To pro Davida Jana Novotného nepřipadalo v úvahu: „Marxismus popírá Pánaboha. Já jsem věřící člověk, takže to prostě nejde, to si nesrovnám v hlavě. Nehledě k tomu, že příbuzenstvo by se mnou do smrti nepromluvilo.“ Předem tedy počítal s tím, že se bude živit rukama, možná ani nedostuduje. 

Ještě během studia ho navíc předvolali k výslechu na Státní bezpečnost v Bartolomějské. „Nějaký kapitán Mourek – určitě se jmenoval jinak – na mě dělal takový nátlak. Že prý jsem nedávno žádal o pas a že by to možná šlo, kdybych trošku spolupracoval. Když jsem řekl, že to nepřipadá v úvahu, naznačil, že bych nemusel dostudovat. Odpověděl jsem mu, že jsem se už dřív živil rukama a nic mi to neudělalo. Tak budu znovu pracovat rukama, a co?“ 

Práci na Barrandově nakonec získal i jako nestraník, ale později znovu musel čelit nátlaku, aby se stal členem KSČ. Jeden z kolegů mu dokonce oznámil, že už ho nahlásili jako kandidáta a že bude průšvih, pokud do strany nevstoupí. „Podivoval jsem se té jejich naivitě. Někteří kolegové scenáristé do KSČ vstoupili s hloupými argumenty, že budou rozkládat stranu zevnitř. Spíš bych dokázal akceptovat, kdyby řekli, že tomu stoprocentně věří. Ale když to někdo udělá z prospěchářských důvodů a ještě se vymlouvá, aby se obhájil před kamarády, nemůžu se s ním dost dobře bavit. To je věc vnitřní integrity a svědomí.“ 

Do Švýcarska za rodiči

Manželům Novotným se narodili dva synové, Josef v roce 1975 a Matěj v roce 1977. Davidova sestra Marta ve stejném období podepsala Chartu 77, on sám se však na její signatáře díval částečně kriticky: „Když jsem tam četl jména bývalých komunistů, kteří v padesátých letech vylučovali své spolužáky z vysokých škol, řekl jsem si, že pod to se podepsat nemůžu.“ 

V roce 1981 dostal David Jan Novotný poprvé výjezdní doložku na Západ, aby mohl navštívit své rodiče a další příbuzné, s nimiž se třináct let neviděl. Znovu mohl vycestovat již v následujícím roce, tentokrát i s manželkou Olgou. Během cesty za příbuznými do Velké Británie byl David Jan Novotný z kuriózních důvodů zadržen na hranicích v přístavu v Calais: „Tehdy pátrali po členech teroristické skupiny Frakce Rudé armády. Všude visely plakáty s fotografiemi vousatých mužů. A já jsem byl černovlasý a měl jsem vousy, tak mě vytáhli z auta ven. Málem nám ujel trajekt.“ 

V roce 1983 zemřel Davidův otec a matka se rozhodla k návratu do Československa. Žila zpočátku v jejich starém bytě v Pařížské, později v Ruské ulici ve Vršovicích, až do své smrti roku 1997. 

Strýc Pavel se do Československa nikdy nevrátil natrvalo, ale po roce 1989 pravidelně přijížděl na návštěvu. 

Od evangelické víry k judaismu

„Když jsme se v osmdesátých letech různě dohadovali s kamarády katolíky, co bude, až komunisti padnou, říkal jsem: ‘Teď jsme všichni zajedno, ale uvidíte, že až to praskne, začneme se hádat’. Označovali mě za naprostého škarohlída,“ vzpomíná David Jan Novotný. Nástup Gorbačova a perestrojky vnímal stejně skepticky jako předtím Pražské jaro: „Vylepšovat komunismus je iluze. Můžete ho buď upevnit nebo zrušit. Buď se to celé rozsype, nebo Gorbačova sestřelí a přijde nový Brežněv.“ 

V pátek 17. listopadu 1989 se účastnil synodu evangelické církve na Vinohradech, odkud vyrazil na studentskou demonstraci na Albertově. Nepokračoval ale s průvodem na Vyšehrad a vrátil se do sídla evangelické církve na VInohradech, kde je zastihla zpráva o masakru na Národní třídě. 

V roce 1990 se účastnil znovuzaložení filmového a televizního svazu FITES, kde působil jako místopředseda. Na Barrandově se rozhodl k výpovědi ve chvíli, kdy se začalo mluvit o jeho privatizaci: „Bylo mi jasné, že je to neudržitelná záležitost, i když mnoho mých kolegů naříkalo, jak je ta privatizace strašná věc.“ 

V témže roce nastoupil jako pedagog scenáristiky na FAMU, kde byl v roce 2001 jmenován profesorem, a později začal vyučovat i na Fakultě sociálních věd UK, kde působí dodnes. 

David Jan Novotný nemá židovské kořeny, v devadesátých letech však konvertoval k judaismu: „Chodím už čtvrt století pravidelně do synagogy každý předvečer šabatu a o šabatu ráno - pokud jsem tedy v Praze - , dodržuji šabat a držím všechny židovské svátky, studuji na stará kolena judaismus, přednáším o židovské literatuře.“ Napsal také několik beletristických knih s židovskou tematikou. S hlubokou znalostí židovské historie, tradice i hebrejštiny nově rozehrává starozákonní motivy i staré židovské příběhy a jejich prostřednictvím s mystikou i humorem nahlíží na současný svět.