„Pokud jde o knihy, to vám povím jednu historku. Libri prohibiti. V roce 1969 se začaly z knihoven vyřazovat nepohodlné knihy. Přišly seznamy, co se má vyřadit. A my jsme s tou paní Fraňkovou některé knihy vybírali. Říkám si, hm, těch je škoda do stoupy. Dával jsem si je stranou a posílal je domů a kamarádům. Vydávání knih totiž mělo takový dojezd, ještě v roce 1969 vycházely knihy, které byly povoleny ještě v roce 1968, ale pak už byly zakázány, takže se ani neobjevily na pultech. Ale objevily se v té knihovně. Takže my jsme si s několika kamarády ty knihy rozebrali, co koho zajímalo. Tak jsme přišli k titulům, které se neobjevily ani v knihovnách, ani v knihkupectvích, což byla výhoda. Nevýhoda byla, že jsem ty knihy posílal kamarádům a mnoho z nich se mi potom už nevrátilo. Zkrátka se rozpůjčovaly. Samozřejmě, protože ty knihy kolovaly jako samizdat. Když vyšly nějaké knihy Škvoreckého, které pak už nemohly vyjít, tak si to lidé půjčovali a někde ve světě se to ztratilo. Ale knihy mají putovat, ne ležet v knihovnách.“
„To bylo docela krušné. Zrovna tady na Václavském náměstí u muzea jsem stál na té rampě, když to tam začali kropit. Plácl jsem sebou za ten obrubník a v životě bych nevěřil, že se dokážu zploštit jako list papíru. Protože když vám nad hlavou hvízdají kulky a vidíte vedle sebe raněné a mrtvé, je to nepříjemný pocit. Nezapomeňte, že mně bylo necelých jednadvacet. Člověk měl vztek. Takže jsme neměli na práci nic lepšího než sehnat kramle. Oni měli vzadu na tancích barely s naftou, což jsem teda nepochopil. Když jedu do bitvy, tohle bych si na tanku nenechal. Stačilo se pořádně rozmáchnout kramlí, udělat do toho díru a zapálit ji. Ale to jsme si neuvědomili, že náboje z těch kulometů a samopalů vás dovedou zabít. Teprve pak, když člověk viděl ty raněné. Takže jsem si dával pozor. A ještě jsem udělal jednu neprozřetelnost, to byl takový vlastenecký počin, že jsem si na záda od bundy našil československou vlajku. A teď mi říkali: ,Seš blbej, máš na zádech terč, sundej si to.' Někdy to byl nepříjemný pocit. A potom, když vyhlásili stanné právo, nesmělo se chodit v noci ven. To bylo docela ouvej. Někde jsme večer byli, a když jsme se vraceli domů, museli jsme na ulicích koukat, jestli nejede nějaké auto. Protože oni po každém, kdo se v noci objevil venku, mohli střílet. To nebyl zrovna příjemný pocit.“
„S pratetou to byla komická záležitost, to jsem popsal v té knize. Ona seděla v Pardubicích a když se vracela – ona byla bezdětná – dědeček s babičkou říkali, my té Olze musíme něco dát. Na rohu Pařížské ulice a Staroměstského náměstí, teď tam prodávají nějaké drahé hodinky, ale předtím tam byla prodejna Bijoux de Bohème. Takové náhrdelníky a náramky, skleněné kamínky zasazené ve stříbře nebo v alpace. Oni to koupili té Olze a ona to otevřela, když přišla k nám do Pařížské. Tam jsme ji všichni čekali. Ona to otevřela a hned to zaklapla a vyhodila to oknem. Protože v Pardubicích ty ženské musely pracovat, měly černý samet a třídily tahle sklíčka. Tam totiž tu bižuterii vyráběli. Ta se vyvážela do celého světa. Po celém světě to kupovaly bohaté ženské, že je to úplně nádherné, a nevěděly, že to vyrábí vězeňkyně v Čechách, v Pradubicích. My jsme se tomu docela nasmáli. Dědeček s babičkou jí to koupili jako drahý dárek a netušili, že oni to tam ve vězení přebírají, že to tam vyrábějí.“
David Jan Novotný se narodil 28. listopadu 1947 v Praze v rodině grafika a ilustrátora Jana Blahoslava Novotného. Vyrůstal se dvěma staršími sestrami v evangelickém prostředí, jeho dědečkem byl evangelický farář a teolog Adolf Novotný. Od jeho čtyř let rodina žila na Josefově v srdci Starého Města pražského. Po absolvování jedenáctiletky nebyl přijat na dokumentární tvorbu na FAMU a před nástupem na vojenskou službu vystřídal několik převážně manuálních zaměstnání. 21. srpna 1968 se účastnil bojů u budovy Československého rozhlasu. Krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy celá jeho rodina emigrovala, on ale odjet nemohl, protože v té době již obdržel povolávací rozkaz, a tudíž mu nevydali cestovní pas. Po návratu z vojny roku 1970 začal pracovat v tiskárně, krátce poté však byl přijat ke studiu scenáristiky na FAMU. V sedmdesátých letech se oženil a narodili se mu dva synové, Josef (1975) a Matěj (1977). Pracoval jako scenárista a dramaturg na Barrandově. V roce 1981 mohl poprvé vycestovat za rodiči do Švýcarska. Jeho matka se po smrti otce roku 1983 vrátila do Československa. Po roce 1989 během privatizace Barrandova odtamtud odešel a začal působit jako pedagog na FAMU a na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Od roku 2008 přednášel dramaturgii na Literární akademii, kde byl v letech 2010–2013 prorektorem. Je autorem několika scénářů a mnoha beletristických knih. V devadesátých letech konvertoval k judaismu, napsal několik knih s tematikou židovské mystiky a historie.
