The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

George Novotný (* 1947)

• narozen 21. září 1947 v Praze

• otec Antonín Novotný pracoval v Malostranské besedě

• vyučil se potrubářem

• v roce 1968 se dvakrát neúspěšně pokusil o útěk

• v roce 1969 emigroval

• pobýval v uprchlickém táboře v Itálii

• v letech 1969–1991 žil v Austrálii

• v roce 1991 se nakrátko vrátil do Československa

• nakonec zůstal v Austrálii

Celoživotní touha po svobodě George Novotného neopustila ani po dvou neúspěšných pokusech o útěk z Československa. Snaha o život na Západě byla naplněna třetím úspěšným přechodem hranic. Díky tomu se George Novotný dostal až do Austrálie, kde mohl začít nový život.

V Malostranské besedě se scházeli všichni

Jiří František Novotný se narodil 21. září 1947. Své dětství prožil v Praze na Malé Straně. Otec Antonín se staral o fungování Malostranské besedy. I díky tomu bylo dětství pamětníka, jak sám říká, krásné a neobyčejné. Od maminky Giovanny podědil touhu po cestování a poznávání cizích zemí. Ona sama totiž jako dítě přišla do Československa z Itálie. „V Malostranské besedě se scházeli všichni. Děti, dospívající, dospělí, v besedě to byl totiž úplně jiný svět,” vzpomíná George Novotný. Škola ho příliš nebavila. Byl snílek, dnes by se dalo říct bohém, a podle toho studijní výsledky vypadaly.

Rodina zůstávala v Malostranské besedě i během komunistické vlády, a to přes to, že otec komunistou nikdy nebyl. „Táta tomu jediný rozuměl, jak to v besedě funguje, proto ho tam nechali,” říká pamětník. V šedesátých letech začal Jiří Novotný docházet do učení na potrubáře. Zde si začal více uvědomovat, jak nebezpečný komunismus je. „Člověk měl strach. Nikdo nevěděl, před kým může mluvit, proto jsem radši mlčel.”

Řekli nám, že už jsme odvolili

Po vyučení čekala Jiřího Novotného vojna. Ta byla tou poslední pověstnou kapkou, kdy v něm dozrál plán na útěk na Západ. „Na vojně jsem byl v Počáplech u Mělníka u ženijního oddílu. Zkoušeli mě dát i do vojenské školy, ale zde jsem neuspěl, protože mě to nebavilo. Převeleli mě do Litvínova dělat raketové základny a tady jsem se jim zbláznil.” Jiřímu Novotnému se povedl husarský kousek. Vzhledem ke svým zkušenostem z Malostranské besedy předstíral vojenskému vedení duševní chorobu. „Divadlo mi bylo vždycky blízké. Nahrál jsem, jak jsem nešťastný, mám deprese a mezi ostatními vyprávěl o tom, jak se chci zastřelit. Skončil jsem v blázinci ve Vojenské nemocnici v Brně. Chtěl jsem prostě pryč z vojny.”

Během výcviku zažil několik bizarních situací. Nejvíce v něm zůstal zakořeněn podvod, který byl na vojáky spáchán během voleb. „Vždy jsme volili v celých praporech. Čekali jsme tedy, až budeme moci odvolit. Najednou však přišlo velení a řeklo, že už jsme všichni odvolili komunistickou stranu. To ale nebyla pravda. V tu chvíli jsem odmítl mít s komunistickou stranou cokoliv společného a už jsem jen hledal cestu ven.” Jiří Novotný nakonec odešel pracovat do Příbramských dolů. „Zkrátilo mi to vojnu o tři měsíce. Byla to nebezpečná práce, ale velice dobře placená. Byl jsem tam asi šest měsíců. Poté jsem šel na železo do Ostravy.”

Když jsme vyšli ven, už všude pobíhali lidé

Do Prahy se Jiří Novotný vrátil několik dnů před okupací vojsky Varšavské smlouvy. „Když přišli Rusové, tak pak už jsem jen hledal cestu ven.” Okupaci prožil na Malé Straně. „Byli jsme zrovna v nějakém nočním podniku, a když jsme vyšli ven, už všude pobíhali lidé. Ptali jsme se policisty, co se děje, a on, že nás napadli Rusové. Tak to jsme se mu vysmáli. Nevěřili jsme tomu.” Jiří Novotný dále také vzpomínal na střelbu, která se od rána 21. srpna ozývala po celé Praze.

Po okupaci se Jiří Novotný rozhodl, že uteče na Západ. Chtěl se dostat do Itálie, kde žili příbuzní jeho matky. K útěku se připravoval už v srpnu 1968. Od známého si zapůjčil pas. Plán se zrodil rychle a impulsivně. Bohužel podle toho útěk i dopadl. „Odjel jsem vlakem směrem na Vídeň. Na hranici po mně chtěl jeden z důstojníků vidět pas. Chtěl jsem po něm víza, ale on mi je dát nechtěl. Pořád mluvil jen o tom, že víza si musím zařídit v Praze. Strhla se mezi námi hádka a mně se povedlo mu pas sebrat, sednout na vlak a ujet zpátky do Prahy. Měl jsem strašný strach, že se podívá na fotku v pase a zjistí, že to nejsem já. To bych šel rovnou sedět.”

O další útěk se Jiří Novotný pokusil krátce poté. Tentokrát se z Československa vydal pěšky. „Byl jsem pořád krátce po vojně, tak jsem si myslel, že jsem pořád voják a že když budu s těmi vojáky mluvit a dám jim nějaké peníze, že mě třeba pustí. Já jim dal několik tisíc korun, ale oni mě stejně udali. Kapitán se mě ptal, co tam dělám, a já popravdě řekl, že chci utéct. On mi odvětil, že když jsem mu nelhal, že mě pustí, ať jedu do Prahy vyřídit si potřebné dokumenty.”

To byla krásná doba

Jak se říká, do třetice všeho dobrého i zlého. Pro Jiřího Novotného skončil třetí pokus o emigraci šťastně. Tento útěk naplánoval společně se svým známým. Pomohlo jim k tomu povolení vycestovat do Rumunska, odkud pokračovali stopem přes hranice Jugoslávie až do Itálie. Tam pamětník mířil za svými příbuznými. „V Jugoslávii jsme stopovali směrem na hranice. Tam se k nám připojil voják, který nás měl hlídat. My ho ale v noci opili a hranice jsme překročili ve tři ráno. Z Jugoslávie nás nechtěli pustit a tohle bylo velké štěstí.” Celá cesta trvala necelé čtyři dny.

V Itálii se migranti dostávali do uprchlického tábora. Pamětník těžil z toho, že měl v Itálii příbuzné. Nakonec získal uprchlický pas. Snil o cestě do Austrálie. Musel ale čekat na potřebné dokumenty k vycestování. „Při tomto čekání jsem cestoval po Itálii. Bylo to skoro půl roku. Za tu dobu jsem se naučil italsky. To byla krásná doba. Italové s námi sympatizovali a mně hodně pomohli. Kde bylo potřeba, tak jsem se nabídl a dělal jakoukoliv práci, která přišla.”

Mamince zůstala fotka z občanky

„V Austrálii žila sestra mé maminky, proto jsem se tam chtěl dostat,” říká ve svém vyprávění George Novotný. Po příjezdu do Austrálie se začal učit anglicky a posléze procestoval celou zemi. Čekání na občanství bylo dlouhé. Trvalo celé tři roky, než mu ho udělili. S Československem ztratil trvalý kontakt. S rodiči nemluvil více než deset let. „Vzhledem k tomu, že jsem hodně cestoval a nevěděl jsem, kde budu druhý den, bylo těžké psát dopisy,” vysvětluje George Novotný. S maminkou se setkal až po pádu železné opony v roce 1991, s tatínkem se už neviděl. „Po mém odchodu maminku pozvali na policii a tam policista odstřihl moji fotografii z občanky a dal ji mamince. Říkal, že už mě nechytí, tak ať má alespoň tu fotku. Mám ji tady teď v Austrálii.”

Už před pádem komunismu se Jiří Novotný snažil získat v Austrálii výjezdní dokumenty, aby mohl vycestovat zpět do Československa. Bylo mu ovšem řečeno, že nejdříve musí požádat o milost prezidenta republiky, aby se mohl vrátit. „Ptal jsem se úřednice na konzulátu, jak dlouho vyřízení dokumentů může trvat, a ona mi říkala dva tři roky. To jsem byl strašně naštvaný, protože to bylo v době, kdy můj otec umíral. Odešel jsem a o pas přišel žádat znovu až po revoluci.” O pár let později byly tyto dokumenty vydávány na počkání.

Do Československa se George Novotný vrátil až v roce 1991. Nejdojemnější bylo setkání s maminkou, kterou neviděl přes 20 let. Vzpomíná také na jednu vtipnou historku, která se mu stala na letišti v Praze. „Když jsem přiletěl do Prahy, tak jsem měl plnovous, zatímco na fotografii v pasu jsem vousy neměl. Kluk, který mi dokumenty kontroloval, mi říkal, že mě nemusí vůbec do země pustit. Tak jsem mu odvětil, že já si můžu ty vousy klidně tady oholit, aby mě poznal.”

Samozřejmě zvyknout si po tolika letech opět na život v Československu bylo složité a Jiří Novotný na to nerad vzpomíná. „Potkával jsem kamarády a oni na mě tak smutně koukali, protože já si s nimi nemohl povídat. Nešlo to. Nemohl jsem se vůbec vyjádřit. Češtinu jsem někde v mozku měl, ale trvalo delší dobu, než jsem byl schopný opět česky mluvit. Člověk po těch letech přemýšlel jen anglicky.” V nově se budující zemi vydržel George Novotný jen chvíli. Byl již zvyklý žít jinak a jinde. Srdce ho táhlo zpět do Austrálie, kde žil i v době natáčení v roce 2022. Se svojí ženou cestuje a užívá si svobody, která mu byla v mládí odpírána.