Vladimír Novotný

* 1933

  • "Asi řekl to by byl správný germán, jo, plavý vlasy, modrý oči … a tam mě vybrali, tak jsem se dostal do gymnázia. No a v tom gymnáziu je taková historka, že první, co nás učili, nás učili hajlovat. Nevím, jestli to mám vykládat, to byla možná pro ty mladý taková zajímavá historka. První, z tý obecný jsme to prožívali normálně, tady byl velký důraz na němčinu, byla teda povolená jen jedna třída. A první den nás vyvedli ven a chodili jsme … bylo září, bylo vedro, my jsme neměli čepice a my jsme se tam učili … nějaký tělocvikář nás učil jako zdravit árijským pozdravem, hajlovat. No, a já jsem přišel domů, dostal jsem čtyřicítky, dostal jsem úpal, blouznil jsem, a tak si to právě dobře pamatuju, protože museli ke mně volat doktora."

  • "No, a ještě s tímhle se váže taková historka. Tenhle padnul a potom, když je naháněli do družstva, tak tam jeden takový prevít, on si vzpomněl, že měl pušku. Tak někdy v tom asi dva a padesátým tam u tý tety, která byla vdova, po padlým, udělali prohlídku. A našli, jak tam měl schovanou v trámě tu pušku, s kterou bojoval s těma partyzánama. Oni tu tetu sebrali, a ještě jejího bratra, toho druhýho strejdu, který tam bojoval tehdy, a oba je zavřeli a naštěstí pak byla amnestie nějaká, nevím, jestli umřel Zápotocký … jo, jak byly ty amnestie všelijaký, a oni je pustili. A ona by nakonec byla zavřená, protože tam byla zbraň, kterou měl manžel, který padnul s partyzánama!"

  • "No, my jsme jako rodina už museli odejít, no, asi jsme nemuseli, ale rodiče odešli, že jo, nikdo nevěděl, jak ta válka dopadne. Tak odešli, maminka byla s náma, s dětma, měl jsem sestru Jarmilu, maminka se jmenovala Cecílie Novotná, za svobodna se jmenovala Pokorná. No, tak odešla ke své matce, ale tam byl už její bratr, babička a sestra, která měla dítě taky, nemanželské. Takže to bylo dost nabitý, malý domeček. A tatínek zůstal v Turnově, protože bylo jako problém ty lidi zaměstnat, jinde, státní zaměstnance. Nebyli propuštěný, ale neměli práci. Takže rok bydleli odděleně, maminka na Vysočině, na vesnici, tatínek bydlel v tom Turnově, to spojení bylo obtížný. Mimo to jim zablokovali všechny peníze, jak si šetřili, že si koupí domek, tak přišla … todleto … že jim zablokovali ty peníze v Liberci v bance, to jim uvolnili až nevím kdy. Vlastně i ty vzpomínky, jak se líčí, jak to bylo, ale tydlety lidi nebyli tak přijímaní nějak moc příznivě."

  • „Těsně před mnichovskou dohodou jsme odešli, takže já patřím k těm, co byli vyhnáni z pohraničí. Odešli jsme do vnitra Čech, ale byly tehdy problémy s tím. Tatínek byl jako nádražák, tak byl v Turnově. Maminka odešla ke své matce na vesničku na Vysočinu a tam jsme žili u ní v takovým domku, hospodářství. Tehdy byl jako problém, aby nějakým způsobem byli ti lidi začleněni do normálního života, takže to trvalo rok od toho léta 38 až do září 39, než tatínek dostal zaměstnání v Hradci Králové a než jsme tady sehnali byt.“

  • „Paradoxně jsem měl jako dobrej třídní původ, protože tatínek byl jako strojní topič na dráze, takže jako dělník, tak mě nutili, abych šel na nějakou vysokou školu politickou. Mě ta politika hrozně zajímala, ale v tý době samozřejmě jsem to odmítl, a když jsem to odmítl, tak mně řekli, že mě na žádnou vysokou školu nepustí, a maturoval jsem s tím, že prostě nebudu študovat. Měl jsem z toho i určitý problémy zdravotní, protože to opakovaně mě volali do ředitelny a říkali: ,Buď půjdeš tam, anebo nikam.‘ Pak jsem si uvědomil, že oni měli asi kvótu, kterou měli splnit, ale já jsem to odmítl. No, a nakonec mě teda pustili na techniku.“

  • „Při přihlašování do náboženství v dalším školním roce mě ředitel školy, který byl můj známý, od přihlášky intenzivně zrazoval a říkal, že to je, jako když vlastnímu dítěti uvážeš kámen ke krku. Nicméně nakonec přihlášku přijal. Tak to pokračovalo až do osmé třídy. Pak jsem byl náhle zavolán ke svému šéfovi ústavu, kde jsem byl zaměstnán, s tím, že do podniku přišlo hlášení, že dcerka chodí na náboženství a že ji musím odhlásit. Odolával jsem několik měsíců, různě mě předvolávali a naznačovali, že mě jinak vyhodí z práce.“

  • Full recordings
  • 1

    Hradec Králové, 16.04.2018

    (audio)
    duration: 35:44
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Pardubice, 25.05.2021

    (audio)
    duration: 01:39:52
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Pánbůh mne chránil před komunismem

Vladimír Novotný v dětství
Vladimír Novotný v dětství
photo: archiv pamětníka

Vladimír Novotný se narodil 28. ledna 1933 v Liberci. Jeho otec byl na východní frontě I. světové války, prožil prožil ruské zajetí a po vzniku republiky bojoval ve válce proti Maďarsku. Po záboru pohraničí nacistickým Německem jeho rodina patřila mezi uprchlíky z pohraničí, během okupace pamětník vystudoval gymnázium a po osvobození Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Většinu profesního života pracoval ve Státním výzkumném ústavu sklářském v Hradci Králové. Až do roku 1989 musel čelit nátlaku kvůli křesťanské víře, v roce 1968 vstoupil do Klubu angažovaných nestraníků a během normalizačních let nesměl publikovat. Po roce 1989 působil v politice, stal se mluvčím Občanského fóra v podnikové organizaci, vstoupil do Křesťansko-demokratické strany a obnovené Československé obce legionářské. V roce 2021 žil v Hradci Králové.