Marie Obrusníková

* 1936

  • „Vyprávějte nám prosím, jaké to bylo, když jste hledali tátovu pamětní desku a najednou jste ji uviděli. – Nechci na to ani vzpomínat. Všechno jsem si připomněla… Bolestné to bylo. Bolestné i radostné, že jsme ho našli. Dali jsme tam svíčky a květiny a litovala jsem, že to nemohla vidět maminka. Ale maminka už by na tu cestu nemohla. Bylo to pro ni daleko. To by nevydržela. Ale všechno jsme jí to povykládali. Syn měl kameru, tak to všechno nafilmoval. – Myslela jste na to během svého života, jak to asi s tím tatínkem bylo? Co tam prožíval? Představovala jste si to někdy nějak? – A jej! Často. Jako dítě jsem se někdy cítila taková méněcenná. Protože všichni měli tatínka a já jsem neměla. A to mi bylo strašně líto. To vím.“

  • „Pan řídící byl takový čecháček. A my jsme se tak rychle neuměli naučit česky. Pořád neumím dobře česky. Mluvím spíše po našemu. On to bral tak, že jsme Němci, ale my jsem za to nemohli, že jsme byli Němci. Já nevím. Byl na nás přísný, že jsme Germáni. Nevím vlastně, jak to myslel. Byl přísný, že jsem Němka, ale my všichni jsme mluvili tak po našemu. Nešlo to se tak rychle naučit česky. Ani teď neumím správně česky mluvit. To je Hlučínsko. Po válce jsme na tom byli všichni stejně."

  • „Tatínek byl na vojně u Stalingradu a tam byl těžce raněný. Pobýval v nemocnicích a potom přišel na doléčení do Opavy. A z té Opavy dostal ještě zdravotní dovolenou. Maminka mezitím porodila toho nejmladšího. Tatínek ho viděl jeden den a musel zase odjet na vojnu. Protože maminka ležela, tak jsem šla tatínka vyprovodit až do Bolatic na nádraží. Jeden bolatický sedlák vezl vojáky, kteří byli na dovolené, na nádraží do Bolatic. Tak jsem jela s tatínkem. A to jsem ho viděla naposledy. Bylo to v prosinci 1944. Maminka potom dostala ještě dopisy, že jede vlakem až do Itálie, a tam v té Itálii potom padl. Tam byl potom pochovaný. A sestřenice z Německa hledala přes Červený kříž a našla jeho hrob. Tak jsme ho tam potom byli navštívit.“

  • „Panenku, co jsem s ní na fotce, mi potom jedna Rusínka [sovětská vojačka] vzala. To si vzpomínám. Když odjížděli, vzala tu panenku. Utíkala jsem za jejich autem a křičela jsem, že panenku chci. Vzala ji a z toho auta vyhodila, protože jsem tak plakala a křičela. Přitom panence upadla hlava. Potom mi ji dal jeden strýc, ale to bylo až dlouho po válce, do Opavy opravit. Tak mi tu panenku spravili. Na to si pamatuji. A maminka měla šicí stroj a byly tam ty rudoarmějky, bylo tam hodně děvčat, a chodily za maminkou a maminka jim šila podprsenky. Přinesly si nějaké plátno, nevím, kde to posbíraly, maminka je měřila a šila jim podprsenky. A teta Šímová měla strojek, kterým dávala náušnice do uší. Měla ho už dávno. Našly ho, protože ho neměla schovaný, a tak musela těm ruským ženám dávat náušnice, které si přinesly. Nevím, kde to posbíraly. Viděly, že všechny máme náušnice, tak je teta těm ruským ženám připichovala.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 17.06.2024

    (audio)
    duration: 02:11:46
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Ostrava, 28.06.2024

    (audio)
    duration: 01:30:27
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Nemohli jsme za to, že z nás udělali Němce

Marie Obrusníková, asi roku 1954
Marie Obrusníková, asi roku 1954
photo: archiv pamětnice

Marie Obrusníková, za svobodna Schwanczarová, se narodila 10. září 1936 v Kobeřicích na Hlučínsku. Otec Antonín Schwanczar byl zedník a před válkou jezdil pracovat do Německa. Po připojení Hlučínska k nacistické třetí říši v roce 1938 musel narukovat do wehrmachtu. Přežil bitvu u Stalingradu, bojoval na italské frontě a byl dlouho vedený jako nezvěstný. Německá část rodiny až dlouho po válce prostřednictvím Červeného kříže zjistila, že se v Itálii našla jeho vojenská známka. Marie Obrusníková zažila s matkou a bratry přechod fronty Kobeřicemi na jaře 1945. Pamatuje sovětské vojáky, kteří tam delší dobu pobývali. Po válce se musela rychle naučit česky, protože do té doby mluvila hlavně německy. Po základní škole a půlročním učení nastoupila jako dělnice v lisovně nových hmot v Chuchelné. V devatenácti se provdala a s manželem postavila dům. Narodily se jí tři děti. Pracovala také jako pomocnice zedníků v kobeřickém sádrovcovém lomu. V osmdesátých letech poprvé navštívila otcův hrob v severní Itálii. Do důchodu odcházela z místa pomocné kuchařky v hostinci. V roce 2024 žila ve svém domě v Kobeřicích.