The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník Urban Ocilka (* 1919  †︎ 2008)

• narozen 25. května 1919 v obci Krábské, okr. Vránov nad Toplou, východní Slovensko

• po vzniku Slovenského štátu (1940) povinně vstoupil do slovenské armády, výcvik u pěchoty u pluku Liptovský Mikuláš a u dělostřelectva

• bojoval v letech 1943–1945 na 1. ukrajinském frontu (velitel fronty gen. Moskalenko) a na 4. ukrajinském frontu

• účast na operacích osvobození Kyjeva, Bílá Cerkev, Dukla, Jaslo; působil u 4. baterie, 1. dělostřeleckého oddílu a 1. československé brigády

• získal několik vyznamenání: 2 válečné kříže, za bojové zásluhy (Bílá Cerkev), Polská stříbrná medaile za boje na polském území

• po válce studoval vojenskou akademii v Hranicích na Moravě

• zemřel v prosinci 2008

Urban Ocilka se narodil 25. května 1919 v obci Krábské v okrese Vránov nad Toplou na východním Slovensku. Do svých jednadvaceti pracoval doma na malém hospodářství. Otec zemřel v roce 1930, od té doby žil pan Ocilka pouze s matkou. Když vznikl Slovenský štát, musel ve čtyřicátém roce opustit rodinné hospodářství a narukovat. Nikdo z rodiny nesouhlasil s rozbitím Československa: „Já i moje maminka jsme byli proti vzniku Slovenského štátu. Čím víc se státy rozdělují, tím je to horší. Já osobně jsem byl pro Československou republiku. Byli jsme proti Němcům už v době, kdy zabrali Sudety. A já jsem si vždycky v duchu říkal, jestli půjdu na vojnu a pošlou mě proti Sovětskému svazu, tak uteču.“

21. října roku 1940 narukoval Urban Ocilka do Dolného Kubína. Byl přidělen k pěchotě. Příchozí prodělali tvrdý výcvik: „Jako nováčkům nám dávali pěknou zabíračku. Stále jsem si ale říkal, že když nás pošlou proti Sovětskému svazu, tak já uteču. Před kamarády jsem se ale neodvážil o svém záměru mluvit, protože jsem se bál, že by mě mohli nahlásit a že by mě zavřeli.“

V roce 1941 byl poslán do poddůstojnické školy v Liptovském Mikuláši. Zdejší podmínky byly ještě tvrdší. Vojáci prošli dalším náročným výcvikem. Ten způsobil panu Ocilky zdravotní problémy, které si pak nesl po zbytek života: „Chytlo mě z toho revma. Byl jsem léčený v nemocnici v Rožumberku. Odtamtud jsem se vrátil do školy v Liptovském Mikuláši. Doktor mi řekl: ,Vy budete ležet na ošetřovně a půjdete na léčení do Piešťan.‘ Tak jsem šel do Piešťan.“

V tuto dobu došlo k přepadení Sovětského svazu Němci. Lázeňští pacienti získávali informace o útoku z rozhlasu: „V tu dobu už napadli Němci Sovětský svaz. My jsme v lázních chodili poslouchat rozhlas. Slyšeli jsme, že Němci přepadli Sovětský svaz v síle sto devadesát dva divizí a že útok byl rozdělen na několik proudů: Jedna skupina divizí postupovala severně směrem na Leningrad, střední skupina mířila na Moskvu a třetí skupina postupovala na jihu na Rostov. Já jsem vykládal, když jsme se sešli u toho rádia, že Němci tu válku s Ruskem prohrajou. Potom jsem se ale začal bát, protože tam mezi námi byl jeden slovenský Němec, který přišel z posádky Rožumberok do Piešťan též na léčení. Tomu jsem říkal, že jeden profesor z Vídně napsal do novin, že Němci pokračují jako slepý slon, ale že padnou do katastrofy a Německo bude rozděleno na čtyři části. Ten Němec mě nemohl ani cítit. Vyhrožoval mi, že mě práskne náčelníkovi lázní za podvracení morálky.“

V lázních setrval pan Ocilka šest týdnů. Poté se vrátil do Liptovského Mikuláše. Měl opět nastoupit do poddůstojnické školy, ta však přestala po vyhlášení mobilizace existovat. Ve zdejších kasárnách došlo k menší vzpouře: „Slovenští záložníci odmítli bojovat proti Sovětskému svazu. V jedněch kasárnách nenastoupili záložníci do služby. Prostě sabotovali rozkazy a odmítli poslouchat. Byla to taková menší vzpoura, za kterou byli potrestáni. Museli si sbalit plnou polní a směr Debenovská jeskyně přískoky tam a zpět. Tak je stáhli a místo nich poslat do bojů nás, záklaďáky. Vyslali vlak z Bratislavy. Z každé posádky nastupovali vojáci základní služby. Než jsme dosáhli Medzilaborce, kde byla poslední zastávka, tak nás už byl plný vlak.“ Vojáci pokračovali vlakem do Polska, kde byli rozděleni do různých útvarů.

Pan Ocilka byl přidělen do polní nemocnice, kde se naučil základům zdravotnické péče: „Začali nás cvičit, jak se píchají injekce, co dělat při průstřelu ruky, jak dávat dlahy, obvazovat rány a podobně.“ Polní nemocnice se posouvala spolu s frontou, která se přesunula do Rostova. Zde byla postavena také polní pekárna, ve které začal pan Ocilka pracovat jako pomocná síla. Nějakou dobu pracoval také přímo u pece: „Tam mě bylo dost teplo. Říkal jsem kamarádovi, že tam moc dlouho nevydržím, že je mi z toho špatně. On mi doporučil, ať jdu k doktorovi.“ Na doporučení lékaře byl přesunut na jinou práci.

Fronta – a spolu s ní i polní nemocnice –  nakonec dospěly až na severní Kavkaz, kde si našel pan Ocilka i svou první vážnou známost. Snažil se podporovat její rodinu: „Donesl jsem jim chleba, mouku…“

Na přelomu let 1942 a 1943 se odehrála bitva o Stalingrad, jedno z nejvýznamnější a rozhodující střetnutí německých a sovětských vojsk na východní frontě. Rudá armáda v něm dobyla historické vítězství, když nejprve obklíčila a posléze zcela zničila německou 6. armádu pod velením polního maršála F. Pauluse a připravila wehrmachtu významné materiální i lidské ztráty, které byly jednou z příčin ústupu německých vojsk z oblasti Donu, Kavkazu a Kubáně. 

Jednotka, ke které náležel pan Ocilka, začala také ustupovat, on však spolu s dalšími asi deseti vojáky čekal u Krásnodaru na příchod sovětské armády. Místní obyvatelé jim říkali: „Vy nemusíte nikam chodit, vám sovětští vojáci nic neudělají!“ Po čtrnácti dnech byli zajati sovětskou armádou. Sovětské armádě poskytli informace o situaci ve slovenské armádě. Major NKVD jim dal potvrzení, že přešli dobrovolně na stranu sovětské armády a poslali je na měsíc do politického lágru Krásnohorsk, padesát kilometrů severozápadně od Moskvy. Pan Ocilka na tábor vzpomíná: „Životní podmínky jsme tam měli dobré. Měli jsme třikrát denně stravu. Chodili jsme kácet a nakládat dřevo na vlaky.“ Jednoho dne si nás zavolal velitel lágru a oznámil nám, že můžeme stoupit do československé armády. „Přestavte si tu radost! Vyhazovali jsme čepice…“

„Z toho lágru nás vzali pryč, dali nám stravu na tři dny. Odvezli nás na nákladních vozidlech do Moskvy, kde jsme nasedli na vlak. Jel s námi i zástupce lágru. Bylo nás tam už kolem stovky.“ Vlak je odvezl do Novochopersku, kde byla první samostatná československá brigáda. Odpoledne je přivítali jako první slovenskou rotu. „To bylo zase radosti,“ vzpomíná pan Ocilka, „vítali nás, mluvil k nám velitel Svoboda, potom jeden z civilistů z Novochoperska a také jeden náš voják. Až nám ta přílišná pozornost začala připadat i trochu přehnaná.“

Druhý den byli vojáci odvedeni. Vzhledem ke svým předchozím zdravotním problémům byl pan Ocilka zařazen k dělostřeleckému oddílu, s čímž byl spokojen. Říkal si: „Když půjdu k dělostřelcům, tak ty moje nohy si odpočinou a já mám šanci tu válku přežít a dostat se domů.“ Jednotky prošly náročným výcvikem: „Nastal tvrdý a usilovný výcvik. Dělostřelecký výcvik byl trochu jiný, ale poněvadž jsem byl od pěchoty, tak jsem to zvládnul rychle. Učili nás ovládat protitankový kanón – připravit k boji, nabíjet střelivem, zaměřovat, vyrovnávat polohu, poznat druh střeliva…“

Po výcviku byla jednotka přemístěna na Ukrajinu k Dněpru. Vztahy v jednotce byly kamarádské, atmosféra velmi veselá a optimistická: „My jsme chtěli bojovat. Říkal jsem si: ,Krucinál, já do těch Němců budu konečně střílet!‘“ Přesunuli se severně od Kyjeva, kde se připravovala ofenzíva, která měla osvobodit město. Tam zažil pan Ocilka svůj první útok: „Celá brigáda, to znamená čtyři tisíce mužů, se soustředila na okraj lesa jižně od kyjevského dětského sanatoria. To už hořelo. Najednou přišel rozkaz, že máme začít volat hurá! Jen si představte, jaké to je, když čtyři tisíce mužů začne řvát HURÁ! Dostali jsme se k protitankovému příkopu, kde byly nakladené časované miny. Němci si vypočítali, kdy se dostaneme k tomu příkopu a nastavili miny tak, aby v tu chvíli začali vybuchovat. Naši ženisti ale příkop zahrabali, aby mohli přejíždět tanky a my postupovali dál. Dostali jsme se na západní okraj města Kyjev. Naše brigáda svůj úkol splnila: Přetnuli jsme Němcům ústupovou cestu na západ z Kyjeva směrem na Žitomir.“

Při dalších bojích v Kyjevě pomohlo vojákům místní obyvatelstvo: „Velitelé za pomoci Čechů, kteří žili v Kyjevě, provedli vojáky tajnou cestou v místech, která ještě ovládali Němci. Němci byli velmi překvapení a utekli rychle z Kyjeva.“ Někteří z československých vojáků získali nejvyšší sovětská vyznamenání. Z úspěchu se radovala celá jednotka. V Kyjevě měl československé jednotky navštívit i prezident Beneš, který byl zrovna na jednání v Moskvě. Sovětské velení ale návštěvu nedoporučilo, protože fronta byla pouze padesát kilometrů od Kyjeva.

O Vánocích 1943 byly zahájeny boje jižně od Fastova. „Využil jsem zkušeností z výcviku na Slovensku: Kde je pět, šest vojáků pohromadě, tam vypálit. Tam jsem si poprvé pořádně zastřílel. Myslel jsem si: ,Teď vám to vrátím i za toho Němce, co tvrdil, že Němci vyhrajou a já jsem tvrdil, že ne!‘“ Ve Fastově pak vojáci oslavili vánoční svátky v družné náladě. „Bylo to veselé. Pili jsme vodku, zpívali jsme… Radovali jsme, že jsme vyhnali Němce z Kyjeva.“

Na konci roku 1943 se pěchota i dělostřelectvo zúčastnilo tvrdých bojů o Bílou Cerekev. Především pěšáci utrpěli velké ztráty. „Těžce se tam překračovala řeka – byla hluboká, kolem vysoké břehy a skaliska, nešlo tam postavit most. Pěchota se dostala přes řeku a zaútočila. Ale dělostřelci nemohli řeku přejít. Němci hnali naší pěchotu zase zpátky. My na druhém břehu rozmístili kanóny a já najednou koukám, že proti nám přijíždí tank. Tak volám na obsluhu: ,Zaměřit pal!‘ Střela byla moc krátká. Zase: ,Pal!‘ Střela moc dlouhá. Už mě to mrzelo. Teprve napotřetí jsem dostal tank zásah. Ale z pravé strany se blížil už další tank! Upozornil jsem obsluhu, aby nestřílela bez mého povelu. Tank zastavil, tankisti z něj vylezli ven a my po nich začali pálit granáty. Zničili jsme pak i druhý tank. Tím jsme německou pěchotu zdrželi, než přišly další jednotky. Měli jsme velký úspěch – zasáhli jsme dva německé tanky! Všichni od našeho kanónu jsme dostali vyznamenání. To byl velký úspěch! Cítili jsme, že jsme na frontě už něco dokázali.“ Poté zaútočili na Bílou Cerekev Sověti a vyhnali Němce. Pan Ocilka říká, že tohle je jeho nejvýraznější vzpomínka z válečné doby.

Němci dělostřelce nejvíce ohrožovali dělostřeleckými přepady a tanky: „Jednou jsme byli v obraně, kolem se pohybovaly německé tanky. V obraně jsme se zakopávali do zmrzlé země a najednou poručík baterie zakřičel: ,Ocilka, tanky!‘ Blížilo se jich k nám pět nebo šest. Já sám jsem vyběhl k dělu, sám jsem nabíjel a pálil. Několikrát si střela našla cíl. Tím jsem se ale prozradil, takže začala palba do nás. Země byla zmrzlá, kryty jen mělké; já se do jednoho vrhnul a najednou asi 75 cm od mé hlavy padl německý granát. Kdybych měl hlavu jen o trochu výš, tak je po mě. Když jsem si to všechno uvědomil, tak jsem se zpotil. Ale druhý den jsem střílel zas. Když přišel rozkaz, tak jsem šel a střílel.“

Nejtěžší boje se podle pana Ocilky odehrávaly na Dukle. Vysvětluje proč: „Tam nás Němci nechtěli pustit, protože věděli, že jak přejdeme přes Duklu, tak je budeme hnát ze Slovenska pryč. Drželi se tam zuby nehty, stahovali sem stále další vojska. Na Dukle bylo tolik ztrát! Sověti zde ztratili osmdesát tisíc vojáků, Němci padesát dva tisíc a československý armádní sbor šest a půl tisíc. Celkem si Dukla vyžádala sto třicet osm tisíc obětí. To bylo velmi těžce zaplaceno lidskýma životama.“ Největší ztráty utrpěla pěchota: „Proti nám se postavila odpočinutá německá divize, která se přesunula z Maďarska. Naše pěchota ještě nebyla ani připravená a Němci už stříleli. Byly značné ztráty. Umírali i moji kamarádi.“ Jednotka se postupně probila až k Československým hranicím. Mnozí vojáci zemřeli jen pár kilometrů od domova: „Podporučík Ščambora padl na Dukle a měl to domů třicet pět kilometrů.“

V roce 1944 se pan Ocilka zúčastnil také bojů u Jasla. „K Jaslu jsme se přemístili 19. listopadu roku 1944. Tady jsme předvedli perfektně připravený útok. Přemístili jsme se tam v noci do prostoru, který jsme měli určený pro své palebné postavení. V noci byl rozkaz kopat palebné postavení tak, abychom se neprozradili. Navozili jsme  střelivo, zjišťovali a vypočítávali jsme prvky. 15. ledna 1945 byla spuštěna palba na ohromném úseku. Němci dostali pořádný výprask. Takže naši dělostřelci se účastnili významné akce na frontě jako nikdy předtím. Já na to byl tak hrdý! Jak nám to všechno klaplo – na minuty, na vteřiny.“

Pan Ocilka se dostal na ministerstvo národní obrany do Košic, kde se stal velitelem stráže. Náčelník štábu baterie ho přemlouval, aby zůstal u pluku a sliboval mu hodnost podporučíka a místo velitele baterie. Pan Ocilka však upřednostnil své zdraví: „Já jsem se ale díval na ruce a v duchu jsem si říkal: ,Ruce mám celé, nohy mám celé. A hodnost podporučíka dostanu možná potom.‘ Nevzal jsem to.“

Po válce získal pan Ocilka vyšší vojenské vzdělání: „Já jsem absolvoval v Hranicích na Moravě vojenskou akademii. Tam nás učili válečné dějiny a vykládali nám, jak to bylo na Dukle. Během výkladu jednoho podporučíka jsem si v duchu říkal: ,To tak nebylo! To bylo přece trochu jinak.‘ Potom vykládal, jak to bylo u Jasla, strašně řečnil, ale já už to nemohl vydržet a řekl jsem mu: ,Soudruhu podplukovníku, ono to tam tak nebylo!‘ On to nezažil. To byl ten problém: jako frontový voják jsem leccos uměl a znal – a tak jsem v armádě nikdy neudělal žádnou velkou kariéru. Frontových vojáků se totiž komunisté báli. Nakonec to skončilo v sedmdesátém, kdy mě kvůli postojům k roku 1968 vyloučili ze strany. Z armády už mě vyhodit nemohli, měl jsem jen pět let do důchodu, tak jsem to tam nějak doklepal.“

Pan Ocilka je dodnes proti každé válce: „Na bojištích zůstalo tolik mých kamarádů! Nejhorší je, když vidíte, jak vám umírají kamarádi. A já to zažil na vlastní oči. Už bych nikdy nechtěl zažít válku. Ať se jedná. Lepší je jednat než bojovat. Moc lidí při tom umírá. Jednáním se snad přece jen něco dosáhne.“