plukovník Urban Ocilka
* 1919 †︎ 2008
-
„Chytlo mě z toho revma. Byl jsem léčený v nemocnici v Rožumberku. Odtamtud jsem se vrátil do školy v Liptovském Mikuláši. Doktor mi řekl: ,Vy budete ležet na ošetřovně a půjdete na léčení do Piešťan.‘ Tak jsem šel do Piešťan. V tu dobu už napadli Němci Sovětský svaz. My jsme v lázních chodili poslouchat rozhlas. Slyšeli jsme, že Němci přepadli Sovětský svaz v síle sto devadesát dva divizí a že útok byl rozdělen na několik proudů: Jedna skupina divizí postupovala severně směrem na Leningrad, střední skupina mířila na Moskvu a třetí skupina postupovala na jihu na Rostov. Já jsem vykládal, když jsme se sešli u toho rádia, že Němci tu válku s Ruskem prohrajou. Potom jsem se ale začal bát, protože tam mezi námi byl jeden slovenský Němec, který přišel z posádky Rožumberok do Piešťan též na léčení. Tomu jsem říkal, že jeden profesor z Vídně napsal do novin, že Němci pokračují jako slepý slon, ale že padnou do katastrofy a Německo bude rozděleno na čtyři části. Ten Němec mě nemohl ani cítit. Vyhrožoval mi, že mě práskne náčelníkovi lázní za podvracení morálky.“
-
Jaký byl Váš nejtěžší bojový úkol na území Československa?
„Dukla! Nejtěžší boj byla Dukla. Němci se drželi. Tam nás Němci nechtěli pustit, protože věděli, že jak přejdeme přes Duklu, tak je budeme hnát ze Slovenska pryč. Drželi se tam zuby nehty, stahovali sem stále další vojska. Na Dukle bylo tolik ztrát! Sověti zde ztratili osmdesát tisíc vojáků, Němci padesát dva tisíc a československý armádní sbor šest a půl tisíc. Celkem si Dukla vyžádala sto třicet osm tisíc obětí. To bylo velmi těžce zaplaceno.“
-
„Já i moje maminka jsme byli proti vzniku Slovenského štátu. Čím víc se státy rozdělují, tím je to horší. Já osobně jsem byl pro Československou republiku. Byli jsme proti Němcům už v době, kdy zabrali Sudety. A já jsem si vždycky v duchu říkal, jestli půjdu na vojnu a pošlou mě proti Sovětskému svazu, tak uteču. To se mi povedlo a dostal jsem se do československé armády.“
-
„K Jaslu jsme se přemístili 19. listopadu roku 1944. Tady jsme předvedli perfektně připravený útok. Přemístili jsme se tam v noci do prostoru, který jsme měli určený pro své palebné postavení. V noci byl rozkaz kopat palebné postavení tak, abychom se neprozradili. Navozili jsme střelivo, zjišťovali a vypočítávali jsme prvky. 15. ledna 1945 byla spuštěna palba na ohromném úseku. Němci dostali pořádný výprask. Takže naši dělostřelci se účastnili významné akce na frontě jako nikdy předtím. Já na to byl tak hrdý! Jak nám to všechno klaplo!“
-
„Slovenští záložníci odmítli bojovat proti Sovětskému svazu. V jedněch kasárnách nenastoupili záložníci do služby. Prostě sabotovali rozkazy a odmítli poslouchat. Byla to taková menší vzpoura, za kterou byli potrestáni. Museli si sbalit plnou polní a směr Demenovská jeskyně přískoky tam a zpět. Tak je stáhli a místo nich poslat do bojů nás, záklaďáky. Vyslali vlak z Bratislavy. Z každé posádky nastupovali vojáci základní služby. Než jsme dosáhli Medzilaborce, kde byla poslední zastávka, tak nás už byl plný vlak. Pak jsme přešli přes hranice do Polska.“
-
„Těžce se tam překračovala řeka – byla hluboká, kolem vysoké břehy a skaliska, nešlo tam postavit most. Pěchota se dostala přes řeku a zaútočila. Ale dělostřelci nemohli řeku přejít. Němci hnali naší pěchotu zase zpátky. My na druhém břehu rozmístili kanóny a já najednou koukám, že proti nám přijíždí tank. Tak volám na obsluhu: ,Zaměřit pal!‘ Střela byla moc krátká. Zase: ,Pal!‘ Střela moc dlouhá. Už mě to mrzelo. Teprve napotřetí jsem dostal tank zásah. Ale z pravé strany se blížil už další tank! Upozornil jsem obsluhu, aby nestřílela bez mého povelu. Tank zastavil, tankisti z něj vylezli ven a my po nich začali pálit granáty. Zničili jsme pak i druhý tank. Tím jsme německou pěchotu zdrželi, než přišly další jednotky. Měli jsme velký úspěch – zasáhli jsme dva německé tanky! Všichni od našeho kanónu jsme dostali vyznamenání.“
-
Full recordings
-
?, 27.06.2004
(audio)
duration: 01:03:56
Full recordings are available only for logged users.
„Vždycky jsem si v duchu říkal, jestli půjdu na vojnu a pošlou mě proti Sovětskému svazu, tak uteču. To se mi povedlo a dostal jsem se do československé armády.“
Urban Ocilka se narodil 25. 5. 1919 v obci Krábské v okrese Vránov nad Toplou na východním Slovensku. Do svých jednadvaceti pracoval doma na malém hospodářství. Otec zemřel v roce 1930, od té doby žil pouze s matkou. Když vznikl Slovenský štát, musel opustit rodinné hospodářství a 21. října roku 1940 narukovat do Dolního Kubína. Nikdo z rodiny nesouhlasil s rozbitím Československa. V roce 1941 byl poslán do poddůstojnické školy v Liptovském Mikuláši. Zdejší náročný výcvik způsobil u pana Ocilky zdravotní problémy, které si pak nesl po zbytek života. Kvůli revmatu se několik týdnů léčil v lázních v Piešťanech. Poté se měl vrátit zpět do poddůstojnické školy, která ale přestala po vyhlášení mobilizace existovat. Pan Ocilka byl poslán do Polska, kde byl přidělen do polní nemocnice, později pracoval v polní pekárně. Spolu s frontou se dostala nemocnice až na severní Kavkaz.
Na přelomu let 1942 a 1943 se odehrála bitva o Stalingrad. Pan Ocilka se nechal dobrovolně zajmout sovětskou armádou, po měsíci stráveném v politickém lágru Krásnohorsk mohl vstoupit do československé armády. Vzhledem ke svým předchozím zdravotním problémům byl pan Ocilka zařazen k dělostřeleckému oddílu. Po výcviku byla jeho jednotka přemístěna na Ukrajinu k Dněpru, odtud dále do Kyjeva, kde se připravovala ofenziva, která měla osvobodit město. Bojoval také o Vánocích 1943 jižně od Fastova a na konci téhož roku se zúčastnil tvrdých bojů o Bílou Cerekev.
Pan Ocilka se účastnil i bojů na Dukle a u Jasla. Poté se dostal na ministerstvo národní obrany do Košic, kde se stal velitelem stráže. Po válce získal pan Ocilka vyšší vojenské vzdělání na vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Urban Ocilka zemřel v prosinci 2008.
