Лариса Одаренко Larisa Odarenko

* 1977

  • „Město bylo prázdné. Měl jsi pocit, že… Víte, to bylo jak z nějakého hororu. Na jednu stranu, když jsme šli, všechno prostě už pučelo; jako teď, květy, listí… Veliké ticho, slyšíš, že tam nejsou žádné běžné zvuky města, protože u nás jich je obvykle hodně, jsme průmyslové město, je tu spousta různých zvuků, a tady bylo prostě ticho, úplné ticho. Bylo to něco neskutečného z hlediska pocitů. Z jedné strany velký klid, příroda, žádný smog, čistý vzduch, velmi čistý vzduch jako na západní Ukrajině, jak kdybys byl v lese, velmi čistý vzduch. Ale chápeš, že tu nejsou žádní lidé. Žádná auta. Když už nějaké auto projelo, tak to bylo nějaké ‚Žiguli‘, takové staré stařičké, nebo něco ještě raritnějšího. Protože lidé se báli, že by jim to auto mohli vzít. Naše auto také stálo, už jsme s ním nejezdili. Uvědomění si toho bylo velmi strašné, velmi hrozné, ale paralelně v tom bylo něco, že sis uvědomil, že je to vlastně pro přírodu dobré. Začala odpočívat. Protože obvykle, když bylo v provozu hodně továren, nebylo to pro přírodu dobré. Tak to byla taková kombinace: z jedné strany čisto a ticho, a na druhé straně si uvědomuješ, že město vymřelo; město duchů. To už byl asi květen. Květen nebo červen.“

  • „Klub ‚Paní‘, to jsme měli klenotnický servis, myslím, že s ‚Evropou Plus‘, už si to nepamatuju. Začaly jsme…, měly jsme takovou ‚Miss Donbas‘, soutěž krásy. Poslední, třetí, jsem se účastnila. A pak si holky teprve uvědomily, že je třeba se nějak stýkat. No a spojily se do jedné organizace. Zpočátku to bylo takové čistě pro nás, pro holky: setkat se, o něčem pobrebentit, vyřešit nějaké otázky, možná naléhavé, ale takové, které se týkaly nás samotných. Pak to nějak začalo přerůstat; to už asi někde tak v devátém nebo desátém roce; začala se víc rýsovat taková potřeba nějaké sociální realizace, tak jsme začali dělat nějaké věci spojené s dětmi. Zaměření se trochu přesunulo ven. Z čistě vnitřního, svého vlastního, se zaměření už trochu posunulo k něčemu obecnějšímu. A po roce 2014 se zaměření definitivně přesunulo na dělání společensky užitečných věcí. Klub podnikatelů… <…> Také se nejprve scházel spíš kvůli řešení nějakých osobních záležitostí, prostě si promluvit kvůli podnikání, o nějakých otázkách. Pak se také pozornost přesunula na to, že je třeba dělat něco víc sociálního. A když už v roce 2014, poté, co byl osvobozen Kramatorsk…, tak určitě ty první kroky nějakých společenských <…> projektů začaly tyto dvě organizace. Mám na mysli nějakou aktivitu ve městě, do níž se zapojily úřady. <…> A to bylo také určitě spojeno se zakořeněním vlasteneckých věcí ve městě.“

  • „Tatínek měl takový příběh. Bylo mu možná pět nebo šest let. Jeho otec v té době nežil s matkou, odjel sloužit do Moldávie a nějak tam na nějakou dobu zůstal. Později se vrátil, ale v té době s nimi nebyl. Babička pracovala v továrně a ještě…, také u ní bylo podnikání… Šila věci: šila pro sebe a šila na prodej pro druhé lidi. Ale peněz stejně nebylo dost. A jednou šli spolu, a on něco uviděl: nějaká stará paní prodávala hrozny, no, takové maličké, ty modré, no, ty nejobyčejnější. A on poprosil maminku, aby je koupila, ale ona mu je nemohla koupit. Řekla, že ne, že nemá peníze. To pro něho určitě byl důvod na celý život; byl to důvod, že pak chtěl, aby nebyl na nikom závislý, měl možnost jíst, co chce, zejména co se týká ovoce, to miloval. A začal si všechno pěstovat sám. <…> Takže máme spoustu různých stromů, různého ovoce, různých bobulí.“

  • „Já mám takové podnikatelské vlohy, a zajímalo mě, kde se to ve mně vzalo. Našla jsem je jak v otcově, tak v matčině linii. Mámina praprababička byla kupcová, <…> měli obchod a prodávali železářské zboží, měli manufakturu. A když už… <…> po revoluci je rozkulačili, sebrali jim…, dokonce měli dva obchody; sebrali jim ty dva obchody a nechali jim tam kousek, nějakou část jejich domu. A ukázalo se, že mou <…> prababičku…; bolševici ji sebrali, drželi ji <...> jako v nějaké kůlně a nedávali jí jíst, přesněji řečeno, krmili ji jenom solenými sledi a nedávali jí pít, aby řekla, kde je stříbro. <…> Jako že v rodině jsou nějaké peníze, aby jim o tom řekla. Když ji propustili, tak ji praprababička [její matka] poslala <…> do Brjanské oblasti, do lesů. <…> No a tam se provdala a porodila už mou babičku. Babička pak ve válečných letech přijela sem na Ukrajinu, už byla vdaná. <…> Moje máma se už narodila tady. I když její otec, ten byl také velmi pracovitý, měl na vesnici kovárnu, byl poddůstojníkem, byli gramotní. A babičku vychovávali, no, docela… [vzdělanou], <…> a ona se zajímala o hudbu, zajímala se o různé vědy. A v tátově linii, to ještě prapra… Také měli nějaké pozemky, zaměstnávali lidi, byli zaměstnavateli a také něco pěstovali. Ale s příchodem sovětské moci to také bylo všechno rozkulačeno. No a určitě právě proto mám takové podnikatelské vlohy. <…> Otec mě od dětství učil pracovat. A tak to pak dál všechno šlo na vlastní podnikání.“

  • „Když jsme odjížděli, protože máme vlastní produkci, měli jsme ještě nějaké květiny. <…> Salon jsme zavřeli a prodavačka zůstala na květinovém trhu. Naložili jsme jí zboží, které nám zbylo. Ona všechno rychle vyprodala a říká: ‚Potřebuji další.‘ Ve sklenících bylo všechno a žena, která nám ve sklenících pomáhá, zůstala ve městě, neodjela. Tak manžel přijel z Karpat a dal jí klíče. No, my jsme kdovíproč odjeli tak, že jsme jí nenechali klíče. Takže ona tam pak jezdila, o všechno se starala, něco nařezala, odvezla… Měla tak výdělek, i ta holka, co prodávala, měla výdělek, a i my jsme z toho něco měli. Takže bylo z čeho žít, řekněme to tak. <…> To byl duben, asi druhý nebo třetí týden dubna to byl. A už v květnu naše zaměstnankyně, která prodávala květiny, říká: ‚Pojďme sehnat nějaké květiny z dovozu; no, ještě mi něco dejte, protože už nám mnohé došlo.‘ A my jsme se s manželem rozhodli z Karpat: jeli jsme. Já jsem jen zavolala svým dodavatelům, a oni jsou z Charkova a také vyjížděli. Říká: ‚Zrovna chci něco dovézt.‘ Tak jsme přijeli z Karpat do Kropyvnyckého, kde tehdy sídlili, nakoupili od nich květiny a přivezli je do Kramatorsku. Zdrželi jsme se tu tři dny, honem rychle, velmi rychle jsme všechno udělali, protože toho bylo hodně. Něco zalít, něco postříkat. A pak jsme se rychle vrátili zpátky. Uplynulo pár týdnů a ona říká: ‚Dejte mi další.‘ A my s manželem jsme si řekli: dobře, musíme to ještě jet zařídit, udělat nějakou práci. Tak jsme znovu přijeli přes celou Ukrajinu. Tam – sem. Znovu jsme přijeli. <…> To už byl konec května. Přijeli jsme do Kramatorsku myslím někdy kolem 30. května. Ne, určitě o něco dřív. Manžel si ze začátku také myslel, že všechno rychle vyřídíme a odjedeme. Ale pak se ukázalo, že přijeli ještě jedni naši přátelé, kteří tehdy pobývali v Dnipru, ale také přijeli na návštěvu domů. Jednou jsme se tak nějak setkali, poseděli, podruhé se setkali… A oni už nechtěli jet zpátky do Dnipru, a my také ne: doma je tak dobře, a tak <…> zdi hřejí… A zůstali jsme tam, myslím, celý týden. A když jsme se pak vraceli, tak jsme se sami rozhodli, že se rozhodně už musíme vrátit.“

  • Full recordings
  • 1

    Kramatorsk , 11.04.2024

    (audio)
    duration: 01:54:28
Full recordings are available only for logged users.

Podnikatelské sklony našla jak v otcově, tak v matčině linii

Larysa Odarenko ve 4. třídě, 1988
Larysa Odarenko ve 4. třídě, 1988
photo: archiv pamětníka

Larysa Viktorivna Odarenko je majitelkou zahradnického podniku v Kramatorsku, manažerkou a učitelkou jógy. Narodila se 6. ledna 1977 v Kramatorsku v inženýrské rodině. Rodiče se kromě práce ve státních podnicích zabývali pěstováním květin a zapojovali do toho i svou dceru. Poté, co Ukrajina získala nezávislost, se květiny staly základem rodinného podnikání a rodina otevřela pavilon na květinovém trhu. Larysa Odarenko vystudovala management na Kramatorském ekonomickém a humanitním institutu. Již na počátku nultých let společně s prvním manželem otevřeli květinářství. V roce 2005 se připojila k nevládní organizaci „Asociace žen ‚Paní‘“. Jako členka „Asociace“ a Kramatorského klubu podnikatelů se 17. dubna 2014 zúčastnila posledního proukrajinského mítinku ve městě. Během okupace Kramatorsku ozbrojenci „DLR“ s rodinou odjela, ale po několika měsících se do osvobozeného města vrátila. Jako vedoucí „Asociace žen ‚Paní‘“ v letech 2018–2020 dohlížela na vznik podnikatelského poradenského centra pro ženy, společně s Národní policií organizovala v Kramatorsku bezpečnostní kampaň pro ženy s názvem „Slabá neznamená bezmocná“ a další. Se začátkem totální invaze v roce 2022 Larysa Odarenko s rodinou na několik měsíců odjela, brzy se ale vrátila do Kramatorsku, kde pokračuje v rozvoji svého podnikání: květinového salonu „Galantus“ a obchodu na květinovém trhu.