The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Odehnal (* 1930)

• narozen 17. 5. 1930 v Proseči

• 1948 - odsouzen jako mladistvý ke 14 dnům vězení podmíněně na dva roky za hanobení SSSR a zpochybňování oficiální verze smrti Jana Masaryka

• 1949 - založení protikomunistické skupiny na Proseči

• 1950 - zatčen a vyšetřován v Pardubicích

• říjen 1950 - odsouzen za údajný zločin velezrady k 15 letům vězení

• 1950-1956 - vězněn v Pardubicích, Chrudimi, v uranovém lágru Rovnost na Jáchymovsku a v uran. lágru Vojna na Příbramsku

Ke skupině tzv. budislavských Jánošíků jsem se pokusil zdokumentovat výpovědi všech žijících účastníků – Josefa Odehnala, Stanislava Vobejdy, Josefa Lněničky, Františka Tmeje, Josefa Křivky a Milady Vopálkové. Ke všem příběhům jsem napsal stejný úvod, individuální příběhy a komentáře jednotlivých pamětníků s biografickými údaji se nalézají dole pod hlavním textem. Pro snadnější orientaci mezi kmenovým textem a příběhem pamětníka dole jsem opatřil kmenový text poznámkami, které korespondují s pamětníkovými citacemi dole – pro rychlejší porovnání. Události, o kterých je v textu zmínka několikrát, mají vždy stejnou poznámku (např. ‘2’).

Kmenový text má následující strukturu: 1) Rekapitulace událostí, jak je zaznamenaly zprávy MNV. 2) Rekonstrukce celého příběhu a podílu jednotlivých účastníků. 3) Příběh pamětníka.

V době od března do září roku 1949 se zabývala krajská složka Státní bezpečnosti v Pardubicích několika dramatickými incidenty vyvolávajícími pozdvižení v obcích Budislav (okres Litomyšl) a Proseč (okres Polička). Cílem zastrašování neznámé skupiny lidí se totiž stali tři místní činitelé strany. Záhadné útoky, při nichž nikdo nebyl zraněn (ačkoli zprvu nešlo vyloučit, že skutečně někdo usiluje o život důležitých funkcionářů), byly navíc doprovázeny vylepováním letáků, psaných na stroji, na nichž si neznámí pachatelé brali na mušku komunistický režim a jeho představitele. Obsahem letáků byla hesla jako „Zachvátí-li tě, zahyneš“ doprovázená kresbou pařátu s ostrým drápem (byla to reminiscence na dobu protektorátu, kdy byly stejné motivy namířeny proti nacistickým okupantům) nebo humornější „Komuni, připravte si ranec, brzy bude tanec“. Nechyběla ani provolávání slávy někdejšímu předsedovi národněsocialistické strany Petru Zenklovi. Všechny incidenty byly policejními i civilními úřady okamžitě hlášeny na krajské pracoviště Státní bezpečnosti, která ihned rozjela důkladné vyšetřování. Podkladem pro následující rekapitulaci jsou zprávy místní stanice SNB a bezpečnostního referenta MNV podávané od března do září 1949 na krajské pracoviště StB v Pardubicích.  

15. 3. 1949: Krátce před půlnocí se ve svém nájemním podkrovním bytě v Proseči ukládal ke spánku místopředseda místní organizace KSČ Matěj Čoudek. Jak později uvedl do protokolu, měl ve zvyku ve večerních hodinách sedávat u okna a dívat se při zhasnutém světle na ulici. Tentokrát to ovšem neudělal a měl velké štěstí. V době, kdy neznámý pachatel vypálil do jeho okna jednu ránu z pistole ráže 7,65 mm, ležel již v posteli a domníval se, že spadla sklenice. Ráno si průstřelu okenní tabule za záclonou nevšiml a celý případ nahlásil až o čtyři dny později, když se rozhodl ve svém bytě vyvětrat. (2)

Čoudkův nájemní byt se nacházel v těsném sousedství domu rodiny po zemřelém truhláři Odehnalovi. Rodina byla katolická, politicky nakloněná straně lidové a děti docházely do Orla (katolická odnož Sokola, pozn. autora). Josef Odehnal mladší, rovněž truhlář, měl navíc ve vsi již jeden politický vroubek – na velikonoční pondělí roku 1948 se totiž střetl v diskusi se třemi mladými komunisty. Zpochybnil sebevražedný konec Jana Masaryka, Sovětský svaz jako vzor pokroku a žádal o komunistickou legitimaci, aby ji mohl použít po vykonané potřebě. Jako mladistvý za to byl Krajským soudem v Pardubicích odsouzen ke 14 dnům podmíněně na dva roky…(1)

V březnu 1949 byl Josef Odehnal tedy prvním, na koho v souvislosti s výstřelem padlo podezření. Týden po jeho zatčení náhle z Budislavi uprchli dva jeho kamarádi, truhlářští tovaryši Jaroslav Tmej a Miroslav Paťava. Brzy se ukázalo, že jejich odchod směřoval za hranice. Odehnal se ale nepřiznal a neřekl nic významného, co by mohlo přivést vyšetřující orgány na stopu. Otázky vyšetřovatelů na Tmeje odbyl poznámkou, že tento se sice zajímal o bydliště Matěje Čoudka, ale v souvislosti s prací. V pardubické kobce pobyl 5 týdnů, než byl bez omluvy propuštěn domů. 

Několik měsíců po emigraci obou truhlářů byl administrativním rozhodnutím zkonfiskován jejich majetek a oznámení o tom vyvěšeno do obecní vývěsní skříňky. Krátce poté byla skříňka vytlučena a na místo zostouzejícího dokumentu byl vyvěšen leták s protikomunistickým obsahem. 

13. 5. 1949: O dva měsíce později se z večerní schůze místní pobočky komunistické strany na Budislavi vracel na kole okresní tajemník Josef Kroulík. Směřoval do nedalekého Jarošova. V zatáčce za Budislaví po něm neznámý pachatel vypálil několik ran z pistole a dal se na útěk. Vyděšený tajemník Kroulík zhasl na kole světla a z místa se mu podařilo ujet, aniž by byl pachateli pronásledován. (1)

O několik desítek minut později se ovšem krajinou znovu rozlehla střelba, tentokrát ze dvou zbraní. Více o tom později uvedl do protokolu jeden ze střelců, svědek Soušek: 

„O 23. hodině noční jsem se vracel sám domů. Od hlavní silnice, která vede přes Budislav, bydlím asi 500 metrů, na samotě poblíž rybníka. Když jsem těmito místy přicházel k rybníku, který je od mé samoty vzdálen asi 200 metrů, uslyšel jsem dupot a tlumený hovor. Protože moje chůze byla dosti slyšitelná, neznámé osoby se daly na útěk, na což jsem v ta místa dosud křičel: Stůj! Výzvy nebylo uposlechnuto a dusot ztichl. Protože se mně celá věc zdála podezřelá a byl jsem obeznámen s případem teroristické akce v Proseči, kde bylo stříleno do bytu, vytáhl jsem svoji pistoli ráže 6,35 mm, na kterou mám zbrojní pas, a vystřelil jsem jednu ránu na zastrašení do vzduchu. Vzápětí nato byly proti mně vystřeleny dvě střelné rány, pravděpodobně z pistole. Viděl jsem také zablesknutí po výstřelu a nad sebou uslyšel hvízdot kulky. Osoby jsem nezahlédl a z místa odešel domů. Druhý den ráno nalezl jsem ve vlhkém blátě stopy po čtyřech mně neznámých osobách a jednu vystřelenou mosaznou nábojnici ráže 7,65 mm… (2)

Incident nahlásil zemědělec a člen komunistické strany Soušek druhý den ráno, přičemž vyšlo najevo, že od střelby na tajemníka Kroulíka uplynulo do té doby asi půl hodiny.  

září 1949: Došlo k dalšímu útoku, tentokrát na člena komunistické strany Josefa Vaňouse, který byl o půl dvanácté v noci přepaden ve svém bytě dvěma mladými muži, zakuklenými šátky a oslovujícími se navzájem „Bratře veliteli“. Ještě předtím se Vaňousovi představili jako právě shození parašutisté a pod hrozbou použití zbraně po něm požadovali informace týkající se místních funkcionářů komunistické strany a hospodářských otázek obce. Přitom si vše zapisovali do notesu a po zvolání „Ať žije budoucí prezident Petr Zenkl!“ odešli. (3)

9. září 1949: Z kanceláře poštovního úřadu zmizela z pouzdra pistole a náboje, které tam měl uložené budislavský poštmistr. Pachatel na místě bohužel zanechal otisky prstů a tato zpráva se začala den po události šířit. Okradenému poštmistrovi se okamžitě přihlásil dvaadvacetiletý syn místního zemědělce Miloslav Dočkal a oznámil mu, že v onen večer zrovna kolem poštovní budky procházel. Jelikož uslyšel podezřelé vrznutí, šel se na místo podívat a nalezl vypadlý okenní rám. Údajně nasadil rám zpátky a odešel. 

Esenbákovi, který od Dočkala tuto verzi příběhu vyslechl, se ovšem cosi nezdálo a Dočkalovo jméno udal vyšetřovatelům, kteří v krádeži pistole tušili spojitost s předchozími událostmi na Budislavi a v Proseči. Z Pardubic okamžitě dorazila StB a na Dočkala přímo v jeho bytě udeřila. 

Během jednoho týdne StB pozatýkala asi deset lidí z Budislavi a Proseče, kteří se mezi sebou znali. Pomocí kusých výpovědí, vynucovaných bitím, se vyšetřovatelům podařilo sestavit mozaiku, která ne beze zbytku doplnila výše popsané incidenty. Následující popis vychází z vyšetřovacích protokolů a vyprávění žijících pamětníků. 

Někdy uprostřed ledna roku 1949 se v nedaleké Proseči setkali devatenáctiletí Josef Lněnička (řeznický učeň) a Stanislav Vobejda (praktikant v hájovně). Při vzájemném rozhovoru došlo na výměnu názorů na stávající politickou situaci a hlavně na činnost komunistické strany na okrese. Vobejda Lněničkovi důvěrně sdělil, že má kolem sebe skupinu přátel stejného smýšlení, z nichž někteří se chystají na odchod do zahraničí. Ostatní potom zamýšlejí ilegální činnost, tisk protirežimních letáků a nějaké akce na zastrašování místních funkcionářů KSČ. Josef Lněnička se mu nato svěřil, že podobnou skupinu má i on, a že dokonce zná některé Vobejdovy přátele. Poté se rozešli se slibem, že se v nejbližší době dohodnou na dalším. Ve skutečnosti se tedy jednalo o dva okruhy: na Proseči do něj patřili Josef Odehnal, dva truhlářští dělníci z Budislavi Paťava a Tmej, lesní praktikanti Vobejda a Stanislav Kašpar. Na Budislavi přímo to byl Miloslav Hladík a Josef Lněnička. 

V lednu se skutečně konala schůzka ve Lněničkově bytě na Budislavi, na které byli přítomni i ostatní již jmenovaní – v protokolu se později objevila tato jména: z Proseče dorazil hajný Stanislav Vobejda, lesní dělník Stanislav Kašpar a truhlář Josef Odehnal. Z Lněničkových budislavských přátel se sešli truhláři Jaroslav Tmej, Miroslav Paťava a strojní zámečník Miroslav Hladík. Na schůzce padlo několik návrhů budoucí činnosti a Miroslav Paťava byl zvolen a rukoudáním potvrzen jako vedoucí obou skupin, které měly vše podnikat dohromady. Ze všech členů měl Paťava pověst nejradikálnějšího antikomunisty a navíc byl ze skupiny nejstarší. Na schůzce měla být také domluvena akce na zastrašení místopředsedy místní organizace KSČ a správce znárodněného podniku LEKO Matěje Čoudka, kterou se chystali provést Miroslav Paťava, Jaroslav Tmej a Josef Lněnička. 

Po schůzce se ještě několik členů skupiny vloupalo do kanceláře MNV v Budislavi, v domě, kde Lněnička bydlel. Tam vyhotovili Stanislav Vobejda a Josef Lněnička na psacím stroji několik letáků s názvem „Komuni, sbalte si ranec, brzy bude tanec“. Tyto letáky si potom členové skupiny rozdělili a rozhazovali v Proseči i na Budislavi. Podle Odehnalova svědectví měla tisková analýza psacího stroje přivést estébáky právě na místní národní výbor a zmást tak případné vyšetřování. 

Po provedené střelbě do okna místopředsedy Čoudka trvalo celý týden, než na Proseč dorazila StB, která případ vyšetřovala jako možný pokus o vraždu. Ostatně Matěj Čoudek byl nenáviděná postava. Předtím, než dostal výstražnou ránu z pistole do okna, byl před svým domem v podroušeném stavu několikrát napaden a neznámými lidmi do krve zmlácen. (Skupina kolem Paťavy na tom podle Odehnalova svědectví neměla žádný podíl.) Kulka od Paťavy měla být důraznější výstrahou, která na výprask navazovala. Zabíjet nikdo v úmyslu neměl. Čoudkova výpověď o zvyku sedávat večer při zhasnutém světle u okna byla pravděpodobně účelová. Nebylo by lepší zprávy pro vyšetřovatele než zjištění, že Čoudka chce někdo opravdu zavraždit. 

Po Odehnalově zatčení uprchli Tmej i Paťava do americké okupační zóny (do Bavorska) a nikdy už se nevrátili. Tmej ještě zanechal zprávu, že se všechno má shodit na ně, protože už jim nic neuškodí. Jak již bylo zmíněno, během celého měsíce se Odehnalovi nepodařilo nic prokázat a on sám nepromluvil. 

Skupina se po útěku obou truhlářů fakticky rozpadla a nevyvíjela žádnou další činnost. Stanislav Vobejda se potom v červnu na vlastní pěst pokusil následovat svoje kamarády za hranice, ale neuspěl. V Chebu byl potom odsouzen k jednomu roku těžkého žaláře a 10 000 Kčs pokuty za pokus opuštění republiky. Iniciativy se na Budislavi chopil Josef Lněnička. 

Je možné s největší pravděpodobností předpokládat, že nikdo ze skupiny neměl při provedených akcích skutečně v úmyslu zabíjet. Při žádném ze zmíněných incidentů nebyl nikdo ani zraněn, ačkoli příležitostí k tomu bylo mnoho. Okresnímu tajemníkovi Kladivovi dokonce zprávu o tom, že ho někdo chce zastřelit, přinesla jeho vlastní žena s tím, že se o tom v obci povídá. Při vyšetřování vyšlo najevo, že mlynářský učeň Jaroslav Vomáčka (a člen pozdější ilegální skupiny) pronesl před svým mistrem, že „Kladivo je na odstřel…“, na což mu jeho mistr odpověděl, že mu milerád sežene střelivo. Tuto anekdotu mlynářský mistr pro všeobecné pobavení pustil zřejmě v hospodě do oběhu, až se o ní dověděl i tajemník Kladivo, který se té zprávě podle vlastních slov „srdečně zasmál“. Obvinění z přípravy vraždy se potom nedostalo ani do soudního protokolu. 

Ohledně dalších zastrašovacích akcí vypověděla v březnu 1950 Milada Dočkalová, že z jedné plánované střelby do okna jiného komunistického funkcionáře sešlo proto, že v jeho domě bydlely i malé děti. 

Pro konstrukci případu „teroristické“ skupiny ovšem bohatě stačily i popisované výtržnosti. Obzvláště přitěžující okolností byla existence skutečných zbraní, kterými disponovali někteří dospělí členové skupiny, a hodlal si ji opatřit i Miloslav Dočkal. Vedle raketové pistole to byly ještě dva revolvery ráže 7,65 a 9 mm, které vlastnili Lněnička a Vomáčka, a jeden granát (pravděpodobně z války), který sehnal Lněnička, aby Miloslav Dočkal „také něco u sebe měl“. Zbraně používali členové výhradně k zastrašování. Načasování, plánování akcí a jejich provádění nasvědčují tomu, že šlo spíše o jednorázové dobrodružné výpravy než o systematickou odbojovou činnost. 

Největším „pokladem“ skupiny byl starší automat, který původně opatřil Stanislav Vobejda. Zbraň byla po útěku Miroslava Paťavy a Jaroslava Tmeje za hranice ukryta pod Paťavovou chalupou, putovala posléze z jednoho úkrytu do druhého. Po jejich útěku bylo nutné dostat zbraň co nejrychleji do bezpečí, protože hrozila důkladná prohlídka jejich někdejšího bydliště. Nakonec se automat stal osudným hlavně všem mladistvým odsouzeným.

Po útěku obou truhlářů se Tmejův bratr František Tmej se vším svěřil kamarádovi, který s ním denně cestoval autobusem do Litomyšle do učení. Podle vyšetřovacího protokolu a vyprávění Františka Tmeje se patnáctiletý Josef Křivka začal zajímat hlavně o zbraně, které po útěku Paťavy a Tmeje měly zůstat a se kterými oba údajně stříleli do Čoudkova okna. Zde ovšem také končí jistota, co tehdy Křivka skutečně vypověděl a co bylo do jeho protokolu přeneseno odjinud. Tmej i Křivka totiž podle protokolu automat zpod chalupy vytáhli a Křivka si ho odnesl domů, aby si ho důkladně prohlédl… Dnes to Josef Křivka rozhodně popírá, automat prý doma nikdy neměl a ani mít nemohl, protože by ho neměl kde ukrýt. 

V každém případě dostal František Tmej od Lněničky důkladně vynadáno, že se o existenci zbraní a vůbec celé skupiny někomu svěřil. Patnáctiletého Křivku nakonec vzal na milost a pod závazkem naprostého mlčení a hrozbou tvrdého potrestání dokonce do své skupiny „přijal“. V květnu potom prostřednictvím vzkazu pozval Křivku na akci k zastrašení okresního tajemníka Kroulíka, který ten večer na Budislavi schůzoval. Lístek podepsaný „Bratři spravedlnosti“ dostal kromě Křivky i mlynářský učeň Jaroslav Vomáčka. Oba se měli dostavit o půl jedenácté k místu zvanému Borek, kde se měli dozvědět další. (1)

Jediným členem skupiny byl v této chvíli v podstatě jen Lněnička sám a mladší kluky bral na akce jako pomocníky. Miloslav Dočkal se s Lněničkou znal na malé vesnici již předtím, do jeho plánů byl zasvěcen ale až v srpnu. Původní iniciátory skupiny v Proseči vůbec neznal. O tom, že jeho sestřenice Milada Dočkalová už na jaře pomáhala vylepovat protikomunistické letáky a účastnila se ukrývání zmíněného automatu u otce své kamarádky, vůbec nic nevěděl. 

Milada Dočkalová a Milada Boušková přibyly do skupiny pravděpodobně na konci března 1949, krátce po útěku Tmeje a Paťavy do zahraničí. Podílely se na žádost Lněničky pouze na ukrytí zmíněného automatu a jednoho granátu z války. Později pomáhaly s vylepením několika letáků, které vyrobil Tmej před svým útěkem. Jako přitěžující okolnost jim bylo přičteno i to, že o provedených zastrašovacích akcích věděly, zúčastňovaly se schůzek a neoznámily to patřičným úřadům.

Zářijové události proběhly opět v režii Josefa Lněničky. Kromě něho se akcí zúčastnili ještě Miloslav Dočkal, Josef Křivka, Jaroslav Vomáčka a jednou i Lněničkova dívka Olga. Dne 5. září se pod jeho vedením všichni (kromě Olgy) vypravili do Proseče, kde Dočkal a Lněnička hodlali vykrást obchod s koloniálním zbožím a železem (v telefonickém rozhovoru vedeném v říjnu 2008 Josef Lněnička prohlásil, že autorem nápadu byl Miloslav Dočkal). Skupina tak měla získat náboje do zbraní a rozbušky. Zbraně v té době pochopitelně na prodej nebyly. Výprava do pět kilometrů vzdálené Proseče se konala opět ve večerních hodinách a zúčastnili se jí tentokrát Křivka, Dočkal, Vomáčka a Lněnička. Po příchodu na místo však Lněnička zjistil, že do dveří obchodu nepasuje ani jeden z paklíčů, které si předtím připravil. Vzápětí se stalo něco neočekávaného: při obhlížení obchodu se do cesty připletli dva náhodní kolemjdoucí, muž a dívka, které Lněnička údajně okamžitě „zajal“ a po krátkém výslechu propustil dívku. Muž se představil jako Jindřich Drahoš z České Rybné a po ujištění, že není komunista, skupině nabídl spolupráci a udal několik jmen předních komunistů v České Rybné, na které by se bylo možné vypravit.

Pětadvacetiletému Drahošovi ale podle Dočkalovy výpovědi (na StB v Pardubicích) matka zakázala kamkoli chodit a skupina odešla zpátky do Budislavi. Ačkoli se při pozdějším výslechu Drahoš snažil svoji výpovědí stavět do role oběti, vysloužil si svými sympatiemi dvanáctileté vězení. Kromě tohoto incidentu (který z pochopitelných důvodů nešel nahlásit) se na akcích Lněničkovy party nijak nepodílel a její členy vůbec neznal.

Posledním zářijovým podnikem bylo noční přepadení komunisty Vaňouse, popsané v úvodu. Této akce se zúčastnili opět Lněnička a Dočkal, kteří Vaňouse vyslýchali, Křivka a Vomáčka, kteří měli spolu s Lněničkovou dívkou Olgou hlídkovat venku. Olga Steklá s sebou údajně nesla i jeden granát, který jí Lněnička předtím dal s tím, aby ho zakopala. (3)

K rychlému odhalení všech členů skupiny potom vedla přímo zoufale nedostatečná konspirace a improvizovaně prováděné akce. Dočkalův plán na získání pistole na poště byl poslední tečkou za budislavskou skupinou, všichni její členové byli zatčeni prakticky během jednoho týdne. Půl roku po nich se vyšetřovací vazby dočkali i prosečtí kamarádi, kteří s Lněničkovými podniky neměli nic společného – Josef Odehnal, Stanislav Vobejda (který si odpykával trest v Chebu), Stanislav Kašpar a Miroslav Hladík.  

Mladistvé dívky Dočkalová a Boušková byly k výslechu předvedeny až na jaře 1950 a poté přiděleny na dělnické práce do cihelny ve Stíčanech u Hrochova Týnce.

Na základě rok trvajícího vyšetřování se StB dopracovala až k lidem, kteří na podzim a v zimě 1948/1949 zakládali prosečskou skupinu, která se později díky kontaktu na Lněničku a Hladíka spojila s budislavskou partou. Ta se pod Lněničkovým vedením postupně rozrůstala o několik dalších lidí, včetně čtyř mladistvých. S aktivitami původních členů měla již ovšem málo společného. Před senátem se tak znovu sešli Stanislav Vobejda, Josef Odehnal, Miroslav Hladík a Stanislav Kašpar. Až na tři účastníky procesu, kterým soud přiřkl „pouze“ neoznámení trestného činu, byli všichni obvinění odsouzeni za zločin, respektive provinění (mladiství) velezrady podle zákona č. 231/48 Sb. Josef Lněnička si vysloužil dvacetiletý trest odnětí svobody (v době trestné činnosti mu nebylo 21 let, od 18 byl ovšem plně trestně odpovědný). Nízký věk většiny odsouzených byl asi také důvodem, proč nebyl vynesen ani jeden rozsudek smrti. Nejhůře byl potrestán Miloslav Dočkal (nar. 1927) – za přepadení komunisty Vaňouse, krádež pistole, rozbití stranické vývěsky a pokus o vyloupení obchodu se střelivem mu byl vyměřen pětadvacetiletý trest těžkého žaláře. 

Z vlastizrádných činů (provinění) se zodpovídali i šestnáctiletí Josef Křivka, František Tmej a o rok starší dívky Milada Dočkalová a Milada Boušková. Všichni čtyři byli odsouzeni jako mladiství k trestům v trvání od jednoho do tří let. Dvanáctiletý trest si vyslechl i nešťastník Jindřich Drahoš a několik dalších osob, kteří s hlavními obviněnými přišli do kontaktu a nabyli vědomost o jejich činech, aniž by je ohlásili patřičným úřadům. 

Za jedno rozbité okno místopředsedy Čoudka, zdemolovanou vývěsní skříňku, krádež pistole a neklidné spaní několika komunistických funkcionářů bylo devatenáct lidí odsouzeno celkem na 180 a půl roku do vězení. 

JOSEF ODEHNAL

Josef Odehnal se narodil 17. května 1930 v Proseči. Po ukončení třetí třídy měšťanské školy ve svém rodišti se začal v otcově dílně učit truhlářem. Josef Odehnal starší zemřel v roce 1945. Odehnalovi byli katolíci, lidovci, jejich děti členy Orla. Po únorovém převratu v roce 1948 se proto velmi rychle ocitli v latentním konfliktu s nastoupivším režimem. Josef Odehnal mladší se zároveň svým postojem k režimu nikdy netajil a již na Velikonoce roku 1948 se dostal do prvních problémů. Při pomlázce se nedaleko Proseče zastavil se třemi mladými komunisty k diskusi: 

„Na Borkách bydlel kromě mýho kamaráda ještě jeden soused, kterej byl strašně posranej a bojácnej, Tenhle kamarád Pavel mně říká: ,Ten jim to určitě podepíše...’ Oni tenkrát sháněli straníky jako čert hříšnou duši. ,... chodí ho tam hecovat a on je hodně vystrašenej!’ (Ti tři) jdou proti nám a zastavili jsme se. Povídám: ,Nesete Daňkovi legitimaci?’ Zarazili se a jeden povídá: ,Jak to můžeš vědět?’ Povídám: ,Já si to myslím.’ ... A teď řekli něco: ,To je naše věc!’ Nebo něco takovýho. A já mu povídám: ,Nemáš ještě jednu? Mně se chce srát.’ No to víte. Tímhletím jsem je rozpálil strašně. Dostali jsme se potom na ten Sovětskej svaz, kdy jsem říkal, že jsou sto let za vopicema a... ty detaily už nevím. V žalobě byl potom ještě ten Honza Masaryk, kdy jsem říkal: ,Mě by zajímalo, proč ten Masaryk za sebou zavíral okno, když z něj skákal.’ Takže žaloba zněla: ,Pobuřování, šíření nepravdivých zpráv ohledně smrti Jana Masaryka, ač věděl, že jsou nepravdivé (to vím doslovně!), a hanobení Sovětskýho svazu.’ Takže jsem šel k soudu mladistvej a dostal jsem tam čtrnáct dnů podmínečně na dva roky (...) Když jsem se vrátil z kriminálu, stal jsem se tak trochu středem pozornosti a ti kamarádi, kteří byli antibolševici, se mi začali ze sympatií přibližovat. A v Budislavi jsem měl taky kamarády - Josefa Lněničkovýho a Mirka Hladíka (to byli spolužáci, všechno třicátý ročník). Ti dva kluci, Tmej a Paťava, dělali tady v truhlárně, takže jsme si i po stránce řemesla byli blízký.“(1)

V té době se Odehnal spolu s kamarády Jaroslavem Tmejem a Miroslavem Paťavou, Stanislavem Vobejdou a dalšími dohodl na založení skupiny, která měla dát komunistům v obci jasný signál, že lidé si nenechají všechno líbit. V lednu se přátelé sešli v bytě Josefa Lněničky na Budislavi a dohodli první manévr: 

Na Proseči byl známý svou prorežimní agilností Matěj Čoudek, místopředseda místní stranické buňky a správce znárodněného podniku LEKO. Odehnal přesně ukázal, kde Čoudek bydlí, akce se ale nezúčastnil. Věděl, že bude první, kdo bude muset mít zajištěno alibi. 

„Ten Čoudek byl svobodnej a chodil denně do hospody, na obědy a nějaký to pivo. A vždycky šel domů podroušenej. A ta paní Večeřová(Čoudkova domácí, pozn. autora) jednou říkala mamince: ,Paní Odehnalová, dneska zase byla u vrátek kaluž krve. Zase mu tady někdo dal nakládačku.‘ Čoudkovi, když se vracel domů. A za nějaký čas zase: ,Paní Odehnalová, zas tady byla kaluž krve. Zas ho někdo zmlátil u vrátek.‘ Tady (ukazuje na fotografii) byl dřevník a tady na něj ti chlapi vždycky čekali, když otvíral vrátka, tak vyskočili a zmlátili ho. Jenže ono mu to nepomohlo a to nás provokovalo. Já jsem to věděl od tý paní Večeřový, že dostal tu nakládačku, a stejně byl bestie dál. A proto jsme si řekli, že mu dáme tvrdší výstrahu a pustíme mu kulku do okna. My jsme věděli, že není doma, že je v hospodě… A aby dostal výstrahu, že ho taky někdy může ta kulička trefit…“ (2)

Akci poté provedl vedoucí Miroslav Paťava, který byl spolu s Tmejem dva týdny nato donucen k útěku. Odehnalova špatná politická pověst v Proseči byla podle jeho trefného proroctví skutečně důvodem, proč byl v souvislosti se střelbou znovu zatčen jako první. Jeho matce potom prchající Tmej řekl, aby Josef v případě nutnosti všechno shodil na ně samotné – oba budou již dávno za hranicemi. Matěj Čoudek ovšem v hospodě nebyl. Ukládal se v té době již ke spánku, zaregistroval řinkot skla, ale domníval se, že spadla sklenice. Událost nahlásil až o několik dní později... 

Pět týdnů byl Odehnal zadržován ve vazbě, aniž se StB podařilo prokázat, že má v něčem prsty. Navíc byl i Tmejův vzkaz zbytečný – Odehnal nechtěl (a skutečně se tohoto úmyslu držel) kohokoli prozradit nebo sám sebe uvést v podezření.

Skupina útěkem Tmeje a Paťavy skončila. Pokračoval v ní Josef Lněnička na Budislavi a průběžně Odehnala informoval o provedených akcích. 

„Já jsem s tím nechtěl mít nic společného, ačkoli jsem o tom věděl. Vadilo mi, že se používají zbraně, původně jsem měl v úmyslu tisknout pouze protirežimní letáky (…) Ti budislavští kluci měli všichni takový nádech dobrodruhů. Všichni, celá vesnice. Akorát Mirek Paťavů a Jarda Tmejů byli jiní – z jejich strany to nebylo jen pro dobrodružství, tam to bylo zásadní. Jako postoj vůči režimu. Tamti taky měli záporný postoj vůči režimu, ale ti mladší kluci chtěli i dobrodružství – něco dělat, něco dělat!”    

Půl roku po rozbití budislavské party v září 1949 nechali estébáci Odehnala trnout, co bude následovat. V březnu 1950 byl zatčen a zařazen do vyšetřování jako jeden z členů teroristické bandy, pojmenované u soudu Jánošíci z Budislavi. 

U výslechu příliš mnoho zapřít nemohl, protože mozaika byla již pohromadě před jeho zatčením. Lněničkových akcí se ovšem na Budislavi neúčastnil.

V procesu s budislavskou partou v říjnu 1950 byl Josef Odehnal odsouzen k patnácti letům odnětí svobody. Byl shledán plně trestně odpovědným a svůj trest si měl odpykat v lágrech pro dospělé delikventy. Do roku 1956, kdy došlo k revizi procesu, si odbyl šest let z celkového trestu na uranových táborech Rovnost na Jáchymovsku a Bytíz na Příbramsku. 

Uranové doly Vojna a Bytíz

Na Rovnosti strávil Odehnal celkem čtyři roky po svém odsouzení. Pracoval na dole jako tesař. Setkal se tam i s obávaným a sadistickým velitelem lágru Albínem Dvořákem, řečeným Paleček. Na Rovnosti se Odehnal nevyhnul ani korekci, ve které strávil tři dny za to, že se měl údajně pokusit o útěk. Udal ho prý jakýsi Emil Soukeník, zavřený za hospodářskou trestnou činnost. Historka o tom, jak si pro Odehnala přišli bachaři, aby ho prohledali, názorně dokládá, jakou hrůzu to u některých muklů mohlo vzbudit: 

„Seděli jsme na barelech u skladu střeliva, kde jsem měl pro jednoho civila udělat regál (…) Najednou vidíme řadu elektrických lamp. To nosili jenom důlní, naddůlní, Rusáci a policajti. Povídám: ,Hele, elektrický lampy, co je, že jdou sem…‘ Přichází až k nám, první šel zástupce Palečka, byl to Slovák. Dojdou k nám a: ,Odehnal!‘ Povídám: ,Tady!‘ – ,Ruky hore!‘ Tak jsem dal ruky hore, kde vedlo potrubí. ,Zavěste lampu na potrubí.‘ Tak jsem zavěsil lampu a: ,Pět kroků vpred!‘ Udělal jsem pět kroků a v tom okamžiku na mě skočili čtyři bachaři a filcunk, jaký jsem ještě nezažil. Jak na mě skočili, tak za sebou slyším, jak ten kluk, ten Slovák, křik: ,Pán majsterko…!‘  a slyšel jsem, jak se v tu ránu posral, jak mu to rachotilo v kalhotech.“

V lágru na Rovnosti existovala podle Odehnala v jednom z baráků cimra, nazývaná „katolická falanga“, protože ji obývali převážně katolíci nebo jinak věřící lidé. Mezi nimi i Odehnal: 

„Tam se zpovídalo, civilové nosili hostie… Dávaly se dohromady kavalce, kde se sedlo a kde Franta Michálků předčítal modlitby a tak dál. Naproti nám, na druhém čtyráku zase byli národní socialisté a vzájemně jsme se respektovali. Někdo chodil vždycky po chodbě a hlídal, kdyby bylo nebezpečí, tak abysme se mohli rozprchnout. Zpovídalo se tím způsobem, že farář korzoval s tím člověkem po chodbě, bavili se, smáli se… Nebo po nástupišti venku – chodili, bavili se, smáli se, rozhazovali rukama, aby si nikdo nevšiml, že probíhá nějaká intimní debata.“

Těžké časy tehdy zažívala i jeho matka. „Pro matku to bylo strašný. My jsme byli v rodině čtyři děcka, matka a strejda. Takže bylo šest lidí v baráku. Během snad půl roku tam zůstala sama. Brácha odešel na vojnu, druhý dva do Ústí do práce a do školy, já do basy, strejda zemřel a ona tam zůstala sama. Tady na konci ulice je les, kde jsou starý pískovny. Tam měli milicionáři střelnici a učili se tam střílet. Chodili seřazený do lesa s kvérama a zase zpátky. Maminka vyprávěla, že když šli okolo, tak určitě museli dostat povel, protože všichni udělali vlevo hleď a provokativně koukali do oken. To víte, jaká hrůza na ni padala, když viděla to stádo zlejch lidí, jak provokujou. Se živobytím to bylo to samý – zůstala sama a neměla bejt z čeho živa. Byla tady nějaká ruční domácí práce – vyšívala knoflíky. Vydělávala si tak pár halířů. občas jí nějaký příbuzní sem tam nějakou korunu dali. Zemřela v lednu a já jsem přišel v červnu domů. Umřela na tetanus. Na pohřeb mě samozřejmě nepustili…“ 

Odehnalův strýc zemřel mimochodem na cestě na návštěvu do lágru. „Přijeli autobusem do Karlových Varů. Tam se jenom přeběhla silnice k nádraží… Brácha vyskočil z autobusu a utíkal napřed koupit lístky, protože za pět minut jel vlak na Jáchymov. Koupil lístky a strejc nikde. Šel zpátky a strejc nikde. U autobusu viděl, že je tam hlouček lidí, ale nic ho nenapadlo. A vlak už měl mít odjezd. Tak si říká: ,Nedá se nic dělat, musím utíkat…‘ Tak skočil do vlaku, ještě kouká z okna, ale strejc nikde. Dojel za mnou do Jáchymova sám a vrátil se domů sám. Přijel domů, kde už byl telegram, že ten a ten (Josef Chrudimský) měl nehodu a že je v karlovarský nemocnici. Maminka ráno vstala, zjistila si spojení a jela do Karlových Varů za ním. Přijela za ním do nemocnice, on už ji nepoznal. Jela zpátky, a než přijela domů, tak už tam byl telegram, že je po smrti.”

Po návratu domů v roce 1956 se Odehnal ke svému řemeslu nevrátil. Ačkoli byl těžce nemocen, musel jít pracovat na čtyři roky do lomu. Poté si našel práci v místním dřevařském družstvu a specializoval se na opravy střech. Při té příležitosti se dostal také na střechy kostelů a přišel do kontaktu s kněžími, protože byl většinou ubytován na farách.

„Estébáci pustili fámu, že prej organizuju faráře proti státu. Přišli s tím na podnik a musel jsem skončit s ježděním. A dali mi výpověď… Pak jsem dělal tesařinu při stavbě nové školy. Do důchodu jsem šel potom z Košumberku.“

Dnes provozuje Odehnal se svým synem firmu na střešní šindel. Žije ve svém domě v Proseči. Je rovněž členem litomyšlské Konfederace politických vězňů. 

Rozhovor natočil a text zpracoval Ondřej Bratinka.