Josef Odehnal

„Pro matku to bylo strašný. My jsme byli v rodině čtyři děcka, matka a strejda. Takže bylo šest lidí v baráku. Během snad půl roku tam zůstala sama. Brácha odešel na vojnu, druhý dva do Ústí do práce a do školy, já do basy, strejda zemřel a ona tam zůstala sama. A to ji ještě provokovali. Tatínek už byl po smrti. Tady na konci ulice je les, kde jsou starý, opuštěný pískovny. Tam měli milicionáři střelnici a učili se tam střílet. Chodili seřazený do lesa s kvérama a zase zpátky. Maminka vyprávěla, že když šli okolo, tak určitě museli dostat povel, protože všichni udělali vlevo hleď a provokativně koukali do oken. To víte, jaká hrůza na ni padala, když viděla to stádo zlejch lidí, jak provokujou. Se živobytím to bylo to samý - zůstala sama a neměla bejt z čeho živa. Byla tady nějaká ruční domácká práce - vyšívala knoflíky. Vydělávala si tam pár halířů - občas jí nějaký příbuzní sem tam nějakou korunu dali. Nakonec zemřela v lednu a já jsem přišel v červnu domů. Na pohřeb mě samozřejmě nepustili... Dostala tetanus.“

„Na Borkách bydlel kromě mýho kamaráda ještě jeden soused, kterej byl strašně posranej a bojácnej, Tenhle kamarád Pavel mně říká: ,Ten jim to určitě podepíše...‘ Oni tenkrát sháněli straníky jako čert hříšnou duši. ,.... chodí ho tam hecovat a on je hodně vystrašenej!‘ (Ti tři) jdou proti nám a zastavili jsme se. Povídám: ,Nesete Daňkovi legitimaci?‘ Zarazili se a jeden povídá: ,Jak to můžeš vědět?‘ Povídám: ,Já si to myslím.‘ A teď řekli něco: ,To je naše věc!.‘ Nebo něco takovýho. A já mu povídám: ,Nemáš ještě jednu? Mně se chce srát.‘ No to víte. Tímhletím jsem je rozpálil strašně. Dostali jsme se potom na ten Sovětskej svaz, kdy jsem říkal, že jsou sto let za vopicema a... ty detaily už nevím. V žalobě byl potom ještě ten Honza Masaryk, kdy jsem říkal: ,Mě by zajímalo, proč ten Masaryk za sebou zavíral okno, když z něj skákal.‘ Takže žaloba zněla: Pobuřování, šíření nepravdivých zpráv ohledně smrti Jana Masaryka, ač věděl, že jsou nepravdivé - to vím doslovně - a hanobení Sovětskýho svazu. Takže jsem šel k soudu mladistvej a dostal jsem tam čtrnáct dnů podmínečně na dva roky.“

„Ten Čoudek byl svobodnej a chodil denně do hospody, na obědy a nějaký to pivo. A vždycky šel domů podroušenej. A ta paní Večeřová (Čoudkova domácí, pozn. autora) jednou říkala mamince: ,Paní Odehnalová, dneska zase byla u vrátek kaluž krve. Zase mu tady někdo dal nakládačku.‘ Čoudkovi, když šel v noci domů. A za nějaký čas zase: ,Paní Odehnalová, zas tady byla kaluž krve. Zas ho někdo zmlátil u vrátek.‘ Tady (ukazuje na fotografii) byl dřevník a tady na něj ti chlapi vždycky čekali, když otvíral vrátka, tak vyskočili a zmydlili ho. Jenže ono mu to nepomohlo a to nás provokovalo. Já jsem to věděl od tý paní Večeřový, že dostal tu nakládačku, a stejně byl bestie dál. A proto jsme si řekli, že mu dáme tvrdší výstrahu a pustíme mu kulku do okna. My jsme věděli, že není doma, že je v hospodě... A aby dostal výstrahu, že ho taky někdy může ta kulička trefit.“

„Tam se zpovídalo, civilové nosili hostie... Tajné mše jsme měli taky. Dávaly se dohromady kavalce, kde se sedlo a kde obyčejně Franta Michálků předčítal modlitby a tak dále. V druhém koutě, na druhém čtyráku zase byli národní socialisté a vzájemně jsme se respektovali. Někdo chodil vždycky po chodbě a hlídal, kdyby bylo nebezpečí, tak abysme se mohli rozprchnout. Zpovídalo se tím způsobem, že farář korzoval s tím člověkem po chodbě, bavili se, smáli se... Nebo po nástupišti venku - chodili, bavili se, smáli se, rozhazovali rukama, aby si nikdo nevšiml, že probíhá nějaká intimní debata.“