Jarmila Odlasová

* 1943

  • „Pak na to musíte mít tu žabku, jak se říká, že ano, pak musíte mít žíně, to musí být koňské žíně, pak se ten smyčec lakuje, pak, když je to fernambuk, tak se ještě kyselinuje, jak se nakyselinuje, tak když se to vyhobluje, upraví, dává se to do tepla třeba na dva dny, pak se teprve ta kyselina brousí. Pak teprve lakuje. A ty brazilové se zase dávají ještě do čpavku. Takže to není jen, že vezmete tu hůlku a je to hotové. Ano, jak držíte tu hůlku, tak to je žabka, do které jdou ty žíně. Ta je ebenová. Celé je to dřevěné. Jsou tam kovové prvky, kroužek a tak. Protože my můžeme dělat a děláme je ve stříbře, takže ten kov, všechno je tam stříbrné. A můj syn, který dělá mistrovské smyčce, tak ten je dělá i ve zlatě.“

  • „Hlavní je dřevo, jsou smyčce, které se dělají z fernambukového dřeva, to jsou takové ty lepší smyčce. A potom je brazilové dřevo. Což si myslím, že stačí pro děti do těch hudebek, ale v dnešní době už i maminky koupí ty dražší smyčce z fernambuku. To je všecko dřevo dovážené. My jsme si to dřevo museli objednávat ve firmě Nagel, dnes už je to zakázané dovážet. Dokud manžel žil, tak jsme nakupovali dřevo každý rok, abychom měli nějaké zásoby. Pak se to pomaloučku zpracovávalo. Z prkýnek se vyřezávaly hranoly atd. Pak jsme nechali udělat jednu mašinu, která z hranolku umí vytočit tu hůlku, ale jinak je to všechno ruční práce.“

  • „Čím byla ta práce jedinečná? Převážně tady byli Němci, kteří dělali ty hudební nástroje. Pak tady byla ta houslařská škola, vloni jsme slavili 150 let založení – a chodilo sem do učení hodně žáků z celé republiky. To byla jedinečná houslařská škola, kde se učily ty hudební nástroje. A potom to bylo tak, že ti, co tady byli a vysídlili, tak vysídlili do Bubenreuthu, kde se ještě dnes dělají hudební nástroje. Já třeba dělám také smyčce do Německa, a to dělám zase pro firmu Hefner, a to je kousíček, to je v Hagenau, to je kousíček od Bubenreuthu. Ta oblast, tam se všude dělají hudební nástroje.“

  • Full recordings
  • 1

    Mariánské Lázně, 04.06.2024

    (audio)
    duration: 01:45:19
    media recorded in project Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Když člověk chce, dokáže všechno

Firma na smyčce SALDO, založena 1997, Luby
Firma na smyčce SALDO, založena 1997, Luby
photo: archiv pamětníka

Jarmila Odlasová se narodila 27. března 1943 v malé obci Městečko na Křivoklátsku. Tatínek Emanuel Kratina pracoval v zemědělství. Maminka Marie, rozená Koubová, byla kuchařkou a chůvou ve mlýně u Ing. Pišvejce. Rodiče po konci druhé světové války zareagovali na výzvu k osidlování opuštěného pohraničí a přestěhovali se do Holetic v Doupovských horách na Karlovarsku. Otec zde koupil statek po Němcích a začal hospodařit, chovali dobytek i koně. Zemědělci museli odvádět povinné dávky, za které dostávali lístky na potraviny, šatstvo a podobně. Do školy musela Jarmila chodit několik kilometrů pěšky, vlaková zastávka byla ještě dál. Do obchodu se jezdilo s bryčkou. Když se Doupovsko stalo součástí nově zbudovaného vojenského prostoru, rodina se přestěhovala do Lubů u Chebu. Tatínek získal práci hlídače v továrně na hudební nástroje Cremona, maminka vařila ve školní jídelně. Pamětnice se po základní škole rozhodla vypomoci stárnoucím rodičům a místo dalšího studia nastoupila do Cremony. Pracovala tu v administrativě až do sametové revoluce, stejně jako její budoucí manžel Otakar Odlas. S příchodem svobody se rozhodla podnikat. S manželem vybudovali firmu SALDO, která vyrábí prvotřídní smyčce nejvyšší kvality. Paní Odlasová zůstala ve vedení firmy i po smrti manžela. V roce 2024 žila Jarmila Odlasová v Lubech.