The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Odlasová (* 1943)

• narodila se 27. března 1943 v obci Městečko na Křivoklátsku

• rodiče vyslyšeli poválečnou výzvu k osidlování pohraničí a začali hospodařit v Holeticích na Karlovarsku

• v roce 1953 se Holetice staly součástí vojenského prostoru Doupov, rodina pamětnice našla nový domov v Lubech

• Jarmila Odlasová zde nastoupila po základní škole do závodu na hudební nástroje Cremona

• v Cremoně pracovala v administrativě až do sametové revoluce

• v roce 1991 se rozhodla začít podnikat

• její firma SALDO dodnes (2024) vyrábí špičkové smyčce v nejvyšší kvalitě

Než se Emanuel Kratina s rodinou usadil v Lubech, procestovali manželé s pěti dětmi kus republiky. Z obce Městečko na Křivoklátsku se v roce 1945 vydali hospodařit do vysídleného pohraničí. Získali zemědělskou usedlost na okraji Doupovských hor, s koňmi, hovězím dobytkem, polnostmi. Práce to nebyla ani trochu jednoduchá, život ve vysídleném pohraničí jakbysmet. Po osmi letech musela rodina statek zase opustit. Vláda tu v roce 1953 zřídila vojenský prostor Doupovsko. Kratinovi zakotvili v Lubech u Chebu. Další osudy členů rodiny ovlivnila místní houslařská tradice a továrna na hudební nástroje Cremona. Nejmladší dcera Jarmila Odlasová založila v roce 1991 firmu SALDO. Vyrábí vynikající smyčce prvotřídní kvality pro hudebníky na celém světě.

Život na statku nebyl jednoduchý

Jarmila Odlasová se narodila v obci Městečko na Křivoklátsku v roce 1943. Otec Emanuel Kratina pracoval v zemědělství. Maminka Marie, rozená Koubová, byla kuchařkou ve mlýně u Ing. Pišvejce. Pamětnice měla čtyři starší sourozence – Adolfa, Miroslava, který zemřel v dětství, Františka, sestru Marii a mladšího Jana. Z války si moc nepamatuje, byla ještě malá. Když jí byly tři roky, pořídil otec ve vysídleném pohraničí statek. Rodina se přestěhovala do Holetic. Spolu s nimi tam odešly i dvě sestřenice, příbuzné z matčiny strany. Jarmila Odlasová vzpomíná: „Žilo se tam celkem hezky. Nebyl to jednoduchý život, ale zase byli jsme tam tak nějak k sobě hodní a tak si vážili jeden druhého a pomáhali jsme si.“

Statky po Němcích nebyly pro nově příchozí zdarma. Rodiče museli za přidělené hospodářství složit určitý obnos peněz a odvádět povinné dávky mléka, masa, vajec, obilí. Když nesplnili, nedostali lístky na potraviny, na šaty, nic nebylo. „Byla to dřina, zvláště pro maminku. Na péči o dobytek nebyla zvyklá, bála se jich,“ vypravuje Jarmila Odlasová. „Na statku byly krávy, také jalovice, vedle byl ještě jeden barák, kde byly chlévy, a tam jsme měli koně,“ vypočítává pamětnice, jak objemné hospodářství tatínek získal. Stavení bylo na návsi kousek od rybníčku. Před okny mělo zahrádku, kde maminka zavírala kočárek s nejmladším Janem, aby se k němu krávy nedostaly.

Podřízl ho kosou

Když Jarmila Odlasová povyrostla, vypomáhala rodičům pást dobytek. Vodila na pastvu mladé býčky. „Měli rádi jetel, tak jsem je zahnala za stodolu, tam se pásli v klidu a neutíkali mi. Jenže se pak nafoukli. Tatínek říkal: ‚To nejde, musíme je podříznout.‘ Maminka přinesla z kuchyně velký nůž, kterým krájela dorty, ale to vůbec nešlo! Tak vzal táta kosu, sundal kosiště a tou kosou býčka podřezal,“ líčí dramatické okamžiky v hospodářství pamětnice. „Otec pocházel ze zemědělské rodiny, tu práci znal. Oba rodiče byli baráčníci. Později asi i vstoupili do KSČ, ale to až když jsme byli v Lubech,“ dodává pamětnice.

Z roku 1948 si žádné dramatické události nepamatuje: „Když máte zvířata, musíte se starat, máte pole, nebyl čas přemýšlet o tom, že je převrat. To si vůbec nepamatuji. Ale zažili jsme ještě v Holeticích měnu, to jsme jeli s tatínkem na bryčce do Bochova měnit peníze. To si dobře vzpomínám, protože táta šel měnit peníze a mě mezitím zavezl k zubaři.“ Pak zaklepal na dveře ruský oficír, že se musejí vystěhovat. „Že celou oblast Doupovských hor zabírá armáda. Místní ovčín zabrali a zlikvidovali jako první. Přestavěli ho na pekárnu pro vojáky,“ vybavuje si pamětnice. A tak se rodina Kratinů začátkem července 1953 zase stěhovala. Tentokráte do Lubů u Chebu.

Táta se rozloučil s dobytkem a šli jsme

Pamětnice vzpomíná, že stěhování se nikdo z obyvatel obce nevzpíral: „Přijalo se to tak nějak normálně. Víte, on tam ten život nebyl jednoduchý. Třeba já chodila do školy až do Luk, tři kilometry pěšky! Sestra jezdila do školy do Žlutic, ale nejprve musela dojít do Luk na autobus. Všechno tam bylo z ruky.“ Dodává, že tatínek se rozloučil s hospodářstvím, s dobytkem, a prostě odešli. Všechno, co měli, zůstalo vojákům. Jak to s hospodářstvím dopadlo, neví. Kompenzaci rodiče od státu nedostali. Až později v 60. letech se Jarmile Odlasové podařilo pro rodiče vyřídit nějaké odškodné alespoň za pozemky. Pamětnice dodává: „Někdo by si myslel, že to tam bylo lehké, ale nebylo. Maminka se tam s tím nikdy nesmířila. Říkala, že je to strašná dřina, a měla radost, že odsud jdeme pryč.“

Zprvu se měla rodina stěhovat do Bochova, kde dostal otec nabídku práce agronoma v traktorové stanici. Jenže... Rodiče se jeli podívat na domek, kde by měli bydlet. Byl přímo u silnice. Z vedlejšího domu zrovna v tu chvíli vyběhl malý chlapec a srazilo ho projíždějící auto. „Maminka řekla: ‚Ne, tady nebudeme. Protože já vidím našeho Jendu, jak by vyběhl a stalo se mu taky něco. Takhle u té cesty bydlet nebudeme,‘“ vypravuje pamětnice a vysvětluje: „Bratr František byl hajný, ten už bydlel v Lubech na hájovně a říkal rodičům, aby šli do Lubů, že jim tam sežene baráček. Tak se pak rozhodli, že půjdeme tam.“

Učila se německy, aby spolužákům rozuměla

Otec pamětnice dostal práci v Cremoně. V roce 1953 byla Cremona velká fabrika, zaměstnávala kolem 650 lidí, ale ještě nestála nová budova. „Bylo tu plno dílen jen tak, co se dělalo u rodinných baráků. Byla extra basárna, extra houslárna. Tatínek musel v noci chodit na kontroly a hlídat sklady dřeva, všechno,“ vysvětluje Jarmila Odlasová. Začala tu chodit do páté třídy. Ve škole bylo ještě dost německých dětí. „Chodila jsem dobrovolně na němčinu, abych jim rozuměla. Kluci německý, s těmi byla legrace, kamarádili jsme všichni.“ Pamětnice dodává, že v Lubech se ještě v 50. letech mluvilo běžně německy. Když se s rodiči přistěhovala, všude tam ještě bydleli Němci. Ti dovysídlili do SRN až v 67. roce, kdy jim vláda umožnila odejít. Odcházeli do Bubenreuthu, kde se soustředila tradice výroby smyčcových hudebních nástrojů poválečných vysídlenců z Čech.

Jarmila Odlasová nastoupila po základní škole do Cremony. „Maminka už byla tou dobou nemocná, brala dvě stě korun důchod. Nejmladší bratr Jan ještě chodil do školy. Tak jsem se rozhodla, že rodičům vypomohu a školu si dodělám později. V 15 letech jsem šla do fabriky. Chvíli mne posílali po výrobě, zkoušela jsem dělat pouzdra, potom jsem dostala příležitost dělat v kancelářích,“ vzpomíná pamětnice. Vybavuje si i požár houslárny v roce 1962: „Viděli jsme z okna, jak Produktiva hoří. Požár vznikl ve skladu materiálu. To už jsem byla na mateřské.“ S manželem Otakarem Odlasem se seznámila na silvestra roku 1958. Pracoval také v Cremoně, na mzdovém oddělení. Do nové tovární budovy už pamětnice pracovat nešla. Starala se tou dobou o dva malé syny a stárnoucí rodiče. „Věnovala jsem i ten kus života rodičům, bylo to náročné, měla jsem dvě děti, ale já si myslím, že je to tak všecko v pořádku,“ usmívá se pamětnice.

Srpen 1968

Jak vzpomíná Jarmila Odlasová na 21. srpen roku 1968? „Děti v noci vylítly na balkon a volaly: ‚Pojďte se podívat, jezdí tady tanky!‘ Všecko se začalo najednou měnit, lidi nepracovali, víc se diskutovalo, komunisti si lehali pod tanky...,“ vzpomíná pamětnice, „což byla blbost, jen chtěli ukázat, jak jsou dobrý. To byl zrovna ten Bilek, manžel Jarmily Bilkové, poslankyně NS, dělal ředitele houslařské školy. Chtěl si tam demonstrativně lehnout, ale někdo ho odtáhl. To dělali jen tak, aby se o nich mluvilo.“

Po uvolněném pražském jaru a následné okupaci nastaly všude čistky. Pamětnice vzpomíná: „Normalizace a prověrky, no, ptali se na věci takové celkem trapné, jako co říká nějaký poslanec a jestli s tím souhlasíme a tak podobně. Prověřovali většinu těch kancelářských a vedení. V roce 1969 byl odvolán ředitel Bošek a nastoupil po něm Jirásek. Bošek mi pak dělal šéfa. Já ve straně nebyla, ale nemohu říci, že když byl někdo komunista, že by byli špatný lidi. Nemohu to říct ani o svém manželovi a lidech, které jsem znala. Všecko to byli pracovití lidi, nikomu nic nedělali, holt byli komunisti, no.“

Být svým pánem

V revolučním sametovém roce 1989 už byla Jarmila Odlasová v důchodu. „Šla jsem do předčasného, abych se mohla starat o maminku. A v roce devadesát jedna už jsem řekla, že zkusíme podnikat. Manžel zprvu moc nechtěl, že už je starý. Ale měl kamaráda v Německu, českého Němce, který tam v 60. letech emigroval z Lubů a my mu pak pomáhali vyřídit dodatečné vysídlení. S ním jsem se radila, že bych Otovi ráda dopřála, aby byl svým pánem. A on řekl, no tak dělejte smyčce, já vám do začátku pomohu. Tak jsme vyklidili garáž a začalo se pracovat.“ Postupem času přistavěli ještě jednu dílnu. Zaměstnance našli mezi lidmi ze Strunalu. 

Saldo je pozpátku Odlas, vysvětluje Jarmila Odlasová, jak přišla firma ke svému názvu. První zásilku, kterou vyrobili, vezli do Německa, do firmy Pezold. Poslali je zpátky, že kvalita ještě není dobrá. „Ale když člověk chce, všecko dokáže. Dnes mám šest zaměstnanců a v případě potřeby beru brigádníky. Dělali jsme smyčce do Ameriky, Japonska, Polska, Španělska a hlavně děláme pro Němce,“ hodnotí pamětnice a dodává: „Starší syn pracoval v Amati Kraslice, vyráběl klarinety. Když jsme začali podnikat, naučil se vyrábět smyčce a dnes pracuje v rodinné firmě. Mladší syn po ekonomických studiích zůstal v Praze.“

Tradice je opravdu důležitá

Zprivatizované velké podniky jako Cremona nebo Amati Kraslice nepřežily turbulence doby. „Když skončil Strunal, tak nás tam s mužem pozvali, jestli chceme koupit nějaké dřevo. Mně bylo do pláče, když jsem to tam viděla. Taková firma a takhle skončila,“ smutně povzdechne Jarmila Odlasová a doplňuje: „Jsou ještě mistři, kteří dělají doma, jako je Tomáš Skála. Ono to není jednoduché, člověk tomu musí rozumět. Dřevo, to je základ všeho. Na smyčce musí být extra dřevo, fernambukové nebo brazilové. To se nakupuje v Německu, my ho brali u firmy Nagel. Vemte si, když se pak dělají basy, čela, co je to materiálu! Na to musejí být lidé, kteří tomu opravdu rozumějí.“

Syn Jarmily Odlasové dělá mistrovské smyčce ve zlatě a také tzv. investiční smyčce. Ty mají žabky osázené diamanty. Dělal takový smyčec i pro jednu dámu do Bratislavského rozhlasu. Pochvalovala si, že je to smyčec od pánaboha. Pamětnici těší, když je zákazník spokojený: „Nedávno mi volal jeden pán z Plzně, že to je nádhera, že je radost si s takovým smyčcem zahrát.“ Přes hudbu navázali Odlasovi přátelství s hudebníky po celém světě. „Jaroslav Svěcený, Václav Hudeček, Niky Kováč, ti všichni měli naše smyčce,“ dodává pamětnice.

Vedle firmy mají Odlasovi ještě rodinnou kapelu SALDO band. „Starší syn hraje na saxofon, mladší na bicí. Dále máme klávesy, dvě kytary, tedy bas a normální, klarinet. Hrajeme na plesech a zábavách v Lubech i okolí,“ usmívá se pamětnice. Asi by ani nešlo vyrábět hudební nástroje a nebýt zároveň muzikant, nemít rád hudbu. „Já myslím, že tradice je opravdu důležitá. Je hezké a mám radost, když se děti učí hrát na hudební nástroje, když mají zájem o muziku. Byla bych ráda, aby na houslařskou školu v Lubech chodilo hodně dětí. Je to čtyřletý obor s maturitou. Potřebuji jednoho dva lidi, kteří by dělali smyčce, a zatím nikoho nemám,“ uzavírá vyprávění Jarmila Odlasová.