Milan Ohnisko

„Určitě jsem se bál, že mě zmlátí, protože to se tu a tam stalo, že někoho zmlátili. Kupříkladu mého tehdejšího dobrého kamaráda, velmi blízkého přítele, disidenta a básníka Jana Pukalíka, který bohužel v roce 1988 spáchal sebevraždu, v Brně u jednoho výslechu v tehdejší Leninově ulici v krajském sídle StB estébák jménem Bata zbil dosti surovým způsobem, tahal ho za vlasy na výslechu po zemi, až mu část vlasů vyrval. Bylo to poměrně brutální. Takové věci se tu a tam děly a já jsem z toho měl opravdu primitivní, takřka živočišný strach, že mě taky zmlátí. Toho jsem se bál. To byla věc, které jsem se bál. Psychického nátlaku jsem se nebál, protože neměli moc na co tlačit, já jsem byl v pomocném zaměstnání, ve zcela podřadných pomocných profesích, děti jsem neměl, rodinu jsem neměl, čili moc nebylo, na co tlačit. Ale druhá věc, které jsem se také bál, a opravdu jsem se jí bál pokaždé, když jsem byl na výslechu, že to skončí tím, že rovnou z toho výslechu budu putovat do vazby, z vazby k soudu a od soudu do vězení. To byly dvě věci, kterých jsem se bál při každém výslechu – že mě zmlátí a že mě zavřou. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se nebál – bál jsem se.“

„Oni jenom na začátku, na jednom z těch prvních výslechů, což už jsem zmiňoval, mi říkal kapitán František Veselý, což byl ‚můj‘ hlavní estébák, který kombinoval takový určitý typ familiárního otcovského chování ke mně a určité estébácké přísnosti a nevraživosti, tak na jednom z prvních výslechů na Lenince mi říkal, že jsem na začátku šikmé plochy a že záleží teď opravdu pouze na mně, že svůj život mám ve svých rukou, že buď budu pokračovat a špatně to se mnou dopadne, nebo ke všem těm svým, už nevím, jak to nazval, možná kamarádíčkům nebo podobně nějak to vyznělo, se otočím na podpatku a ukážu jim záda a všechno bude v pořádku. To bylo jediné a jinak si nevzpomínám, ani že by mně někdy nabízeli spolupráci. Pokud ano, tak už jsem to zapomněl a nebylo to nijak významné nebo výrazné. Naopak si vzpomínám, že jsem po revoluci postupně zjistil, že asi dva nebo tři lidé na mě donášeli, že je zlomili ke spolupráci a že byli konfidenty. V tomto smyslu jsem to měl poměrně jednoduché, protože mě nikdy k ničemu netlačili.“