The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Ohnisko (* 1965)

• narozen 16. července 1965 v Brně

• začátek 80. let – seznamování se s neoficiální hudební a literární scénou

• odešel z gymnázia i střední knihovnické školy

• pracoval v pomocných dělnických profesích

• od 80. let se zapojil do aktivit brněnského disentu

• po 17. listopadu 1989 poslední zadržení

• po listopadu 1989 pracoval v Občanském fóru v Brně

• korespondent brněnské pobočky Východoevropské informační agentury

• práce nakladatele, knihkupce, nakladatelského redaktora

• od roku 2012 žije v Praze

• redaktor literárního časopisu Tvar

• roku 2014 obdržel uznání účastníka třetího odboje

Kdyby se vydal ve stopách svých rodičů, byl by možná dnes Milan Ohnisko inženýr nebo úředník. Sám si ale vybral jinou cestu, o poznání složitější a komplikovanější, než jaká se mu nabízela. Od šestnácti let se stýkal s brněnským disentem a místo do hospody chodil k výslechům. S estébáky si užil své, ale svého rozhodnutí nelituje.

Vrátka mi otevřeli Kryl a Hutka

Vyrůstal v Brně sedmdesátých let, jeho rodina si jako mnohé další vypěstovala dvojaký vztah ke komunistickému zřízení – sice vystupovala vůči režimu konformně, doma se však poslouchaly zprávy z Hlasu Ameriky. Rodiče byli přesvědčeni, že není jiná možnost než žít dvojím životem. Jejich syn ale tento názor nesdílel. První povědomí o existenci jiných než většinových občanských aktivit a iniciativ získal Milan Ohnisko, tehdy dvanáctiletý, začátkem roku 1977, v období vzniku prohlášení Charty 77. „O Chartě, v tehdejší dikci režimu skupině samozvanců a zaprodanců, se psalo i v satirickém časopise Dikobraz. Ptal jsem se tehdy matky na to, kdo jsou chartisté, ale podala mi dost bizarní vysvětlení, související s tehdejší diskreditující kampaní proti Ludvíku Vaculíkovi, že to jsou lidé, kteří se fotografují nazí na hřbitově,“ vzpomíná.

Rozhodující pro něj bylo setkání s neoficiální hudební a literární scénou zkraje osmdesátých let, které označuje za iniciační. Tvrdí, že poslech tehdy zakázaných písničkářů jako Karel Kryl a Jaroslav Hutka, jejichž nahrávky získal díky staršímu kamarádovi, ho utvrdil v domněnce, že, kunderovsky řečeno, „život je jinde“. Toto přesvědčení podpořila i četba samizdatem šířené literatury, zejména Bondyho Invalidních sourozenců. Zatímco mnohým lidem četba a poslech pro jejich pocit postavení se režimu stačily a po osobním zapojení do disentu netoužili – od recepce k akci je dost daleko – pamětník naopak o bližší zapojení do disentu usiloval.

Ahoj, jsem Milan a chci opisovat samizdat

K osobnímu kontaktu s disidenty mu pomohlo náhodné setkání v Praze na podzim roku 1981, kdy dostal od jistých pražských „mániček“ ilegální tiskoviny včetně Informací o Chartě 77. „V těchto informacích, zvaných INFOCH, se objevovaly zprávy o zadržených nebo vězněných chartistech včetně jejich adres. Takže jsem se rozhodl, že obejdu jednotlivé brněnské chartisty a spojím se s nimi,“ vysvětluje Milan Ohnisko a s úsměvem vzpomíná na první kroky po cestě, na niž se vydal vyzbrojen naivitou, čistotou i odhodláním šestnáctiletého mladíka. „Zazvonil jsem tedy u prvního člověka, jímž byl Libor Chloupek, představil jsem se mu a prohlásil, že chci také opisovat a šířit samizdat a zapojit se do disentu. Pochopitelně si se mnou nevěděl rady a poslal mě za farářem Janem Šimsou, který také netušil, co se mnou, ale odkázal mě na Petra Pospíchala. Ten mě nakonec neodmítl,“ popisuje své první setkání se „skutečnými chartisty“.

Dostal se tak do společnosti lidí, s nimiž se toužil setkat. Ačkoli jejich první reakce byla odmítavá – oslovení se právem mohli domnívat, že jde o provokaci nasazeného konfidenta – u styku s brněnským disentem už zůstalo. Milan Ohnisko připomíná zdánlivou nesourodost tohoto společenství – do protirežimních aktivit se zapojili intelektuálové i underground, křesťané i bývalí reformní komunisté, máničky i filozofové, ale tyto různé skupiny se díky společnému nepříteli vzájemně propojily. „Intenzivně jsem vnímal vzájemnou úctu a solidaritu disentu, hodnoty, které ostře kontrastovaly s arogancí většinového prostředí, tedy zaměstnání nebo školy,“ charakterizuje Milan Ohnisko atmosféru disentu.

O aroganci v souvislosti se školstvím nemluví náhodou – sám odešel po půl roce z gymnázia a po několika měsících opustil také knihovnickou školu. Dobrovolné ukončení studia vysvětluje takto: „Nesnesl jsem pocit ponížení, že budu muset vědomě lhát a říkat to, co se po mně chce slyšet. Tehdy jsem se rozhodl, že už do školy nevkročím.“ Do konce osmdesátých let pak střídal pomocné dělnické profese, pracoval jako přidavač na stavbě nebo hlídač. Hrozbě odvodu na vojnu se vyhnul hospitalizací na psychiatrické klinice. „Kdybych si měl vybrat mezi vojnou a vězením, raději než na vojnu bych tehdy nastoupil do vězení,“ připomíná strašáka všech mladých mužů.

Jsi mladý, ještě je čas se vrátit

Druhou stranou mince vytouženého zapojení se do disentu – Milan Ohnisko například šířil a opisoval ilegální tiskoviny, letáky, sháněl signatáře petic, fungoval jako spojka mezi brněnskými a pražskými chartisty – byly postihy ze strany režimu. První výslech Státní bezpečností si odbyl v roce 1984 v Pelhřimově. Tehdy ho zadrželi spolu s Petrem Pospíchalem, další klíčovou osobou v jeho životě, během návštěvy u Jana Litomiského, čerstvě propuštěného z vězení. „Tehdy jsem pocítil poprvé ohromný strach z fyzického násilí. Estébák v Pelhřimově mi nezapomněl připomenout, že zdi vyšetřovny jsou silné a ven nic není slyšet,“ vzpomíná Milan Ohnisko. „Krátce poté následovalo zadržení v Brně, kdy se mi snažil vyšetřovatel, kapitán Veselý, promluvit do duše. ,Jsi mladý, ještě je čas,‘ opakoval téměř otcovsky, ,ještě se můžeš vrátit.‘“

Zadržení a vyšetřování zažil mnoho. Stýkal se s prominentními chartisty v Brně i Praze, dvakrát navštívil ve společnosti Petra Pospíchala chalupu Václava Havla na Hrádečku, převážel materiály a tiskoviny od brněnských disidentů do Prahy a jiné vozil z Prahy zpět, takže nemohl uniknout pozornosti Státní bezpečnosti. Předposlední zadržení zažil 21. srpna 1989 brzy ráno. „Přišli si pro mě do mého tehdejšího zaměstnání nočního hlídače před šestou hodinou ranní. ,Dneska se trochu projedeme,‘ oznámil mi kapitán a autem jsme vyrazili směrem k Břeclavi. Dojeli jsme k hranici, po jalové konverzaci mě vyložili v cele předběžného zadržení v Břeclavi a druhý den pustili,“ vysvětluje princip preventivního zadržení.

Ani na vteřinu jsem nezalitoval

Poslední zadržení se odehrálo v druhé polovině listopadu 1989 cestou na demonstraci na brněnském náměstí Svobody. Tehdy poprvé (a naposledy) přijal podmínku vyšetřovatelů, aby odevzdal placku s nápisem „Propusťte Petra Cibulku, vězně svědomí“, a pak mohl pokračovat na demonstraci. V rychlém sledu listopadových událostí se zapojil do aktivit čerstvě vzniknuvšího brněnského Občanského fóra, kde pracoval jako korespondent brněnské pobočky Východoevropské informační agentury (VIA). Tehdy byl svědkem likvidace archivů jihomoravské Státní bezpečnosti v Kanicích u Brna, při níž shořel mimo jiné i spis, který vedla StB na něj. Svoje další porevoluční zaměstnání spojil s knihami – vedl nakladatelství, provozoval knihkupectví a živil se jako nakladatelský redaktor. Před čtyřmi lety přesídlil z Brna do Prahy, kde pracuje jako redaktor literárního časopisu Tvar.

Jakkoli Milan Ohnisko přiznává strach z fyzického násilí při výsleších, psychického nátlaku v náročné situaci byl ušetřen. Ostatně neměl co ztratit – pracoval v pomocné dělnické profesi a byl svobodný a bezdětný. Přesto je přesvědčen, že jeho sázka na jedinou kartu byla správná a jediná možná. „Ani na vteřinu jsem nikdy ničeho nezalitoval, a pokud by to bylo nutné, rozhodl bych se stejně i dnes,“ říká rozhodně.