Pavel Oliva

„Já jsem poprvé zjistil ke svému údivu, že vlak jede přes Stromovku, já jsem nikdy tuto trať do severních Čech neznal. Vím, že jsme si zpívali ,Praha je krásná, když se den rozednívá‘. Měli jsme náladu celkem dobrou, ne nijak pochmurnou. Byli jsme většinou mladí lidé. Nějak jsme se domnívali, že jedeme pracovat a nebude to nic tak strašného. Bylo nás tisíc a z toho tisíce, jak jsem zjistil z Terezínské knihy, přežilo asi snad jenom tři sta.“-- „Mohl byste krátce zanotovat melodii té písně?“ -- „Já mám špatný hudební sluch, tak… (zpívá): Praha je krásná - když se den rozednívá - za nocí, když se stmívá nad Vltavou - je stejně krásná za noci plné stínů - ukrytá do jasmínu - tmou modravou. Až jaro přijde a zima odletí… My jsme si představovali, že snad do jara budeme zpátky.“

„Po cestě samozřejmě řada lidí zahynula, protože když nemohli pochodovat, tak je esesáci zastřelili a naložili je na ten vůz a na nejbližším místě, kde jsme zastavili, byli pohřbeni.“

„To byl téměř konec světa. Tam nás nahnali do těch baráků, to byly vlastně koňské stáje, na těch dřevěných ostěních zevnitř byly ještě kovové kruhy, kde měl být přivázán ten kůň. Místo toho tam byly tříposchoďové kavalce, takové primitivnější, skladnější než v Terezíně. Tady to byly palandy, kam se natlačilo i pět lidí, jeden na druhého. Ale pět nás tam na jedné posteli nebylo, takový stav nikdy nenastal, počet vězňů nebyl nikdy úplný, byli jsme tam tak tři, někdy i čtyři. Pamatuji si, že jsme se - když byla zima - přikryli i dvěma dekami, dva jsme se k sobě přimáčkli, abychom se trochu o sebe zahřáli.“

„Já jsem jezdíval jako delegát akademie, když jsem po návratu dal zprávu, tak na mě sekretářka kabinetu volala: ,Pane profesore, ještě tu fízlárnu musíte udělat!‘ To znamenalo, že musím ještě dopsat, s kým jsem se setkal, tedy ne se všemi, ale s kým zajímavým jsem se setkal. Vždycky jsem uvedl, že jsem se setkal s některými těmi kolegy, kteří přijeli z Maďarska, Polska, ale také samozřejmě z Belgie, Francie, Velké Británie, a uvedl jsem třeba i jejich jména. Tak to byla ta fízlárna. Ale o tom, že jsem se tam setkal například s Františkem Grausem (emigrant, historik - pozn. ed.) nebo jsem setkával s Antonínem Šnejdárkem (emigrant, historik, synovec prvorepublikového generála Snejdárka - pozn. ed.), to bylo v Paříži nebo Bruselu, tak to jsem tam samozřejmě neuváděl.“

„Tam byla velmi mazlavá půda v té osvětimské oblasti. Když pršelo, bylo strašně bláta, takže se to tam primitivně dláždilo, dávaly se tam kameny. Samozřejmě kameny se mohly přivést nějakým náklaďákem, ale to by bylo příliš jednoduché, tak to za dohledu esesáků nosili vězni. Když se esesákovi zdálo, že kámen není dost velkej, tak toho vězně zmlátil a musel si vzít větší a tak dále. Když tato akce skončila, byli jsme rozděleni na takzvaná komanda. Já jsem měl určité štěstí, dostal jsem se do komanda, které se nazývalo Kanalreiniger – čistič kanálů.“

„Ten tábor byl těsně u té fabriky. Když byl ohlášen letecký poplach, tak Němci zamlžovali ten prostor, aby ztížili identifikaci pro ty vrhače bomb. Zamlžili nejen továrnu, ale i náš lágr. Když byl nálet na továrnu, co se stalo, než jsme tam přijeli, a několikrát za našeho pobytu, tak ty bomby padaly do našeho tábora a zase to zabilo pár vězňů. My jsme vůbec nesměli jít do krytu, ke konci nás začali vodit do nějakého takového tunelu, ale to bylo jen asi dvakrát. Jinak jsme si lehali na podlahu a na hlavu si dávali plechové misky od jídla, jako by to byly helmy. To právě krásně vykreslil Kantor v té své knize.“ (Svědectví, Alfred Kantor, nakl. TeMi CZ v roce 2007, pozn. ed.)