Irena Ondruchová

„Vzdušné bomby trhaly lidem plíce. Mrtví na zemi, z pusy jim vytékal pramínek krve a nebyl to pěkný pohled. Pohřeb byl brzy. Nahrubo hoblované rakve ležely naskládané jedna vedle druhé, další mrtví čekali v márnici. Co se nevědělo, kdo to je, zůstávalo ještě venku.“

„K večeru se otevřely dveře a my slyšeli: ‚German nět?‘ ‚Už jsou tady! Už jsou tady!‘ radovali se všichni. Přišli dolů, líbily se jim naše hodinky, strejda si je odepnul a na! My jsme rádi, že jste tady. Nejdříve jsme jim je dávali s radostí, ale pak už ne. Pak už to nebylo ono.“

„Kousek od kapličky měli financové strážní budku, ve které se v zimě ohřívali. Byli tam pořád. Poláci rozorali na hranici půdu a občas ji vláčeli. Kdyby tam někdo šel, zůstaly by v půdě jeho stopy. Po naší straně chodili naši financové, Poláci po jejich. Hlídali hranici z obou stran. Přesto se pašovalo, ale nevím jak. Jednou jsme to totiž vyzkoušeli, když jsme si z nich chtěli udělat legraci. Byla nás celá parta. Přes tu zoranou hranici jsme šli pozpátku do Polska a v těch samých šlépějích zase k nám. Než byste řekl švec, přijelo na Hamberk auto plné vojáků. Všechno prohledávali, stodolu prolezli, někdo prý jim utekl. Byla v nás tenkrát malá dušička.“