The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Oplatek (* 1944)

• narozen roku 1944 v Brně

• absolvent Fakulty architektury VUT v Brně (1968)

• roční základní vojenská služba

• v roce 1969 odešel do Švýcarska, kde pracoval v ateliéru Vischer & Weber

• v roce 1981 spoluzaložil kancelář Vischer & Oplatek Architekten SIA

• od roku 1993 zakládá kancelář Jura Oplatek Architekt SIA

• od roku 1990 zároveň pedagogicky působí na FA VUT v Brně, v roce 1995 habilitován na docenta

Většina českých emigrantů z let 1968 a 1969 se ve svém novém domově profesně uchytila a mnozí z nich se stali velmi úspěšnými. Mezi ně patří i architekt původem z Brna Juraj (Jiří) Oplatek, který spoluprojektoval mimo jiné i nejvyšší stavbu Švýcarska, televizní vysílač St. Christona nedaleko Basileje. Jiří Oplatek vystudoval Fakultu architektury na Vysokém učení technickém v Brně na jaře 1968 a stejně jako u statisíců jiných jeho plány změnily srpnové události téhož roku. V létě roku 1968 nastoupil k útvaru hlavního architekta města Brna, ale za dva měsíce ho čekal nástup na základní vojenskou službu.

Jeho otec byl též architekt. Pamětník sice vyrostl v rodině, která nechovala sympatie ke komunistům, jeho rodiče však nechtěli, aby odešel do emigrace. Nechtěli přijít o svého syna. Jeho budoucí manželka také pocházela z takzvaně buržoazní rodiny, její dědeček byl primátorem města Brna. U rodičů jeho ženy to ale bylo opačně, oba litovali, že neodešli v roce 1948, a po srpnu 1968 všechny své tři dcery poslali do Rakouska.  

Vojenská základní služba

Se svou budoucí manželkou se seznámil již při studiu. Chtěli spolu odejít do emigrace ihned po okupaci sovětskými vojsky, ale nebylo to možné. Jiří Oplatek v té době už neměl cestovní pas a raději nastoupil vojenskou službu. Nechtěl riskovat ilegální přechod v situaci, kdy by byl považován za dezertéra.

Na vojnu nastupoval na začátku září 1968 s vědomím, že po vojně emigruje. Jeho snoubenka odjela v říjnu 1968 do Vídně. Jeho starostí nyní bylo, aby se jako architekt a poddůstojník silničního vojska nedostal k výstavbě raketových sil a vůbec jakékoliv zodpovědnější činnosti, která by přinesla riziko v podobě znalosti vojenského tajemství. Pod vojenské tajemství se mohlo skrýt mnoho věcí a jeho nositelé byli na řadu let zbaveni možnosti vycestování nebo pouhého vystavení cestovního pasu. Naštěstí byl Jiří Oplatek po přijímači v Jincích přidělen do posádky v Mladé Boleslavi, kde neměl šanci se dostat k důvěrnějším informacím.

Možná mu trochu „pomohlo“ i to, že se během hokejových událostí v zimě 1969 přidal k protestům dalších vojáků a pochodovali po Mladé Boleslavi s československým praporem.

„My jsme nevěděli nic jiného než s vojáky vytáhnout do Mladé Boleslavi. Skončilo to před kasárnami, kde byla Rudá armáda.“ Při těchto protestech zažil svůj největší strach, situace prý byla velmi vypjatá. Přijeli prý jacísi generálové, mnoho vojáků z jeho jednotky degradovali a za trest je z Mladé Boleslavi převeleli k jiným jednotkám. „Mne za trest poslali na Šumavu.“ Pamětník dostal na starost četu stavebních dělníků především ze Slovenska. I jako politicky nespolehlivý se mohl pohybovat v hraničním pásmu, kde stavěli vojenské silnice. Každý den byl tak v pokušení utéct, ale nechtěl riskovat a stále věřil, že se ven dostane legálně.

„Každé ráno jsme přijeli do kasáren pohraničníků. Ti nám přidělili dva pohraničníky a s nimi jsme přijeli k obrovské bráně s ostnatým drátem. Tam oni osm hodin pracovali na silnici, pohraničníci seděli znuděně na pařezu, protože nebylo co dělat. To byla taková životní zkouška pro mne, nechybělo moc, abych se přes tu čáru ilegálně dostal. Jen ti dva samopalníci mi tam vadili. Nakonec jsem to neudělal.“

Emigrace

Pamětník tak do konce srpna 1969 přežil vojnu na stavbách šumavských vojenských cest. Na konci vojny se seznámil s jakýmsi majorem, od kterého se mu podařilo dostat papír, že není nositelem vojenského tajemství.

„Ještě během vojny jsem si zažádal o pas, který jsem dostal druhý den poté, co jsem se dostal z vojny. Bylo to začátkem září 1969, v říjnu potom byly hranice zavřeny. Asi o měsíc jsem 4. září 1969 zvládl odcestovat do Basileje. Koncem šedesátých let tady nebyl problém dostat místo, byl tady obrovský boom. Nezaměstnanost byl neznámý pojem, aspoň tady ve Švýcarsku. Moje žena měla místo jako grafička v jedné reklamní agentuře. (…) Vyrazil jsem do ulic, viděl jsem cedulku studio architektů a že jsem architekt z Brna, že hledám místo. Za odpoledne jsem měl asi tři nabídky, rozhodl jsem se pro jednu kancelář, už nevím z jakého důvodu. Říkal jsem, že nemám diplom, to se přes hranice nedalo převézt. Oni na mne: ‚Jakýpak diplom, tady si sedni, týden tady něco kresli, my ti pak řekneme, jestli jsi architekt a jestli tě chceme. Po tom jednom týdnu to dopadlo dobře.“

Ve Švýcarsku se pamětník profesně dobře uchytil a v architektonickém studiu Vischer & Weber vydržel přes deset let. V tomto studiu udělal svoji nejznámější realizaci, televizní vysílač nedaleko Basileje. V roce 1981 se svým kolegou založil nové studio a společně realizovali mnoho staveb v Basileji a jejím okolí (Vischer & Oplatek Architekten SIA). Od roku 1993 pamětník založil vlastní kancelář (Jura Oplatek Architekt SIA); vedení studia v současnosti pomalu přebírá jeho dcera Blanka Oplatek, která je také architektka.

Emigrace mého bratra

Někdy na začátku osmdesátých let do Švýcarska odešel i pamětníkův bratr. Zařídil pro něho politický azyl. „My, co jsme sem přišli koncem šedesátých let, začátkem sedmdesátých let, tak politický azyl z 99 procent nebyl problém. O deset let později to už začal problém být a zdaleka ho nedostal každý a ani z komunistických zemí ho nedostal každý. Mně se podařilo, aniž by on byl ve Švýcarsku, pro něj zařídit azyl na úřadě v Bernu. (…) Sjednocování rodin, to je stále ve Švýcarsku hodnota, velké plus. Oni nevěděli nic lepšího než to poslat na velvyslanectví v Praze a to mu napsalo a poslalo českou poštou do schránky do Brna rozhodnutí, že dostal ve Švýcarsku azyl. To jsou ty dva světy, každý žije ve svém, pochopit to není snadné. Když se nesnaží, tak to nepochopí. Nemohl si tak dojít na švýcarské velvyslanectví pro vízum, když jeli do Jugoslávie. Udělali jsme to tak, že oni to poslali na konzulát do Záhřebu.“

Po roce 1989 se Jura Oplatek často vracel do Československa, přijel na svoji „alma mater“ VUT v Brně a setkal se tam se svými bývalými spolužáky. Dokonce se na fakultě v roce 1995 habilitoval a externě spolupracuje s Fakultou architektury VUT dodnes.

„Abych to nějak zaokrouhlil tím rokem 1989, když jsem se tam po dvaceti letech zase vrátil, to byl obrovský šok. Tady si člověk rychle zvykne na to, jak vypadají ulice, domy, parky a auta, a teď se vrátí o dvacet let později. To byl tak silný zážitek, že jsem se musel hodně držet, abych o tom nevyprávěl svým kolegům v Brně, to by určitě nebylo to správný, je s tím konfrontovat. Na druhou stranu jsem byl schopný se svými spolužáky ze studií navázat nitky a znovu si s nimi začít rozumět. Moc velký kontakt jsme neměli. S pár lidmi jsem si dopisoval, pak začaly dopisy chodit řidčeji. Možná někdo dostal strach nebo bylo míň času na psaní. Kromě mých rodičů jsem nakonec s nikým žádný velký kontakt neměl.“

„Krédo? Tolerance. Měl jsem obrovské štěstí při emigraci. Měl jsem možnost si uvědomit relativnost hodnotových žebříčků. (…) Snažit se pochopit bez předpojatosti svůj protějšek. Snažit se pochopit, v jakém hodnotovém prostředí on vyrůstal.“