Jiří Oplatek

„Tehdy se mi podařilo zařídit azyl ve Švýcarsku. My, co jsme sem přišli koncem šedesátých let, začátkem sedmdesátých let, tak politický azyl z 99 procent nebyl problém. O deset let později to už začal problém být a zdaleka ho nedostal každý a ani z komunistických zemí ho nedostal každý. Mně se podařilo, aniž by on byl ve Švýcarsku, pro něj zařídit azyl na úřadě v Bernu. (…) Sjednocování rodin, to je stále ve Švýcarsku hodnota, velké plus. Oni nevěděli nic lepšího než to poslat na velvyslanectví v Praze a to mu napsalo a poslalo českou poštou do schránky do Brna rozhodnutí, že dostal ve Švýcarsku azyl. To jsou ty dva světy, každý žije ve svém, pochopit to není snadné. Když se nesnaží, tak to nepochopí. Nemohl si tak dojít na švýcarské velvyslanectví pro vízum, když jeli do Jugoslávie. Udělali jsme to tak, že oni to poslali na konzulát do Záhřebu.“

„Podařilo se mi od něho dostat papír, že nejsem nositelem vojenského tajemství, nevěděl jsem, jak je to s těmi hranicemi. Ještě během vojny jsem si zažádal o pas, který jsem dostal druhý den poté, co jsem se dostal z vojny. Bylo to začátkem září 1969, v říjnu potom byly hranice zavřeny. Asi o měsíc jsem 4. září 1969 zvládl odcestovat do Basileje. Koncem šedesátých let tady nebyl problém dostat místo, byl tady obrovský boom. Nezaměstnanost byl neznámý pojem, aspoň tady ve Švýcarsku. Moje žena měla místo jako grafička v jedné reklamní agentuře. (…) Vyrazil jsem do ulic, viděl jsem tabulku architektů, že jsem architekt z Brna, že hledám místo. Za odpoledne jsem měl asi tři nabídky, rozhodl jsem se pro jednu kancelář, už nevím z jakého důvodu. Říkal jsem, že nemám diplom, to se přes hranice nedalo převézt. Oni na mne: ‚Jakýpak diplom, tady si sedni, týden tady něco kresli, my ti pak řekneme, jestli jsi architekt a jestli tě chceme. Po tom jednom týdnu to dopadlo dobře.“

„Každé ráno jsme přijeli do kasáren pohraničníků. Ti nám přidělili dva pohraničníky a s nimi jsme přijeli k obrovské bráně s ostnatým drátem. Tam oni osm hodin pracovali na silnici, pohraničníci seděli znuděně na pařezu, protože nebylo co dělat. To byla docela taková životní zkouška pro mne, nechybělo moc, abych se přes tu čáru ilegálně dostal. Jen ti dva samopalníci mi tam vadili. Nakonec jsem to neudělal.“