„Na jeden takový peážní nákladní vlak nás ten železničář schoval pod nějaká prkna. Se strojvůdcem se dohodli, že on pojede za Košicemi trochu rychleji. Do nějaké vesničky za Košicemi dorazil dříve, než ten náčelník stanice zvedl semafor, a tak strojvůdce musel zastavit vlak. My jsme seskočili, došli do nejbližší vesnice, kde nás měl někdo čekat, ve skutečnosti nečekal. Už svítalo. (…) Předali nás slovenským četníkům a ti nás odvezli do Trebišova.“
„Na prvním poschodí, tam trávila celý den a celou noc. Když byla domovní prohlídka, což bylo několikrát, tak jsme pro ni připravili takový úkryt v jedné skříňce a pak ještě jeden pod střechou. Když přišli gardisti prohlížet naši domácnost. Oficiálně kontrolovali, zda jsme odevzdali vše, co jsme měli, ve skutečnosti hledali moji sestru. Schovala se vždy do té skříňky, naštěstí ji nenašli.“
„Jestli bude rozhodnutí negativní, nepište nám, chceme to slyšet osobně. Řekl jsem, že pokud to bude negativní, moje máma je rozhodnutá to dát do tisku (v Kanadě). To bylo na podzim roku 1966 a už se připravovalo Expo 1967 v Montrealu. Kanadská vláda si tam v rámci dohody o Expu vložila podmínku, že žádá Československo, aby dovolilo vystěhování rozděleným rodinám. To jsme nevěděli, v Československu to bylo tajné, moje máma to nevěděla taky, ale dostali jsme se na seznam asi 200 lidí, které kanadská vláda předložila československé vládě. A to spolu s tím, že jsme byli vytrvalí, rozhodlo o tom, že nám bylo vyhověno. (…)“
„Když to tak vezmete, ze čtyřiceti rodin byly tři, které zcela otevřeně se s námi kamarádily, já jsem k nim chodil do domu, pracoval jsem u nich s koňmi. Další tři nebo čtyři byly naopak rozhodnuty dostat Židy z vesnice ven. Tohle je praktická zkušenost z jedné vesnice (Granč-Petrovce), já myslím, že to sedí pro celý národ (Slovensko).“
„Já jsem to pochopil, když sesadili Slánského. To jsem pochopil, že něco smrdí ve ,státě dánském‘. Když ho pak obvinili, to jsem poslouchal na vojně po ,dráťáku‘ přenosy z procesu, kdy se ti lidé sami sebe obviňovali z nacionalismu, ze sionismu a z nepřátelství vůči této republice bez nejmenších důkazů, že něco dělali, jenom že každý z nich žaloval sebe i ty druhé z konspirací. Tak mi došlo, že je to zločinecký režim a že mi tady ,pšenice nepokvete‘.“
Tomáš Oráč je kanadským občanem, původem z židovské rodiny ze slovenské Spiše, po válce žijícím v českých zemích. Jeho rodiče doma více mluvili maďarsky či německy, on sám však vyrůstal v čistě slovenské vesničce Granč-Petrovce na úpatí hory Branisko. Maďarsky a německy se učil od rodičů i ve škole, jeho rodným jazykem však byla slovenština. On a jeho matka, správkyně velkostatku, byli vyňati z deportací, jeho dospělou sestru během války ukrývali. V roce 1943 se pokusili o útěk do Maďarska, který se bohužel nezdařil. Za slovenského povstání se ukrývali u cizích lidí v horách. Po válce vystudoval chemii, nastoupil v chemičce v Litvínově. Jeho matka a sestra odešly do Izraele a později do Kanady. V roce 1964 jel navštívit svoji matku do Kanady, tam se utvrdil v rozhodnutí, že chce emigrovat s celou svojí rodinou. V roce 1967 se mu po dlouhém „boji” s úřady podařilo s celou svojí rodinou (manželka a dvě dcery) legálně vystěhovat do Kanady. Našel si tam práci v oboru jako chemický inženýr, od roku 1975 žije ve Spojených státech, v současnosti ve státě Ohio.
