„Když jsem přišel do Brna na studium, říkal jsem si nejdříve, že nevyhledám církev, že tam nebudu chodit. Kupodivu, během čtrnácti dnů jsem prožil neklid. Možná to bylo tím, že jsem poprvé byl delší dobu z domu. Tak jsem sbor vyhledal. A protože jsem byl vnitřně nerozhodnutý, zda uvěřit, zda přijmout víru, uvědomoval jsem si, že to bude mít dopad na mou kariéru. Přitom jsem byl ctižádostivý člověk. Tak jsem váhal. Pak to bylo tak, že jsem nešel na přednášku a místo ní jsem si četl Bibli. A modlil jsem se, abych udělal správné rozhodnutí. V té době jsem takové rozhodnutí udělal. Rozhodnutí, že budu křesťanem, ať to stojí, co to stojí.“
„Samozřejmě se to pak projevilo, když jsem ukončil školu a nastoupil jsem na ředitelství podniku Vodní díla v Ostravě. Chtěl jsem na stavbu přehrady. Kádrová pracovnice se mě při pohovoru ptala, zda jsem věřící. Já řekl, že ano. A ona se ptala, jak se to stalo. Já říkal, že jsem měl věřícího bratra, že byl pro mě velkým příkladem. Ona se ptala, zda to tedy bylo kvůli bratrovi, nebo kvůli rodičům. Já jsem říkal, že ne, že jsem se stal křesťanem kvůli sobě. Tak jsem tím zároveň podepsal ortel, že nebudu zastávat žádnou vyšší funkci. Vzpomínám, že když jsem pak pracoval na Povodí Odry, když mě vyhodili z podnikového ředitelství po roce 1968, tak jsem vždy s vehemencí a pílí pracoval. Můj zkušený kolega říkal, že to je marné, že se nemám snažit, protože to stejně nikdo nevezme v úvahu a neovlivní to odměňování. Měl pravdu. Tak to bylo za komunistů. Tehdy byla nejdůležitější červená knížka.“
„Já si vzpomínám, že když mně poprvé nabídli v roce 1984 vyšší funkci, podmínkou bylo, že přestanu s prací v církvi. To jsem odmítl s tím, že ze sebe nebudu dělat blázna, že bych ztratil důvěru lidí. Takže jsem odmítl. Ale za rok přišli znovu, jestli bych nedělal vedoucího výroby ve stavebním závodě v Ostravě. Já se jich ptal, jestli mají ještě nějakou podmínku. Oni řekli, že ne. Tehdy jim už hodně teklo do bot. Tak jsem tam nastoupil. A mně se pak hodně dařilo v té práci. Někteří kolegové říkali, že mně Pán Bůh pomáhá plnit plán.“
Jaroslav Orawski se narodil 30. května 1937 v Mostech u Českého Těšína. Vyrůstal ve velmi chudé rodině. Jeho bratr ho koncem 40. let přivedl k Církvi bratrské. Víra se stala důležitou součástí jeho života. Vystudoval Vysokou školu stavební v Brně a stal se odborníkem na výstavbu přehrad. Při své práci v podniku Povodí Odry se setkával s ústrky kvůli tomu, že byl aktivní v církvi. Nemohl postupovat v kariéře, neměl šanci na vyšší plat. Když dostal nabídku na lepší pracovní pozici, byla podmíněna vystoupením z církve. To odmítl. Další problémy mu způsobilo to, že vyjádřil nesouhlas s okupací sovětskou armádou v srpnu roku 1968. V roce 1986 se rozhodl opustit profesi stavaře a stal se profesionálním kazatelem. Jeho zásluhou vznikla na Ostravsku, na Karvinsku a v dalších oblastech severní Moravy řada nových církevních budov. Stal se jedním z nejvýraznějších představitelů Církve bratrské a po roce 1989 dál pracoval na jejím rozvoji.
