Michaela Othmani

„Potom v lednu 1989 přišel Palachův týden.“ – „ Jak na něj vzpomínáte? Jezdila jste tam?“ – „Byli jsme ve Všetatech. Jeli jsme…“ – „To mi Jirka říkal.“ – „Teď jsem tam volala, říkal mi, ať o tom mluvím, že on tam nebyl. Tak o tom nemůže nic říkat. Pamatuju si z toho hrozně málo. Přijeli jsme tam vlakem a už cestou od vlaku bylo plno policajtů. Došli jsme pár kroků, když s námi začali mlátit o auto. Chytli mě vzadu za vlasy a začali se mnou mlátit o auto. Měla jsem s sebou pletení, začali házet taškou. Říkala jsem jim: ‚Dyť mně utečou oka. Nechte mi to pletení.‘ Řvali na mě, že nemám co plíst. Tak mi to celé rozbili. Měla jsem svačinku ve skleničce, jedla jsem tehdy makrobioticky, tu mi rozmlátili. Pak nás sebrali a odvezli do nějaké místnosti, kde nás nějakou dobu drželi. Nepamatuji si přesně, co se tam dělo, pak nás posadili do autobusu. Vypravili vlastně několik autobusů, vysazovali nás různě po republice uprostřed polí. Vždycky jednoho člověka. Chtěli nás… byli jsme tam s manželem… chtěli nás… mě rvali z autobusu ven a jeho drželi v sedačce, že nevystoupí, že vysadí jenom mě. A to se ale celý bus proti nim postavil a upustili od toho, vyhodili nás oba.“

„Bylo hrozné to, že ráno zazvonili u mě doma, když jsem měla jet do práce, a sebrali mě. Paragraf pobuřování. Za pobuřování mě na čtyřicet osm hodin zavřeli. Nejdřív mě dali do klasické věznice tady v Liberci. Tam jsem musela podstoupit osobní prohlídku, donaha, musela jsem dělat dřepy, dozorkyně mě prohlížela. Do cely mě zavřeli a po nějaké době pro mě přišli, posadili mě do auta, pak mě odvezli do Jablonce. Musela jsem podstoupit stejnou prohlídku a zavřeli mě do cely. Po osmačtyřiceti hodinách mě museli pustit, tak mě pustili. Byla výluka a místo tramvaje jezdil do Liberce autobus. Nechali mě pak nastoupit do autobusu, ale sledovali mě celou dobu autem. V Proseči předjeli autobus, zastavili ho a došli do autobusu pro mě. Sebrali mě na dalších čtyřicet osm hodin za pobuřování.“