Josef Ouroda

„Já jsem požádal o podmínečné propuštění. Měl jsem celkem dobré pracovní hodnocení. Najednou přišel referent režimu, povídá: ,Pojďte se mnou.‘ Ale neřekli vám, kam vás vedou. Najednou koukám, tam je náčelník. Přijdu tam, tam dva pánové, estébáci. Řekli: ,Soudruhu náčelníku, můžeš nás tu nechat samotné?‘ A: ,Pane Ourodo, dáte si kávu?‘ Já jsem řekl, že to máme zakázané, vězni tenkrát nesměli pít kávu. ,Ale to je na nás. Soudružko, uvařte nám tři kávy! Slyšeli jsme, že máte dobré pracovní hodnocení, půjdete zřejmě domů. My vás nenutíme, ale… potřebujeme spolupráci… ale nemusíme…‘ Matka byla těžce nemocná, přemýšlel jsem, že jim to naoko slíbím, aby mě pustili. Nakonec jsem si to rozmyslel. Dokonce jsem se ještě ptal: ,A to mám jít za náčelníkem vězení a říct mu to?‘ – ,Ne, to se nahlásíte u referenta režimu a pracovníkům vnitřního oddělení. A oni to zařídí.‘ Vnitřní oddělení, to byla taková vnitřní policie. A já jsem se jim nepřihlásil. Bylo jednání – zamítli. Zdůvodnili to tím, že musím vykonat celý trest, abych si osvojil správné návyky pracujícího člověka. A byl tam podepsaný nějaký doktor Vojáček.“