„Podivín měl asi tři tisíce obyvatel, z toho bylo dvě stě sedmdesát Židů. Byla to poměrně velká židovská pospolitost. Musím znova říci, tam nebyl antisemitismus. Žili tam spolu Židé a Nežidé. Měli porozumění pro naše židovské svátky. Na naše velikonoce (pesach) jíme takzvané macesy z nekvašeného těsta. Židé byli vyhnáni z Egypta, tak na památku toho se jedí nekvašené macesy, osm dnů se smí jen nekvašené. Například tyhle macesy jsem nosila katolickému panu děkanovi, který je velice rád jedl. Tak od nás dostával macesy, protože můj tatínek s tím panem děkanem kamarádil. Tak taková tam byla pospolitost. “
„V Terezíně jsem poznala svého muže Josefa Pacovského. On byl chemik a měl na starosti odvšivení. Bylo to tam šílené. Říkala jsem, že mi zachránily život štěnice a vši. Němci ho potřebovali, báli se nákazy, kdyby vznikla epidemie. Tak jsem se za něj vydala. On byl totiž ,chráněný‘. Šel tam s takzvaným Aufbaukomandem. Bylo to tři sta padesát mužů z Prahy, kteří tam přišli budovat ghetto. Šli tam 24. listopadu 1941. To tam ještě byli Nežidé, árijci, kteří se museli vystěhovat. Můj muž byl mezi těmi třemi sty padesáti lidmi, kteří budovali ghetto Terezín.“
„Byl tady jeden rabín z Chicaga. V Maiselově 15 byly soustředěny tóry z obcí, kde už nežili Židé. On si vybral zrovna jednu tóru, která pocházela z mého rodiště v Podivíně. Tak si vzal tady taxíka a jednu tlumočnici a jel z Prahy do Podivína na jižní Moravě v okrese Břeclav. To je víc než čtyři sta kilometrů. Tam se dozvěděl, že jsem jediná žijící Židovka z Podivína. Jednou večer asi v deset hodin jsem měla telefon a volal mi ten rabín, jestli bych nechtěla jet do Chicaga. Že budou zahajovat podivínskou tóru, kterou získal v Praze. Jestli bych nechtěla přijet na zahájení. Tak jsem to přijala a vypravila se do Chicaga. Se všemi poctami mne přivítali na letišti, byla jsem tam asi sedm dnů, byla velká sláva. Byla to pro mne krásná událost, že podivínská tóra se zahájila v Chicagu.“
„Když likvidovali Podivín od Židů, tak sestra, vdaná s dvěma dětmi pět a šest roků, s chlapečkem a holčičkou, tak šli rovnou do Osvětimi. Šli asi rovnou do plynu. Rodiče se zdrželi v Terezíně, odešli asi o dva roky později, pak šli též do osvětimského plynu. Také se nevrátili. Bratr, kterému bylo asi dvacet dva roků, byl v koncentračním táboře v Kauferingu. Dožil se osvobození. To mi bylo pak vyřízeno jedním člověkem, s kterým můj bratr utekl z lágru. Už po osvobození se vraceli z lágru domů. Na silnici on nevydržel a zemřel na cestě domů. Zůstal na silnici. Po osvobození. Tím pádem jsem zůstala sama z celé rodiny. I z příbuzných se nikdo nevrátil. V Podivíně se vrátili asi čtyři lidé, ale ti už také zemřeli. Tím jsem zůstala sama.“
Markéta Pacovská, rozená Hiršová, se narodila 17. ledna 1921 jako nejmladší ze čtyř dětí v Podivíně na Břeclavsku. Její otec měl v Podivíně, kde sídlila po staletí významná a početná židovská komunita, košer řeznictví. Toto povolání se v rodině předávalo z generace na generaci. Do ghetta Terezín byla Markéta Hiršová transportována mezi prvními již v prosinci 1941. Brzy po příjezdu se seznámila se svým pozdějším manželem Josefem Pacovským. Ten byl členem takzvaného Aufbaukomanda, které zařizovalo Terezín pro příjezd prvních židovských transportů. V Terezíně měli svatbu, před transporty rodinu ochránila skutečnost, že manžel, povoláním chemik, byl specialistou na hubení blech, vší a štěnic. Markéta Pacovská brzy po válce otěhotněla a věnovala se plně dětem. Politické změny okolo roku 1948 příliš nevnímala, sama se nikdy v politice neangažovala. Narodili se jí dva synové. Když bylo mladšímu šest let, nastoupila do práce. Po celý život pak pracovala jako úřednice, mimo jiné v podnicích zahraničního obchodu Čechofracht a Strojexport. Coby jediná přeživší z židovské komunity v Podivíně byla Markéta Pacovská v roce 1997 pozvána židovskou obcí z amerického Chicaga na zahájení předčítání z tóry pocházející právě z tohoto jihomoravského městečka.
